Podřízením dluhu se myslí ujednání věřitele (juniorního) s jiným (seniorním) o tom, že pohledávky prvního za dlužníkem nebudou splaceny, pokud a dokud nebude v plné výši splacen dluh druhého. Juniorní věřitel k tomu může mít nejrůznější důvody, například příznivější úrokovou sazbu nebo požadavky úvěrové angažovanosti.
Existují různé metody podřizování dluhů, přičemž jejich cílem je zajistit, aby dohodnuté pořadí různých věřitelů platilo předtím i poté, co se dlužník ocitne v úpadku. To je důležité zejména v případě, že se dohodnutá priorita liší od té, jež by jinak platila podle příslušného insolvenčního práva. Anglické právo v tomto ohledu skýtá možnost strukturálního či smluvního podřízení nebo toho založeného takzvaným trustem.
Strukturální podřízení.
Strukturální podřízení vzniká v případě, že ze samotné struktury transakce vyplývá podřízenost určitého věřitele jinému. Je založeno na holdingové struktuře společností dlužníka. Opírá se o princip, že při úpadku koncernu se pohledávky za majetkovou podstatou koncernů uspokojují v zákonem stanoveném pořadí. Například seniorní věřitel půjčí prostředky přímo společnosti, ve které jsou umístěny hlavní provozy, zatímco ten juniorní holdingové společnosti dlužníka. Pokud holdingová společnost vloží prostředky od juniorního věřitele do kapitálu provozní společnosti, ten tím ekonomicky vlastně vstoupí do pozice jejího akcionáře. V případě úpadku se věřitelé (včetně seniorního) dlužníka uspokojují z jeho majetku v plné výši a až poté lze jakýkoli zůstatek vyplatit holdingové společnosti z její pozice akcionáře. Ta vrácené prostředky použije ke splacení juniorního dluhu. Juniorní věřitel bude tedy podřízen všem věřitelům provozní společnosti, nikoli pouze tomu seniornímu.
Postavení věřitelů.
Pokud koncern poskytne prostředky juniorního věřitele provozní společnosti ve formě půjčky, jeho postavení (zejména pokud je jediným věřitelem holdingové společnosti) se zlepší. Holdingová společnost se potom stává nezajištěným věřitelem dlužníka v postavení pari passu se seniorním (a všemi ostatními nezajištěnými věřiteli). To je pro seniorního věřitele méně atraktivní, protože bude chtít kontrolovat použití této mezipodnikové půjčky a usilovat o zakotvení dalších ochranných mechanismů, například omezení převoditelnosti majetku dlužníka na koncern a podobně. Strukturální podřízení je často doplněno smluvním podřízením.
Smluvní podřízení.
V rámci dohody o smluvním podřízení se juniorní věřitel často dohodne se seniorním o odložení splatnosti dluhu až do okamžiku, kdy proběhne splacení pohledávky seniorního v plné výši. S tím jsou spojeny různé závazky juniorního věřitele. Může se například zavázat, že nepřistoupí ke splacení (určitých) plateb z titulu juniorního dluhu, dokud nebude splacen seniorní, nebo že jakékoli obdržené platby vyplatí seniornímu věřiteli a podobně.
Problémy.
Určité závazky nemusejí být pro juniorního věřitele přijatelné - například omezení přihlašování jeho pohledávek v insolvenčním řízení, protože v takovém případě by byli všichni, nikoli pouze seniorní věřitelé zvýhodněni na jeho úkor. Seniorní věřitel může přijmout ujednání, kdy ten juniorní smí přihlašovat pohledávky za předpokladu, že je mu povinen odvádět platby, které případně obdrží. Ale pro seniorního věřitele znamená spoléhání se na takový smluvní závazek toho juniorního nevýhodu v tom, že mu tím vznikne další úvěrová angažovanost ve vztahu k němu. Pokud by se v úpadku ocitli dlužník i juniorní věřitel, nastala by situace, kdy i v případě, že by juniorní věřitel od dlužníka obdržel nějaké plnění, seniorní věřitel by se o ně musel dělit s dalšími nezajištěnými věřiteli.
Další problém spočívá v tom, že ačkoli smluvní podřízení je podle anglického práva běžně sjednáváno již řadu let, existují pochybnosti, zda jsou taková ujednání právně vymahatelná. V současné době existuje na podporu právní vymahatelnosti smluvního podřízení pouze prvoinstanční judikatura (i když ta je dle anglického práva obecně přijímána jako správné a definitivní stanovisko).
Podřízení ve formě trustu.
Z těchto důvodů se smluvní podřízení často používá souběžně s průraznějším podřízením ve formě takzvaného trustu. Zakládá se na ustanovení v tom smyslu, že v případě určité události - například té, kdy juniorní věřitel obdrží platby v rozporu se smluvním závazkem - se automaticky vytvoří „trust“, do kterého spadnou tyto částky ve prospěch seniorního věřitele. Příslušné prostředky od toho okamžiku náležejí seniornímu věřiteli a ten juniorní (který je má v držení) má povinnost mu je vydat. Prostřednictvím trustu jsou tedy prostředky zajištěny ve prospěch seniorního věřitele, a ocitají se mimo dosah ostatních nezajištěných věřitelů toho juniorního.
Současná praxe.
Současná praxe na trhu využívá smluvní ujednání o podřízení, kterými se stanoví zamýšlené pořadí dluhů, souběžně s trustem, čímž je zajištěno, že jakékoli plnění obdržené juniorním věřitelem v rozporu se smluvními závazky je zjištěno a prostředky vyplaceny tomu seniornímu.
