V mračnu restaurací především italských se v metropoli ostatní etnika trochu ztrácejí.
Potěšujícím zjištěním je snaha mnohých kontrovat hrozivé převaze co nejvyšší kvalitou. Příkladem jsou kuchyně Nového světa, mezi nimi potom mexická. Ve světě mimořádně populární, velice pestrá a pro nás exotická, dokáže, je-li s láskou a citem připravována, být ostatním zdatnou konkurencí.
Cantina, první mexická restaurace v Praze, jak tvrdí její web, je v souvislosti s mexickou kuchyní zmiňována nejčastěji a nejchvalněji. Protože jsem se s pestrou, autentickou kuchyní, vzešlou z časů Aztéků, vlastně nesetkal, a produkty italských restaurací jsem načas přesycen, byla pro mne návštěva Cantiny dobrou variantou.
Jen hodina a patnáct minut
Stojím tedy před vchodem optimisticky vyhlížejícího podniku a uvědomuji si jedno. Stránky Cantiny i všichni ti, kdo mi ji chválili, svorně doporučují rezervaci. Až teď, když vysokými výlohami vidím beznadějně obsazený lokál, lituji, že jsem tak neučinil. Přesto vstupuji a domáhám se místa. Příjemnou číšnicí jsou mi předestřeny varianty – buď místo pouze na čtvrt druhé hodiny, nebo jindy. Protože mě atmosféra lokálu hned na první pohled „vzala“, beru prvou možnost. Vmžiku jsem proveden kolem urputné tváře jakéhosi toltéckého či aztéckého náčelníka – tyhle dějiny neumím – a usazen. Dobře usazen; výkladní skříně a civilizaci za nimi nevidím, zato je mi dopřáno sledovat vše, co se děje na place.
Nejprve, jako vždy, přichází „do záběru“ výzor restaurace. Stěny v odstínu žhavého mexického slunce jsou vyzdobeny patřičnými nápisy a fotografiemi. Mezi nimi září strakatá poncha, tu a tam hýří blyštivými flitry typické klobouky s přeširokou krempou. Plakáty zobrazující pivo, tequilu, hudebníky i krásné ženy propůjčují místnosti skrznaskrz veselou náladu. Stříbrné vrtule ventilátorů pod stropem porcují vzduch, plný libých vůní z kuchyně. Odněkud zavane i dým doutníku, v tomto místě svým způsobem patřičný. À propos, strop. Je celý vyložen žoky od kávy, trochu nelogicky brazilské provenience. Asi proto, že zdobnost, upřímně řečeno prazvláštní, není zřejmě prioritou. Místnost, ač je plná „po střechu“, není hlučná. Obvyklý ryk halasných přípitků zní tlumeně, přidušeně, což je vzácné a sympatické. Možná právě díky jutové výstelce stropu.
Polévka starých indiánek
Na hrubé dřevěné desce prostého stolu překrytého svěže barevným prostřením se objevuje keramická miska s prvním z dnešních chodů. Je to Sopa azteca, tradiční indiánská fazolová polévka. Temná hladina překypuje ještě temnějšími oválky fazolí, které tvoří jakousi souvislou vrstvu. Z té potom leckde vystrčí růžky světlounké jehlance nachos, ozvláštněné hnědnoucími puchýřky nadělenými jim ohněm. Na vrchu potom ještě nezbytný „baret“ zvolna se rozpouštějícího sýra. Pokud bude chuť jenom dílem taková jako vzhled, potom je nač se těšit, raduji se a nořím lžíci pod tmavý příkrov fazolí.
Bohužel nebyla. Polévka sama byla na můj vkus o čárku řidší, což může být, variace jistě existují. Ovšem očekával jsem alespoň něco důrazu, ten však kdesi zabloudil. Ohnivý temperament mexických žen – míněno obrazně – jako by se kamsi vytratil. Nebo spíše se vůbec nedostavil. Očekávaný pikantní akcent, který měl rozbouřit usedlou chuť fazolí – dobře uvařených, nutno říci – se marně pokusil prorazit. Atakován však vzápětí dalším tlumivým projevem, a sice zemitým, obilným zazněním rozmáčených nachos, vzdal se. Z celého chtěného pikantu se tak stal jen jakýsi nakyslý podkres, který do závěrečného výrazu jen tiše zašeptal z pozadí.
Stále věřící v reference svých mlsných přátel jsem očekával další dění. Rozjařené pohledy a úporně pracující čelisti okolních hostí mě utvrzovaly ve víře, že to lepší teprve přijde. V mém případě to má být quesadilla lomitas, velká pšeničná tortila plněná sýrem, vepřovou panenkou, koriandrem, jarní cibulkou a jalapeños. Když se pokrm, servírovaný tentokrát napohled trochu znaveným číšníkem bez jeho obvyklé jižní jiskry, objevil přede mnou, pookřál jsem.
Talíř lemovaný dávným dobovým ornamentem je naložen po okraj a nabízí lákající podívanou. Tropický prales připomínající houšť salátových listů napůl odkrývá bělavé plošiny tortil, zčásti rozevřené. Z otevřených jizev placek vyvěrají tukem se lesknoucí kousky masa či teplem zrůzněný „jazyk“ sýra. Vedle ještě dvě misky, jedna se zeleninovou salsou a druhá po okraj naplněna krémovitou, viskózní smetanou. Znamenám odér, opět mnohoslibný. Již první dotek sousta na patře mi však chlubně signalizuje: „… neboj, já jsem OK!“ jako by říkal.
A vskutku. Báječně upravené maso, křehké, vonné a plné šťáv, slibovalo mnoho. V souhře s mladou cibulkou a jen lehce dotírajícím, mírně žahavým dýchnutím papriček předvedlo očekávaný koncert mexických chutí. S natrpklým pohlazením smetany, nebo mladistvým přiznáním salsy, v níž se parádivě nafukoval koriandr a dával zimním, bledavým rajčatům co proto, „zapěl“ spletenec vyrovnaných chutí vítězný chór. I tortily, příjemné, vazké a ne lámavé, s lehce tukem provázeným obilným zazněním z druhé pozice, přidaly svůj díl k vydařenému představení. Snad jen sýra byl nadbytek. Polévkové zaváhání je však v tu ránu zapomenuto.
Nešťastný ananas
V tuto chvíli jsem měl své zdejší vystoupení uzavřít. Leč neudělal jsem to. Poručil jsem si piňa con miel, čerstvý ananas s kokosovým krémem. Čtvrtka ananasu, nařezaná jako kotlety na jednotlivá žebra, tvořila jakousi loď, která plula na bělostné hladině sladké kokosové omáčky. Cílem jí byla bělostná hora šlehačky protkaná žilkami skořice. Potud pěkný, až snový obrázek. Co do chuti stejně zajímavé, ale laděné jinak, než jsem čekal. Ananas neměl ten správně adstringentní až zlostný projev, byl z těch sladších druhů. To nebylo na závadu. Když však došlo na spojení s omáčkou, něco se stalo. Ta totiž byla až bolestně sladká, unylá jako nezdařená setkání abiturientů po třiceti letech. Ananasu upřela i to málo dravosti, kterou měl, a obklopila jej závojem marnosti. Lépe vyšel pokus šlehačky. Kyprá chuť, zcela jinak sladká, navíc protkaná stopovými kreacemi skořice, se s ovocem skamarádila daleko lépe. Po bohatých kreacích předchozích jídel to přesto přišlo jako šedé stmívání duhového dne.
Co říci na závěr? Cantina je hodna své pověsti restaurace s čarovnou atmosférou a dobrou kuchyní. To první možná trochu převyšuje. Podle mého ale jen o jednu, maximálně dvě čárky otočení neviditelného kormidelního kola. Také suma, kterou mi bylo uhradit, 571 korun, v mých očích odpovídá obdrženému.
Jsem dalek toho, abych revidoval ceny restaurace nebo si dovolil doporučit jejich změny, chraň pánbůh! To mi nepřísluší, tím méně pak, neznám-li ceny vstupů. Malý návrh bych však měl, ovšem z úplně jiné operety. Pokud podnik dokáže obstarat působivé, době i místu na časové ose odpovídající nádobí, jistě by šlo nějak nahradit ohavné umělohmotné kryty z mikrovlnky, pod kterými zde podávají teplé tortily. To je snad jediná drobná vráska na jinak vyhlazené tváři Cantiny.
