Výzva předsedy ČSSD Jiřího Paroubka zavání populismem
Letos se sociální demokracie trochu předbíhá. Úctyhodné 129. narozeniny bude mít 7. dubna, leč svůj, již 34. sjezd si svolala do Brna o čtrnáct dnů dříve. Jiří Paroubek se na něm chystá předložit program modernizace strany, a bude-li znovu zvolen jejím předsedou, už se těší, jak ho spustí. Jen ať kabinet Mirka Topolánka nerušeně vládne alespoň půldruhého roku, přeje si Jiří Paroubek. Počítá, že právě tolik času by mu mohlo stačit k nastartování procesu modernizace ČSSD. Modernizovat či, jak se tehdy častěji říkalo, inovovat, chtěli nejstarší českou politickou stranu už Vladimír Špidla a zkraje svého předsedování i Stanislav Gross. Zatímco ten prvý se inspiroval hlavně u levicových francouzských socialistů a umírněné německé SPD, hledaje mezi nimi „zlatou střední cestu“, Gross s vydatnou oporou v Bohuslavu Sobotkovi a ve svých poradcích naznačoval spíše pohyb k britskému blairovskému vzoru.
Intelektuálního a málo praktického Špidlu ale ČSSD ze svého čela v půli roku 2004 vypudila a nahradila jej Stanislavem Grossem, proti němuž povstala ve straně levicová platforma a vzápětí jej zavalila „bytová aféra“, takže na nějakou blairizaci strany neměl už čas ani pomyšlení. Paroubek je tedy v posledních šesti letech třetím předsedou ČSSD, který ji chce modernizovat. Proč ale?
V komunistických Haló novinách to koncem ledna zdůvodnil Paroubek tak, že dnes se ČSSD „dívá pravdě do očí. Říkám tomu politika modernizace. Říkám zcela otevřeně…, že ČSSD není dostatečně atraktivní pro mladou generaci, že jsme stranou porostlou mechem a kapradím… Vyústěním analýzy musí být program pro mladou generaci, pro střední vrstvy, pro Prahu. To jsou naše slabiny. Když nezměníme naši politiku, budeme prohrávat volby jedny za druhými“. Ze sociologických průzkumů v Lidovém domě vědí, že ve srovnání s ODS má sociální demokracie nedostatek voličů mladého a středního věku, s vysokoškolským vzděláním, úředníků a podnikatelů, a že jejími hlavními oporami zůstávají dělníci. Těm kdysi sociální demokracie skutečně patřila. První český tiskový orgán tehdy ještě celorakouské strany se jmenoval Dělnické listy! Už za první republiky se však proměňovala ve stranu „bílých límečků“ neboli kvalifikovaných dělníků a úředníků, ponechávajíc ryzí proletáře komunistům.
Dnes je všude v Evropě sociální demokracie stranou zaměstnanců a příslušníků části středních vrstev. Paroubek pochopil, že v České republice, kde připadá na dělníky ani ne čtvrtina populace, zatímco historicky to byla více než polovina, tomu nemůže být jinak. Aby však měla ČSSD šanci na jedné straně neztratit dělníky a na druhé zaujmout, dejme tomu, mladé vědce, lékaře či drobné podnikatele, musela by se programově rozkročit a vybavit specializovanými týmy vůdců důvěryhodných pro tu kterou výseč pak už širokého vějíře příznivců. V praxi by to znamenalo, že by se v krajním případě ČSSD stala jakousi „střechovou organizací“, jíž z důvodů nacionálních zhruba před sto lety nakrátko byla. Pod touto „střechou“, kterou by ale musely držet pilíře stranického programu a strategických cílů strany, by vedle sebe žily rozmanité názorové platformy. V náznacích něčeho takového spatřovala dosud ČSSD zárodky nebezpečných frakcí s odůvodněním, že luxus vnitřního dělení si nemůže dovolit strana s ani ne osmnácti tisíci členy. Gordický uzel ČSSD však spočívá právě v tom, že když se výrazně více neotevře novým názorům a lidem a ze svého pohledu netradičním sociálním skupinám, pak ani nezíská po tisících nové členy a po desetitisících nové voliče.
Jiří Paroubek hodlá onen gordický uzel rozetnout zásahem do stranických struktur. Není tajemstvím, že ty jsou od místních organizací směrem nahoru zapouzdřené kvůli funkcionářským „bratrstvům“, majícím pod kontrolou vnitrostranické primárky, a tedy výběr kandidátů pro volby a do ústředních stranických orgánů. Dochází tak k „recyklaci“ zkušených „kádrů“, jež se navíc shlukují vždy, jakmile se objeví nějaký obvykle mladý a vzdělaný „vetřelec“, který se nechce nechat osedlat. Součástí modernizace strany má proto být volba předsedů místních organizací členskou základnou a určování lídrů volebních kandidátek pomocí průzkumů veřejného mínění. Námět Miloše Zemana, aby si členská základna volila i předsedu ČSSD, si však Jiří Paroubek zatím neosvojil. Ani on by si možná nevsadil na to, kdo a jakou modernizaci by pak v sociální demokracii organizoval a řídil.
To, co vypadá na první pohled superdemokraticky, však zavání populismem. Volba stranických funkcionářů přímou volbou členské základny eliminuje „bratrstva známých“ za cenu rizika, že uchazeči o takové funkce se budou snažit za každou cenu zalíbit, nikoli zaujmout programovou vizí a hmatatelnými výsledky své práce. Totéž by hrozilo v případě výběru kandidátů ČSSD do obecních, krajských a parlamentních voleb. Ubylo by sice „šedých myší“, jak oné anonymní sortě říká Miloš Zeman, ale zároveň by se držiteli sociálnědemokratických mandátů mohli stát lidé toliko populární, avšak nikoli politicky zodpovědní. Některé položky Paroubkova modernizačního projektu proto asi sjezdovým sítem neprojdou, jestli ovšem chce ČSSD zůstat věrná tradici zodpovědné, demokratické a státotvorné strany, která svou pověst neobětuje příštím volebním vítězstvím za každou cenu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
