Mezi bažinami

Prvního května vyjde v belgické metropoli slunce ve 4 hodiny a 17 minut.

Vítejte v metropoli. A až vám budou tvrdit, že nejlepší zábavu tady najdete půldruhé hodiny od centra, tedy v Paříži, nevěřte těm cynikům.

Verlaine si tehdy zbraň své pomsty na Rimbaudovi koupil v pasáži Saint Hubert. Tu nikdo nemůže minout, už proto, že ze středu přirozeně umístěného na náměstí Grand Place je to ke každé ze všech bývalých bran ohraničujících historickou část maximálně dvacet minut chůze. Pardon, historická část? Snad příliš nadsazené označení pro tu změť!

Mapa za hlavou

S bouráním si v Bruselu starosti opravdu nedělají. Když návštěvník poprvé zahlédne sklobetonovou budovu dominující náměstí De Brouckère, žasne, jak se něco tak příšerného mohlo ocitnout jen pár desítek metrů od náměstí, jež je pýchou města. Pohled na sever bulvárem Emila Jacqmaina ale bruselského nováčka ujistí, že může být ještě hůř. Po čtyřech stovkách metrů začíná shluk mrakodrapů s mnoha obchody a domýšlivým názvem Center Manhattan.

Tady se město tváří jako moderní metropole, jinde se snaží chlubit královskou historií a přítomností. Což má ale i svou kladnou stránku. Roztříštěnost totiž v případě Bruselu neznamená chaos, nýbrž otevřenost. Pro cizince tím odpadají zdlouhavé úvahy o komplikované duši města a tajemném geniu loci a do prostředí velmi rychle zapadne. Malé rozměry jsou rozhodně výhodou. Poté, co během hodinové procházky centrem projde dvanáctkrát přes Grand Place, připadá si jako doma a mapu klidně může hodit za hlavu.

Ještě důležitější než vstřícnost k nově příchozím je názorová otevřenost, patrná z každého zákoutí. Francouzsko-vlámská dvojjazyčnost k ní bezesporu přispívá. Odráží se třeba v pojmenování Velkého náměstí (Grand Place), které je pro vlámskou část města Velkým tržištěm (Grote Markt). Pravdou je, že místu spíše sedne druhé pojmenování, a to včetně uvážení historických souvislostí. Dřívější shromaždiště politiků, policistů či revoltujících davů před radnicí v patnáctém století obestavěli svými sídly představitelé cechů. Jim je možné vděčit za pestrost fasád, ale třeba i za to, že v čísle třináct nyní sídlí muzeum kakaa a čokolády.

Málokteré město je tak demokratické jako Brusel. Mísí se tam nejrůznější národnosti a těžko hledat uzavřenou komunitu. Výjimkou je pouze část čtvrti Ixelles* za namurskou bránou, kde se soustřeďují Afričané, a severně položený Schaerbeek, kde žije o něco více lidí původem z Turecka. Střed města neohraničují ani peníze, protože centrum není nijak dobrá adresa. Většina úředníků pracujících v institucích Evropské unie žije na předměstích stejně jako movitější Bruselané. Etymologickému výkladu názvu města (sídlo mezi bažinami) tato skutečnost dodává zajímavě ironický nádech.

* Jelikož autor článku je otevřený jen napůl, zvolil pro svou pohodlnost francouzské názvy. Vlámofonní čtenáři, kteří by v tomto případě preferovali název Elsene, nechť prominou nyní i později.

Obrázky z dvacátého století

Zvláštní, jak zřídka v centru Bruselu člověk narazí na zdi počmárané nápisy a jinými výtvory sprejerů. Vzhledem k tomu, že namodralé igelitové pytle s odpadky se odhodlají místní popeláři likvidovat mezi devátou a desátou ranní, dá se vyloučit, že by se o čistotu zdí staralo město. Ale ejhle, oživení některých zvlášť nudných zdí si naopak samo zaplatilo. Jedna z nich je k vidění opodál na rue Haute.

Totiž - Bruselané milují komiksy (aneb bande dessinée, BD). Stěnu domu na rue Haute zdobí dvě postavičky Quick a Flupke od jednoho z nejpopulárnějších autorů, který si říkal Hergé a jehož pravé jméno znělo Georges Rémi. To on stvořil 10. ledna 1929 postavu bruselského novináře Tintina, dopisovatele listu Le Petit Vingtième, a jeho psa Miloua, kteří se vydávali na dobrodružné výpravy po celém světě od Egypta po Sovětský svaz. (Potěší i postmoderní ráz komiksu, protože Petit Vingtième bylo zároveň dětskou přílohou deníku Vingtième Siècle – Dvacáté století, v níž příhody vycházely.) Ačkoli byly Hergého knihy přeloženy do čtyřiceti jazyků, čeština se zatím v jeho obrázcích neobjevila.

O popularitu komiksů a jejich autorů se zasloužily právě deníky jako Vingtième Siècle. Od roku 1946 byl navíc vydáván časopis Tintin, do kterého přispívali kromě Hergého další belgičtí autoři jako Edgar P. Jacobs, jehož Žlutou značku lze prozměnu nalézt na domě v rue du Petit Rempart.

Pokud se ale někdo hodlá probrat historií belgických komiksů až na počátek a nevynechat ani jediného zajímavého autora, nezbývá mu než začít v ulici des Sables, kde se nachází příslušně zaměřené muzeum. Centrum belgického bande dessinée sídlí v secesním domě navrženém a postaveném v letech 1903 až 1906 jedním z nejzajímavějších architektů Victorem Hortou. Jeho realizace lze ostatně nalézt roztroušené po celém městě.

S oblíbeností komiksů souvisí i množství specializovaných obchodů. Nekrčí se přitom v úzkých uličkách, ale mnoho z nich má za adresu boulevard Anspach, který je spolu s rue Neuve nejrušnější obchodní třídou. Bruselské domy zkrášlené akčními postavičkami jsou k nalezení po celém středu města, a dokonce je k mání i mapka s jejich vyznačenou polohou. Kde jinde než na Grand Place.

Čest holubům

Mezi obchůdky s komiksovými hrdiny a čokoládovými pralinkami na bulváru Anspach se naproti budově burzy vyjímá hotel Marriott, v jehož přízemí McDonald‘s potvrzuje, že aristokratický původ v královském městě nemusí stát vždy na prvním místě.

Anspach začíná na náměstí De Brouckère, na němž je kromě zmíněné architektonické obludy a prodejny zahraničního tisku (včetně některých českých deníků) také desetipodlažní parkoviště. Jeho architekt se patrně bude smažit v pekle, ale jeden bod k dobru se mu upřít nedá: výhled z desátého patra na severozápadní část centra. Tam stojí za to zajít, protože něco tak pitoreskního hned tak neuvidíte.

Dominuje jí kostel Svaté Kateřiny z přelomu 14. a 15. století, za nímž kdysi končil kanál Willebroek. Nápisy jako Nábřeží cihel nebo Nábřeží dřeva na topení, jež stojí na cedulích označujících ulice, všechny kromě Bruselanů zmatou, protože mělký bazének uprostřed jen těžko může sloužit za přístaviště obchodníků. Místo toho se právě tady tlačí restaurace nabízející mušle a ústřice, které patří mezi vyhlášené speciality bruselských kuchařů.

Uličky kolem Svaté Kateřiny, kterým se říká quartier de Béguinage (klášterní čtvrť), však skrývají kromě restaurací také spoustu bruselských podivností. Jednou z nich je podle poutačů nejmenší bruselský hotel Welcome v quai au Bois à Bruler, v němž je každý z pokojů vyzdoben v jiném stylu: čínském, japonském, keňském či indonéském. Jednolůžkový pokoj za šedesát pět eur není sice zadarmo, ale ani finančně nezruinuje. Jinou zvláštností je pamětní socha vojenským poštovním holubům. Belgie byla během druhé světové války jedinou zemí, která tyto ptáky k doručování pošty využívala a zachovala se k nim čestně alespoň symbolickou poctou. Dnes holuby Belgičané opomíjejí. Nikde žádné květiny, jen pár plastových odpadků.

Zvířata se v Bruselu mají lépe než v kterémkoli jiném evropském městě. Člověk se ale nesmí nechat unést prvním dojmem a vyvozovat jejich postavení například z oploceného dvorku v rue d´Ophem. Za cedulí dávající na srozuměnou „Neodkládejte zde kočky, protože je budu muset utratit“ se nachází několik improvizovaných malých přístřešků. Možná se tam občas nechá vidět i nějaká z chlupatých potvor, ale daleko víc se jich tulí v bruselských hospodách. Třeba jako Chupette, která si za domov zvolila vyhlášenou svatyni piva A La Mort Subite.

- Dáš si? prohodím a pohnu sklenicí piva směrem, kde se povaluje Chupette. Zavrtí hlavou a snaží se pokračovat v dřímavém rozjímání. Posléze nahlédne hloubku mé neodbytnosti, líně hrábne tlapkou do sklenice a do pěny vychrstlé na stůl hbitě drápkem kreslí mapu Evropy s výrazným křížkem někde v okolí Plzně. - Encore une, monsieur? ozve se za mnou. - Sakra, to už je osmé?

Dívenka za mřížemi

Náhlá smrt coby název pivního baru v Montagne aux Herbes obsahuje nezbytnou jedinečnost a fatalitu, jež provází řádné posezení nad sklenicí, a také proto se tento podnik stal slavným. Speciální vztah k pivu vyjadřují i jména dalších barů, jako třeba Fin de Siècle. První okamžiky v jediné rozlehlé místnosti této restaurace nedaleko burzy sice chvíli vzbuzují pochybnosti, zda se konec století netýká omalovánkových obrazů na zdech tvářících se jako naivní umění, tamní jehněčí za dvanáct eur ale přijde vhod a hoegaarden tam mají stejně dobrý jako ve všude jinde v centru. A příkladně rovnostářsky za podobnou cenu. V těsném sousedství Grand Place v baru za půllitr pšeničného piva s jemnou příchutí pomerančové kůry zaplatí host táž čtyři eura třicet co v zapadlé uličce někde na předměstí nebo právě ve Fin de Siècle.

Jediným skutečně nebezpečným barem je ale Delirium Tremens v jedné ze slepých uliček vybočujících z rue des Bouchers. Nechat se okouzlit přehlídkou stovek druhů piv z celého světa je totiž příliš snadné a v nejednom návštěvníkovi to probouzí experimentátorské choutky. Nešťastný úděl sousedství s rájem fajnšmekrů potkal i holčičku, obývající malý výklenek proti vchodu do baru. Před zneuctěním ji chrání mříž s mohutným zámkem a omšelé okolí jí neprospívá. Dokonce ani nečůrá.

Od mušlí k mečounovi

Život města se nejlépe sleduje v rue des Bouchers. Ulice, do níž svým jedním koncem ústí „Verlainova“ pasáž Svatého Huberta, se skládá pouze z restaurací. Kolem desáté hodiny dopolední vypadá jako skládka odpadků, přes kterou se přehnal liják, ještě v poledne zeje prázdnotou a jen loudavý pohyb pomocných kuchařů dává tušit, že se tu možná něco bude dít. Skutečné probuzení se dostavuje až večer před sedmou. Úzká ulička se zaplní rozjařenými naháněči.

- Jen pojďte, pánové, u nás jsou mušle naprosto čerstvé, vrhá se k nám rtuťovitý stařík. - Ne, díky, my už máme schůzku jinde. - A odkud jste, pánové? - Z Česka. - Jo? Znám Duklu Praha, na vlastní oči jsem je viděl hrát. To byl mančaft! A opravdu nezajdete? Kdyby starý pán tušil, kde máme tu schůzku, asi by poznamenal, že ačkoli to je od rue des Bouchers sotva tři minuty, o životě města se tam nedozví člověk zhola nic. Ale protože hotel Radisson SAS se pyšní údajně jednou ze tří nejlepších rybích restaurací na světě, dozví se jeho host alespoň něco o schopnostech Belgičanů připravit pro talíř cokoliv, co se pod mořskou hladinou pohne. Při setkání s ředitelem Sea Grill Restaurantu Marcem Meremansem se navíc potvrdí, že novináři jsou na tom v Bruselu, snad díky kreslenému Tintinovi, dobře. Byť by přijeli z České republiky a po nachozených kilometrech neměli vzezřením daleko k bezdomovcům. Stačilo před jednou ze servírek utrousit zmínku o tisku a šéf byl ochoten absolvovat jak prohlídku podniku, tak fotografování s mečounem.

Příliš mnoho telefonů

Kdo přijede do Bruselu automobilem, měl by ho nechat pod zemí na parkovišti u Justičního paláce na jižním okraji centra. Od něj se totiž naskýtá jeden z mála pohledů na Brusel z aspoň trochu vyvýšeného místa. Za hezkého počasí lze od něj dokonce v dáli na severu spatřit jeden ze symbolů města – Atomium.

Je ale dobré přijet do Bruselu vlakem. Ne kvůli nedostatku parkovišť (je jich především pod povrchem víc než dost) nebo příliš vzdálenému letišti (naopak je velmi blízko), je to zkrátka lepší. Koleje protínající město od jihu k severu vedou z velké části v tunelech pod zemí a návštěvník si může dopřát luxus vystoupit až na Centrálním nádraží. Má pouze jednu nevýhodu: mezinárodní rychlíky na něm nekončí, takže je třeba přesedat. Se šesti kolejemi je malé, útulné a opravdu centrální.

Ale hlavně: několik kroků od jeho východu stačí k pochopení, proč je Brusel tím nejvhodnějším hlavním městem Evropy. Klíčovým místem je v tomto případě Place d´Espagne, jemuž vévodí socha udatného rytíře Dona Quijota na Rosinantě doprovázeného méně udatným Sanchem Panzou. Jak úžasné musí být město, které tolik toužilo stát se centrem všech evropských úředníků, aby je na prvním volném plácku tak krásně symbolicky přivítalo! pomyslí si cestovatel, ještě než se otočí ke Španělovi zády. Pak ovšem spatří shrbenou postavu v pršiplášti. Vypadá jako propuštěný úředník. Tu cestovatel ponejprv zapochybuje, zda to s tou symbolikou Bruselané nepřehánějí. Až potom se ukáže, že to není úředník; je to Béla Bartók.

Brusel by klidně mohl být hlavním městem světa. Už kvůli prostoru, který dává svým obyvatelům, aby se dorozuměli se zbytkem světa. Internetové kavárny jsou populární všude po Evropě, ale telefonické obchody, to je něco jiného. Koncentrují se v rue Antoine Dansaert ještě než doběhne ke kanálu de Charleroi. Obchody zaplněné deseti, patnácti nebo dvaceti dřevěnými budkami s telefonním přístrojem zůstávají otevřené často až do půlnoci a jejich výlohy tvoří desítky listů papíru počmáraných jménem země a příslušnou cenou v eurocentech za minutu hovoru. Nigérie, Kongo, Rusko, Ukrajina či Spojené státy jsou na většině z nich.

Tichá výčitka

O obchodním významu bulváru Anspach pro průmysl pralinek a komiksů se nedá pochybovat. Kde se ale usídlily luxusní butiky Christiana Diora či Giorgia Armaniho? Na rue Neuve se sice najdou ve výlohách lecjaké oděvy, ale jelikož patří H&M nebo C&A, zdobí je rovněž cenovky. Za špičkovou módou se v Bruselu musí až na okraj centra, a to nejlépe k Porte de Namur.

Tam střed města od někdejšího pobytu Napoleona ohraničuje dvojjmenná ulice Boulevard de Waterloo a Avenue de la Toison d´Or. Za namurskou bránou rovněž začíná nechvalně známá čtvrť Ixelles. A to zejména pro Středoevropany. V rue d´Orléans totiž ve čtyřicátých letech devatenáctého století pobýval Karel Marx. Narodila se mu tam dcera a v osmačtyřicátém i Manifest komunistické strany. Pobyt mu tenkrát Bruselané povolili, až když se čestně zavázal, že nebude psát o soudobé politice.

Za rohem

Cyničtí přistěhovalci o Bruselu tvrdí, že jsou na něm nejlepší jeho nádraží. Z nich trvá cesta do Paříže jeden a půl hodiny a do Londýna, Amsterdamu či Kölnu nezabere o moc víc. Jenže při čekání, pár kroků od toho centrálního v rue Baron-Horta, najdete třeba Musée du Cinéma. Za dvě eura je možné se v něm dozvědět něco o počátcích kinematografie, promítají se tam i filmy. Otevřeno má od 17.30 hluboko do noci a němé filmy doprovází živý klavírista. Aby člověk začal mít rád Brusel, musí pár vlaků nechat ujet.

Klišé, nebo obsese? Holčička naproti baru Delirium Tremens je v dezolátním stavu a nečůrá. Zato její mužský protějšek, producírující se na rohu o pár ulic dál, se o nedostatek obdivu strachovat nemusí. Směrovky ukazující jeho polohu jsou v centru města stejně časté jako ty navádějící turisty na Grand Place, kde je ostatně v číslech 29 až 33 v městském muzeu vidět jeho nejstarší ztvárnění z počátku sedmnáctého století spolu s kolekcí slušivých oblečků. To pro ty prudérnější.
Děvčátko (Jeannekenpis) a chlapeček (Mannekenpis) nejsou na bruselské ulice sami. Na rohu ulic des Chartreux a du Vieux-Marché-aux-Grains jim vypomáhá ještě bronzový pes (Zinnekenpis), což svádí k úvahám o prapodivně obsedantním zaujetí obyvatel města vylučováním. Zvláštní je, že jejich pojmenování jsou na všech poutačích spojena pouze s vlámštinou…

Nejabsurdnější expozice na světě Cinquantenaire, budovu s rozlehlým parkem, dal vybudovat Leopold II. v roce 1880. Severní křídlo nyní obývá Královské muzeum armády a vojenské historie a asi by málokoho napadlo do něj dobrovolně vejít (proto je vstup zdarma). Stojí to však za to - už jen kvůli zjištění, kolik úsilí je možné věnovat na oblečení, vyzbrojení a jiné obhospodařovávání vojsk během několika málo staletí. Přesněji od jedenáctého po dvacáté. Takové tři stovky ukázek vojenských účesů, tisíce uniforem, bodných, sečných, palných a jiných zbraní… O kus dál zákop ze druhé světové války (se spíše legračním ozvučením), jinde místnost plná děl, prostranství s tanky, a především hala se zhruba osmdesáti letadly. Messerschmitty, spitfiry a migy se dají pohodlně pozorovat z vestavěné restaurace a tři z nich na sobě mají dokonce československou vlajku.
Údajně se v severním křídle Cinquantenaire nalézá jedna z nejbohatších expozic tohoto druhu na světě. Při pohledu na vitríny plné dělových koulí působí i jako jedna z nejabsurdnějších.

Podzemní galerie Bruselské metro a prémétro (což je místní označení pro podzemní tramvaje) slouží i jako galerie za 3,80 eura na osobu a den. Stanice, vestibuly a haly během let různými díly vyzdobilo 54 umělců a některá z nich stojí za zhlédnutí. Pouť po stopách belgické moderny se však občas mění v detektivní pátrání. A to přestože je známo (rozhodně to vědí v informační kanceláři na Grand Place), ve kterých stanicích se nacházejí.
Při přestupu z metra na tramvaj na stanici Montgomery se naštěstí Rythme bruxellois, který v roce 1975 vytvořil Jo Delahaut a jenž je jedním z nejpůsobivějších, nedá minout.