Světový fotbal se poprvé hraje v Asii
Anglie může vyhrát mistrovství světa jenom za vlády labouristů! To jsou slova britského premiéra Harolda Wilsona, která pronesl v roce 1966. Dnešní předseda vlády Tony Blair tak odvážný nebyl. Anglická fotbalová reprezentace sice před pár týdny vpochodovala do Downing Street 10, ale jenom ke společnému fotografování. Budoucí výkon fotbalistů zůstal bez prohlášení apolitickým.
V pátek 31. května se odehraje první zápas mistrovství světa 2002 a všichni bez rozdílu chtějí z červnového šílenství něco mít. Sportovci, politici, obchodníci, investoři, celé státy. Co se pořadatelských zemí týká, Jižní Korea hodlá na šampionátu vydělat osm miliard eur, Japonsko šestadvacet. Analytici sportovní, političtí i ekonomičtí ovšem varují předem. Přes všechna očekávání mohou po skončení finálového utkání zůstat pouze poražení.
Bezpečí nade vše.
Pro Jižní Koreu znamenalo pořadatelství od samého počátku především příležitost představit se světu jako moderní společnost a napravit poničenou reputaci z finanční krize v letech 1997 a 1998. „Co zahraniční návštěvníci letos v Koreji zakusí, ovlivní její národní image na příští léta,“ napsal v jedněch soulských novinách ředitel Samsung Research Institute. Zatímco olympijské hry, které se konaly v Soulu v roce 1988, potvrdily pověst Jižní Koreje jako industrializované společnosti, fotbalové mistrovství 2002 je zde považováno za jeviště, na kterém Korea prokáže vyšší stadium vývoje - totiž, že se země stala znalostní společností, společností rozvinutých technologií.
Nebýt teroristických útoků z 11. září loňského roku, pravděpodobně by se nejvíce mluvilo o deseti moderních stadionech, které Korejci pro mistrovství postavili za dvě miliardy dolarů. Ten největší pojme 68 tisíc diváků, nejmenší 40 tisíc. U dvou stadionů je možné zatáhnout střechu, architekti hovoří a futuristickém designu. Jenže otázky bezpečnosti jsou nyní přednější než architektura. Mimo jiné protože americký prezident George Bush označil sousední nepřátelskou severní Koreu za součást „osy zla“.
Spojené státy nabídly Korejcům při bezpečnostních opatřeních plnou podporu a plánují, že jejich nejbližší letadlová loď bude v plné pohotovosti. Letadla nesoucí monitorovací zařízení Awacs budou sledovat Korejský poloostrov v podstatě nepřetržitě a 37 tisíc amerických vojáků trvale umístěných v Jižní Koreji musí počítat s náhlou akcí. Stejně jako při olympijských hrách v Salt Lake City, jsou nad městy a stadiony vyhlášeny bezletové zóny, zásahové policejní jednotky obsadí jaderné elektrárny a každé z dvaatřiceti fotbalových mužstev bude všude doprovázet přidělená ochranka. Aby si jihokorejská armáda ověřila protileteckou obranu, uskutečnila 8. května cvičení, při němž simulovala teroristický útok civilními letadly na všech deset měst, v nichž se budou utkání šampionátu hrát. O týden později se konalo společné cvičení japonské a jihokorejské námořní policie v přístavu Busan.
Pokud se týká vlastních stadionů, počítá se s kontrolami podobným těm na letištích a fandové budou nabádáni vypravit se do hlediště s dvou až tříhodinovým předstihem. Kromě všech „tradičních“ speciálních jednotek známých ze Salt Lake City (protiteroristických, protichemických, protiantraxových) byla pro mistrovství světa ve fotbale vycvičena také více než stočlenná speciální skupina schopná vypořádat se s útokem, který by využil viru ebola.
Klášter či hodinový hotel.
První skutečný útok na Jižní Koreu ovšem přišel z nečekaného směru. V některých fotbalových oblastech naplno propukla slintavka a kulhavka; nedaleko Soulu musely úřady před několika týdny zabít sto tisíc kusů vepřového a hovězího dobytka. Bude-li to nutné, jsou Korejci ochotní postupovat nekompromisně. Když to bude zapotřebí, zvýšíme počet poražených kusů na tři sta tisíc, oznámily úřady médiím.
Aby Jihokorejci ale měli koho chránit, musí fanoušky nejprve ubytovat. A to se ukázalo jako jeden z vážných problémů nadšeného pořadatele. Optimistické odhady uvádějí, že do Jižní Koreje přijede 650 tisíc fotbalových turistů, jenže tato země má k dispozici pouze 40 tisíc hotelových lůžek. Místní úřady si musely pomoct netradičně. Na jedné straně nabízejí skromné ubytování také buddhistické kláštery, na straně druhé úřady odpovědné za turistiku nařídily asi čtyřem tisícům hodinových hotelů, že se načas musejí stát obyčejnými motely. Ministerstvo kultury a turistiky vydalo doporučení, že se hotýlky známé jako Eros Motel, Love-in Park a podobně mají přejmenovat na World Inn, jejich majitelé mají odstranit vyzývavou dekoraci a na zdech se mají objevit „vkusné obrázky“. „Chtějí po nás,“ řekl BBC majitel Romance Inn v Soulu Lee Jang-jen, „aby motely nebyly vulgární.“ Ačkoli se to zdá podivné, majitelé hotýlků lásky se prý na mistrovství vůbec netěší. Vysvětlení? Na základě nařízení ministerstva museli majitelé instalovat speciální telefonní linky, které hosty spojí s tlumočnickou službou, v recepcích musí být počítače s přístupem na internet (které do té doby nikdo nepotřeboval), a podobné investice se prý nevrátí. Naopak. Zatímco o víkendu pronajme majitel Romance Inn každý pokoj pětkrát za den, během mistrovství se ceny nesmějí počítat na hodiny, ale na celé noci. To prý řadě motelů přinese velké ztráty. Podobných „kulturních“ doporučení ovšem nejsou ušetřeny ani restaurace. Ty mají například zapovězeno dávat na stoly místo dražších ubrousků levný toaletní papír, jak je jinak běžné.
Co může návštěvníky opravdu potrápit, je všeobecná neznalost angličtiny. Řešením pořadatelů je již zmíněná bezplatná tlumočnická linka. Spojení s ní mají umožnit všechny hotely, restaurace a dokonce i taxíky. Aby vše probíhalo hladce, pro pomoci turistům bude připraveno také šestnáct tisíc mladých dobrovolníků. Čeho se naopak nikdo neobává, je veřejná doprava (nejen vnitrostátní, ale i ta, která spojuje obě hostitelské země), která je považovaná za velmi kvalitní. Kdo si koupí speciální kartu, obdrží dvacetiprocentní slevu. Kdo by chtěl slevu čtyřicetiprocentní, může si objednat soukromé letadlo. Právě tolik sleví společnost Korean Air za sedmnáctimístný letoun. Cena před slevou: šest tisíc dolarů za hodinu.
Děti, pozor na fandy.
Při čemkoli, co pro připravuje fotbal, se Jižní Korea ohlíží na Japonsko, vůči kterému nepřestala od druhé světové války cítit nepřátelství. Jenže očekávání Japonců nejsou v souvislosti s mistrovstvím tak vysoká. Ačkoli japonský premiér Juničiro Koizumi prohlásil, že turnaj může vdechnout stagnující ekonomice potřebnou sebedůvěru, největší pozornost je v Japonsku věnována otázkám bezpečnosti. Téměř se dá říci, že Japonsko ovládá panika z fotbalových chuligánů, či přesněji: z chuligánů anglických.
V okolí stadionu Nagai v Ósace, kde se 12. června utkají Angličané s Nigérií, budou uzavřeny všechny základní a střední školy, aby se děti nemohly s fanoušky potkat. V Sapporu, kde se 7. června střetne Anglie s Argentinou, musí navíc povinně zavřít všechna holičství, aby si rowdies nemohli přijít pro nebezpečné zbraně - nůžky. V provincii Mijagi se chopil iniciativy její představitel Takaioši Konno, člen téže politické strany jako premiér Koizumi. Konno varoval místní sněm prohlášením, že je potřeba se připravit na špinavé cizince, kteří prodávají kokain a utíkají z hotelů bez placení. „A také se musíme připravit, že můžeme čelit záplavě nechtěných dětí, zanechaných zde cizinci v lůnech znásilněných žen,“ dodal. A konečně: na severním ostrově Hokkaidó se ona hysterie promítla do skutečnosti, že řada hotelů odmítá rezervace cizincům a místní noviny zpravují o tom, že taxikáři plánují ve dnech, kdy se hrají zápasy, vůbec nevyjet.
Dotkneme-li se bezpečnosti obecně, Japonsko chystá podobná opatření jako Jižní Korea. Policie do úmoru cvičí zásahy proti násilníkům, zdokonaluje se v použití „multikulturních“ vodních děl (než spustí, vysloví prý v šesti jazycích varování), psů a oslavované novinky - síťové pušky, která dokáže naráz svázat až sedm lidí. Ačkoli se místní média předhánějí ve strašlivých příbězích o tom, co angličtí fanoušci dokážou, japonská policie přiznala, že se dají čekat i „místní“ problémy. Gangy motocyklových klanů známé jako „bosozuku“ mohou využít atmosféry fotbalového mistrovství k vlastním akcím.
Britské úřady před dvěma týdny oznámily, že zakázaly tisícovce fanoušků patřících k tvrdému jádru chuligánů cestu na šampionát. Počet lidí, kterým byly načas odebrány pasy, je desetkrát vyšší než v roce 2000, kdy se konalo mistrovství Evropy ve Francii. Co se japonské policie týká, britští experti vyjádřili v médiích obavy, aby nezkušené oddíly povzbuzené veřejným míněním své zákroky nepřehnaly. „Pokoušíme se narušit stereotypní pohled, že každý fanoušek z ciziny je chuligán,“ řekl v této souvislosti náměstek britského ministra vnitra John Denham v BBC. Nejmenovaní členové diplomatického sboru v Japonsku však upozorňují na nebezpečí, že větší skupina byť jen pokojně skandujících fanoušků táhnoucích městem může být japonskými veliteli kvalifikována jako vážné ohrožení bezpečnosti.
Navzdory těmto podezřením představitel světové fotbalové asociace Peter Velappan 8. května oznámil, že čtyřdenní inspekce komisařů FIFA dopadla na výbornou. FIFA věří, že se během turnaje nic mimořádného nestane.
Přeceněné zisky.
Podobnou důvěrou oplývají také japonské a korejské instituce zabývající se ekonomickými prognózami: ziskům pořadatelských zemí se prý nemůže nic stát, světový turnaj urychlí prosperitu. Argumenty? Vznikla pracovní místa, do ekonomiky se dostaly košaté investice, každý z takřka milionu předpokládaných návštěvníků průměrně utratí dva až tři tisíce dolarů. Japonský Dentsu Institute for Human Studies odhaduje fotbalovou injekci japonské ekonomice na 30 miliard dolarů, což představuje 0,6 procenta HDP v roce 2000. Korejský Development Institute je ještě odvážnější: do jeho země prý poplyne asi deset miliard dolarů, tedy 2,3 procenta HDP z roku 2000 a počet nových pracovních míst odhaduje na 350 tisíc.
Mezinárodní studie jsou v tomto ohledu mnohem skromnější. Nepopírají vliv turnaje na zvýšení národního sebevědomí Japonců a Jihokorejců, ale pokud se týká financí, předpovídají dokonce i ztráty. Argumenty? Příklady z minulosti:
Victor Matheson z univerzity v Illinois analyzoval ekonomické výsledky měst po mistrovství světa v kopané ve Spojených státech v roce 1994. Ekonomika šesti pořadatelských měst z devíti rostla po mistrovství pomaleji, než se předpokládalo, a to vedlo k celkové ztrátě čtyř miliard dolarů. Příběh ostatních šampionátů je podobný. Stefan Szymanski z britské Imperial College zkoumal ekonomické výsledky v zemích, kde se konala fotbalová mistrovství v posledních třiceti letech. V meziročních srovnáních klesl výkon ekonomik pořadatelských zemí průměrně o jedno procento.
Nejčastěji uváděnými příčinami těchto výsledků jsou dvě skutečnosti. Za prvé, zisky se většinou utratí za jiné veřejné projekty, které nepodporují ekonomický růst. Za druhé, sportovní podniky se konají vždy jen po omezenou dobu a investice s nimi spojené se nevyplácejí dlouhodobě. Drahá zařízení se nevyužívají a jejich údržba podkopává místní ekonomiky. (Po zimní olympiádě v Naganu klesla místní výroba o třicet procent a region zažil do roka a do dne od závěrečného ceremoniálu rekordních 211 bankrotů.) Někteří odborníci soudí, že v případě Jižní Koreje a Japonska 2002 hrozí cosi podobného: většina z dvaceti drahých stadionů, na kterých se během turnaje odehrají pouze tři nebo čtyři zápasy, stojí ve městech, která nemají profesionální kluby, jež by zařízení využily i po skončení mistrovství.
Simon Bowmaker z časopisu Scottsman píše, že se navíc přeceňují i zisky, které plynou hotelům. Ty prý nemusí vyvážit ztráty jiných pilířů místních ekonomik. Ztráty, které vzniknou třeba tím, že místní obyvatelé před davy cizinců na čas ze svého bydliště odjedou. A konečně, píše Bowmaker, o jakých nákupech tisíců cizinců je řeč? „Fanoušci nakupují suvenýry, a ne vozy Subaru.“
Fotbalové nemoci.
Ekonomických ztrát se ale obávají i země, které šampionát nehostí. Analýza britské Halifax Group uvádí, že výkon britské ekonomiky klesl vždy, když se anglická jedenáctka probojovala do čtvrtfinále a výše. V čase televize to souvisí s absencemi. Z průzkumů BBC vyplývá, že celá třetina anglických pracujících hodlá onemocnět, aby mohla své mužstvo sledovat (kvůli časovému posunu se z hlediska Evropanů zápasy hrají dopoledne či v poledne). Pokud Anglie bude úspěšná, a sehraje tudíž více zápasů, ekonomiku země to může stát až tři miliardy liber.
Není tedy divu, že se do fotbalové horečky vložila i vláda. Ministryně průmyslu a obchodu Patricia Hewittová nabádá zaměstnavatele, aby během fotbalového turnaje umožnili svým lidem pracovat v pohyblivé pracovní době. Toto volání vyslyšela například britská pojišťovna Prudential. Jejích 6500 zaměstnanců nemusí v den zápasu přijít ráno do práce, pokud si čas napracují později odpoledne - a oznámili včas svým šéfům, který zápas si vybrali. Ti, kteří nebudou chtít zůstat doma či jít ráno do hospody, budou moci sledovat zápasy na obrazovkách, které Prudential na červen ve svých sídlech instaluje.
Příklad pojišťovny ovšem není zcela běžný. Podobný plán svým zaměstnancům dosud nabídla jen čtvrtina britských společností a firem. A to i přestože ministryni Hewittové pomáhají s kampaní také odbory. Jejich údaje říkají, že procento absencí dosáhlo během minulého mistrovství světa 70 procent.
Podobné téma bylo nastoleno i v Německu. Ačkoli se v této zemi neočekává tak vysoká fotbalová nemocnost jako třeba v Anglii, kancléř Gerhard Schröder se postavil za fanoušky a rovněž vyzval zaměstnavatele k „flexibilnímu aranžmá“.
To zemi dalšího favorita mistrovství, Argentinu, trápí zcela jiné starosti. Jindy jedna z nejbohatších zemí Jižní Ameriky, s měnou peso rovnou dolaru, vysílala na každé mistrovství tisíce fanoušků. Jejich bubny a nepřetržitý zpěv se staly legendárními, ovšem letos budou chybět. Nynější argentinská reprezentace, některými odborníky považovaná za nejsilnější v historii, musí odehrát turnaj sama; a to nejen bez fanoušků, ale i bez domácích novinářů. Zatímco běžně jich přes oceán létaly stovky, nyní se jich akreditovaly sotva dvě desítky. „Za současné krize, kterou argentinská ekonomika prochází, odcestují na turnaj jen hodně bohatí, anebo blázni,“ říká trenér týmu Marcelo Bielsa.
Fandí se i na úvěr.
Z hlediska fotbalového nenadšence může být ovšem označen za blázna každý, kdo do Koreje či Japonska odjede. Pro fanoušky jde totiž o nejdražší mistrovství světa vůbec a řada z nich se médiím přiznala, že si na cestu musela vzít úvěr. Není divu: poslední průzkumy uvádějí, že Tokio a Ósaka jsou dvě nejdražší města na světě a Soul je na 21. místě ze 134 hodnocených. Jenom cesta z letiště do centra Tokia přijde na 230 dolarů, jídlo pro dva může stát kolem 185 dolarů, pivo šest dolarů.
Možná i proto mají pořadatelé nečekané problémy s prodejem lístků. Ještě 15. května, dva týdny poté, co byly zbylé vstupenky odevzdány do výprodeje, zůstávalo neprodaných 250 tisíc lístků, a volná zůstávala dokonce i sedadla na úvodní zápas turnaje mezi obhájcem trofeje Francií a Senegalem. (V Jižní Koreji se dosud vyprodaly jen dva zápasy, oba brazilské s Čínou a Kostarikou.)
Ovšem bez ohledu na to, kolik vstupenek nakonec zůstane volných, bez ohledu na to, kolik lidí přijde na úvodní zápas, kdo nakonec pohár pro nejlepší tým světa vyhraje a kolik pořadatelé vydělají či prodělají, jedno je jisté. Fotbal spojí dvě dlouho znepřátelené země. Symbolem je cesta japonského prince Takamada a princezny Hisako, kteří přijedou do Jižní Koreje na zahájení turnaje a na několik úvodních zápasů. Od druhé světové války jde teprve o třetí návštěvu členů japonské císařské rodiny v Jižní Koreji. Ty první dvě - v letech 1970 a 1989 - se uskutečnily kvůli pohřbům v rodině bývalých korejských králů. Fanoušci prominou, ale z hlediska asijské stability to je možná ten nejdůležitější turnajový gól.
