ELIAS PALME - Severočeské městečko Kamenický Šenov má neobvyklou tradici – je již několik set let spojeno s výrobou lustrů. První skleněná svítidla zde vznikala koncem 17. století, jejich sériovou produkci však zahájil až roku 1849 českoněmecký podnikatel Elias Palme.
Kamenický Šenov leží v údolí Šenovského potoka při silnici z Děčína do Liberce, asi pět kilometrů jihovýchodně od České Kamenice. Založen byl již ve 13. století německými osadníky, kteří dali obci název Schönau (později kvůli odlišení od jiných vsí stejného jména změněný na Steinschönau).
Zpočátku se jednalo o typickou horskou zemědělskou osadu, již v 16. století se zde ale začalo rozvíjet sklářství. Jeho počátky snad souvisejí se vznikem sklářské huti Pavla Schürera ve Falknově, k většímu rozmachu tohoto odvětví ale došlo teprve na přelomu 17. a 18. století.
Některé sklářské dílny se v té době začaly specializovat i na výrobu lustrů, které později zdejší kraj celosvětově proslavily. Velkou zásluhu na tom měl i českoněmecký podnikatel Elias Palme, jehož firma se stala největším výrobcem svítidel v Čechách.
Není Palme jako Palme
První severočeskou továrnu na lustry založil již roku 1724 brusič skla Josef Palme v Práchni (dnes součást Kamenického Šenova). Nevedl si špatně a o jeho výrobky byl brzy velký zájem. Zhotovoval lustry pro prince Evžena Savojského, zámek Hof či arcivévodkyni Marii Alžbětu. O manufakturu v pravém slova smyslu se ale ještě nejednalo.
Velkovýrobu svítidel zahájil v Kamenickém Šenově teprve Josefův jmenovec Elias (podle historiků nebyli přes stejné příjmení příbuzní). Narodil se roku 1827 jako syn pekařského mistra. Měl devět sourozenců, již od dětství proto musel tvrdě pracovat, aby pomohl uživit rodinu.
Později ho rodiče poslali do učení k pasířskému mistru Klingerovi do České Kamenice, kde se seznámil s výrobou skleněných a bižuterních ozdob. Závěrečnou zkoušku složil úspěšně a vydal se na tradiční vandr, při kterém navštívil Prahu i Vídeň. Brzy se však dostal do dluhů, protože odmítl nastoupit vojenskou službu a musel se vyplatit.
ELIAS PALME (1827-1893)
Narodil se 10. března 1827 v Kamenickém Šenově v rodině pekařského mistra. Vyučil se pasířem (výrobcem ozdobných předmětů ze skla) a zkušenosti získal v Praze i Vídni. Koncem čtyřicátých let 19. století se vrátil domů a roku 1849 začal s vlastní výrobou lustrů. Zpočátku měl jen malou dílnu s několika stroji, postupně ale vybudoval velký podnik s pěti sty zaměstnanci. Zboží vyvážel do mnoha zemí světa a získal i četná ocenění na průmyslových výstavách. Zemřel 31. prosince 1893 ve věku šedesáti šesti let.
Od skla k lustrům
Po návratu domů získal práci u sklářského mistra Uhleho. Dluhy díky velké píli brzy splatil a dokonce získal prostředky i na rozjezd vlastní dílny. V ní chtěl uplatnit všechny technické novinky, s nimiž se setkal na vandru. Nakonec ale opustil klasické sklo a začal rovnou s výrobou křišťálových lustrů.
Produkce luxusních svítidel byla přitom velmi náročná. Vedle práce návrhářské zahrnovala také výrobu nejrůznějších skleněných zdobných a nosných článků i kovových součástí nezbytných pro spojování a celkovou funkci lustru. Elias Palme se přesto nenechal odradit a roku 1849 začal s podnikáním.
Zpočátku spolupracoval s bratrem Fritzem, se kterým vybudovali malý podnik vybavený drobnými stroji pro práci s kovem a sklem. Firma se postupně rozrůstala a její význam brzy překonal hranice severních Čech.
Dobře seřízený podnik
Úspěch Eliase Palmeho spočíval v dokonalé organizaci práce a harmonizaci všech výrobních činností. Díky tomu bylo možné nejen neustále zvyšovat produkci, ale také přijímat vysoce časově i technicky náročné zakázky.
Firma vyráběla mnoho typů křišťálových lustrů, včetně věrných kopií originálních svítidel ze zámků ve Versailles a Fontainebleau. Od pařížských sléváren odkoupila staré technologie „surového lití“ a výrobky vyvážela do řady zemí světa. Dodala například lustr pro hlediště Královské opery v Římě, osvětlila milánskou La Scalu a později i slavný hotel Waldorf Astoria v New Yorku.
Počet zaměstnanců firmy rychle stoupal a koncem 19. století jich v Kamenickém Šenově a v pobočném závodě ve Smržovce pracovalo již kolem pěti set. Do vedení podniku tehdy vstoupili i Palmeho synové Franz Friedrich, Reinhard a August, kteří výrobu dále rozvíjeli. Franz Friedrich navíc velmi dbal na tradici a založil v Kamenickém Šenově malé muzeum.
Továrna „Eliáška“
Roku 1893 Elias Palme zemřel, podnik však prosperoval dál. Významným se stal především rok 1905, kdy nechali synové na místě starších budov v západní části města postavit novou továrnu, do které soustředili většinu výroby.
Podnik, místními přezdívaný „Eliáška“, vznikl na půdorysu písmene U. V dlouhých bočních křídlech ukrýval sklářské provozy, brusírnu, kulírnu, slévárnu, soustružnu, pasírnu, lakovnu i galvanickou laboratoř. V čelní, na sever obrácené budově, pak byly kanceláře a výstavní sál. K pohonu strojů sloužila parní kotelna a strojovna ve dvoře.
Stavba však měla i nesporné kvality estetické. Vybudována byla v secesním stylu s prvky eklektismu. Dekorace fasád byla vegetativní, odkazující k anglickým vzorům Arts and Craft (výzdoba slunečnicemi), doplněná o inspiraci empírovým slohem (věnečky, copový motiv). Bohatá štuková výzdoba byla soustředěna především kolem oken, hlavnímu štítu pak dominoval motiv vycházejícího slunce s nápisem Elias Palme a daty 1849 a 1905.
Zhasnout a zavřít
Firma fungovala beze změn až do konce druhé světové války. Již roku 1946 ale přešly všechny lustrařské společnosti v regionu pod společnou národní správu a roku 1948 byly zařazeny do nově vzniklého národního podniku „Spojené továrny na lustry“ se sídlem v Kamenickém Šenově.
Následovalo další přejmenovávání a sdružování podniků (v roce 1952 na Lustry n. p., od roku 1958 Sdružení podniků Jablonecké bižuterie v Jablonci, v letech 1961 až 1977 převedení na Technické sklo v Sázavě a později Průmysl technického skla v Praze). Zavedené značce lustrů tyto změny nijak neprospívaly. Teprve zahájení výroby takzvané „moderny“ v roce 1960 umožnilo opětovný technologický i umělecký rozkvět.
Ten ovšem v bývalé továrně Eliase Palmeho trval jen krátce. Již koncem 70. let minulého století zde byla výroba lustrů zastavena a „Eliáška“ nadále sloužila pouze jako sklad. I ten byl ale brzy zrušen a budova začala chátrat. Dnes je téměř v rozvalinách a její slavnou minulost prozrazuje už jen notně oprýskaná fasáda.
