Šéf Unipetrolu říká, že problémy začaly špatnou privatizací rafinerií
EURO: Jak se cítí generální ředitel holdingu ve chvíli, kdy si jeho dvě dceřiné společnosti přestanou navzájem dodávat suroviny?
ŠVARC: Nebylo to překvapení, které by přišlo z modrého nebe. Napětí ohledně předávacích cen mezi Českou rafinérskou a Chemopetrolem se stupňovalo po celou dobu, co jsem v Unipetrolu. V roce 1999 nastoupilo do holdingu nové vedení a my jsme se na rozdíl od toho předchozího snažili dosáhnout vyrovnaných podmínek. Neuspěli jsme, protože zahraniční akcionáři České rafinérské měli na základě smluv z roku 1995 lepší vyjednávací pozici. Zastavení dodávek surovin do Chemopetrolu považuji za logickou eskalaci problémů, které vznikly v důsledku špatně provedené privatizace rafinerií.
EURO: Skutečně jste za tři roky nemohli dospět k řešení, jež by vyhovovalo oběma stranám?
ŠVARC: Při privatizaci České rafinérské v roce 1995 byly nastaveny takové podmínky, které limitují manévrovací schopnost Unipetrolu na minimum. Stačí si prohlédnout její stanovy. My sice máme majoritních 51 procent akcií, ale stanovy nás odsunuly do pozice finančního investora s blokační minoritou 34 procent.
EURO: Říkáte, že jste většinovým vlastníkem s menšinovými hlasovacími právy. Jak se lze do takové pozice dostat?
ŠVARC: Unipetrol se do ní dostal na základě dohody o způsobu rozhodování na valné hromadě a v představenstvu z roku 1995. Dohoda stanovila, že na valné hromadě musí být pro každé zásadní rozhodnutí dvoutřetinová majorita, tedy 67 procent hlasů. My máme 51 procent, což znamená, že žádné rozhodnutí sami neprosadíme. Museli bychom pro ně získat alespoň jednoho ze zbývajících tří akcionářů. Jenže firmy Agip, Conoco a Shell vždy jednají ve shodě.
EURO: Myslíte, že mají vždy na věci úplně stejný názor?
ŠVARC: To je spíš otázka pro ně, ale domnívám se, že mají v rámci konsorcia mezi sebou nějaké smlouvy o společném postupu. Jednotný postoj uplatňují i při rozhodování v představenstvu, kde tak mají stejnou pozici jako na valných hromadách.
EURO: Zahraniční akcionáři však proti Unipetrolu také nemohou nic prosadit, když má 51 procent a oni potřebují šedesát sedm…
ŠVARC: Zásadní věci ne, ale stejně Českou rafinérskou de facto ovládají. Za Unipetrol máme například v představenstvu čtyři místa se sedmi, a přesto nemůžeme nic prosadit. Máme smůlu, že nás tam zastupuje generální ředitel Ivan Ottis, který nebojuje za Unipetrol.
EURO: Je pravda, že Unipetrol chce na nadcházející valné hromadě České rafinérské Ottise odvolat?
ŠVARC: Navrhujeme jeho odvolání, protože v kauze předávacích cen hlasoval pro zastavení dodávek, a znovu se tím postavil proti zájmům mateřské společnosti. Takový postoj je pro nás už nepřijatelný, zvláště když uvážíme, že na něm leží rovněž řada dalších menších či větších rozhodnutí, které nepřísluší představenstvu.
EURO: O Ottisovo odvolání jste se už jednou pokusil, ale nebyl jste úspěšný. Proč se domníváte, že se to tentokrát podaří?
ŠVARC: Minule jsme si udělali analýzu, kde můžeme náš vliv malinko zvýšit. Když máte dané stanovy, definitivní smlouvy jsou dané a nelze změnit ani způsob rozhodování v představenstvu, viděli jsme jedinou šanci, že se pokusíme náš vliv důsledně prosazovat prostřednictvým svých čtyř zástupců. Došlo k výměně obchodního ředitele a pokusili jsme se vyměnit i generálního ředitele. Ale tenkrát nám nebyla situace nakloněná. Domnívám se, že kdyby se nám to tehdy podařilo a měli tam generálního ředitele, který by byl skutečně jmenován za Unipetrol, tak nyní k odstavení dodávek nedošlo.
EURO: Nebojíte se, že by tato válka mohla smést naopak vás?
ŠVARC: Takové riziko tady určitě je. Ale buď budete dobrým manažerem, nebo podlehnete snaze o udržení křesla. To si musí každý rozmyslet sám za sebe. Každý má své limity, já se však na to dívám z profesního hlediska a domnívám se, že kdybych ustoupil a raději podepsal, zničil bych si pověst. Nakonec každý manažer musí být připraven, že se jednoho dne dozví, že končí, a druhý den si umět sbalit své věci.
EURO: Mohla by pokračovat nynější privatizace Unipetrolu, pokud by se nepodařilo uzavřít smlouvy o předávacích cenách?
ŠVARC: Vláda stanovila, že všechny subjekty holdingu musí mít před dokončením privatizace uzavřeny osmileté smlouvy o předávacích cenách. Takže uzavřené dlouhodobé smlouvy jsou podmínkou prodeje akcií Unipetrolu. Pevně však věřím, že privatizace bude dokončena.
EURO: Máte už tyto dlouhodobé smlouvy v ostatních podnicích?
ŠVARC: Ve všech už jsou uzavřeny. Jedinou výjimkou je Česká rafinérská a Chemopetrol.
EURO: Kam až jste ochotný ustoupit, když víte, že pokud smlouvy o předávacích cenách nepodepíšete, nebude možné dokončit nynější privatizaci Unipetrolu?
ŠVARC: Mým cílem je zastavit transfer zisku do České rafinérské. Půjdu za ním, i kdybychom o tom měli diskutovat donekonečna. Trvám na tom, že rafinerie dosud zneužívaly své monopolní postavení a že si vynutily nemravné ceny.
EURO: Jsou ceny, které požaduje Česká rafinérská, skutečně pro Chemopetrol tak výrazně nevýhodné?
ŠVARC: Lze odvodit, že Chemopetrol ztrácí kvůli nevýhodné smlouvě na dodávku surovin 500 až 700 milionů korun ročně. Každý rok dělá londýnský Chemsystems porovnání nákladové ceny etylenu, čili za kolik ho vyrábějí různé firmy v Německu nebo jinde v západní Evropě. Při tomto srovnání se hodnotí variabilní náklady, tedy hlavně náklady na surovinu. Vychází z něj, že kdyby měl Chemopetrol stejně drahé suroviny jako jeho konkurenti, snížily by se mu náklady o osm procent, což představuje obrovskou sumu.
EURO: To jsou ovšem vaše propočty a protistrana může mít jiné… ŠVARC: Tvrdím, že jsou naprosto průkazné, objektivní a jednoznačně dokazují transfer zisku z Chemopetrolu do České rafinérské.
EURO: Když jste měli pocit, že vás akcionáři České rafinérské tlačí do kouta, proč jste nezačali nakupovat jinde?
ŠVARC: K dodávkám odjinud potřebujeme skladovací zařízení a stáčecí stanici, které zůstaly České rafinérské. Nejsem žádný astrolog, ale dovedu si představit následující modelovou situaci. Kdybychom obojí za 400 milionů postavili, Česká rafinérská by okamžitě snížila cenu, která by byla levnější než dovoz. Akcionáři Unipetrolu by nás pak mohli obvinit, že jsme těch 400 milionů vyhodili zbytečně.
EURO: Jenže takto jste se dostali do patové situace. Má vůbec nějaké řešení?
ŠVARC: My si samozřejmě myslíme, že ještě máme nějaké trumfy v rukávě, kterými můžeme Českou rafinérskou tlačit, aby přistoupila na vzájemně výhodnou dohodu.
EURO: Jak ji k tomu chcete donutit?
ŠVARC: Klíčovým bodem je rozhodnutí, zda si zahraniční akcionáři koupí, nebo nekoupí zbývajících jednapadesát procent akcií České rafinérské. Ten obrovský bezprecedentní tlak, který dosud vyvíjeli, je totiž nepochybně důsledkem chystaného definitivního oddělení České rafinérské od Unipetrolu. Při tomto oddělení chtějí odejít s perfektními smlouvami, které jim zajistí transfer zisku i v příštích letech. Pokud bychom dopustili pokračování nevýhodných smluv, bude mít Česká rafinérská zase velké zisky a ostatní podniky Unipetrolu budou na nule. A tomu chci zabránit, protože to vnímám jako svoji osobní zodpovědnost za celou českou chemii.
EURO: Velké zisky České rafinérské jste dosud vždy komentovali příznivým vývojem rafinerských marží a špatné výsledky chemických dcer naopak celosvětovou recesí v tomto odvětví. To už neplatí?
ŠVARC: Nemyslím, že by výsledky chemických podniků byly tak špatné. Je ale pravda, že chemie zdaleka nedosahovala toho, co podle našich představ mohla dosáhnout. O problému předávacích cen jsme věděli, ale nechtěli jsme prát špinavé prádlo na veřejnosti.
EURO: O problémech se smlouvami se ovšem psalo už začátkem roku…
ŠVARC: Hrozbu zastavení dodávek jsme tutlali do posledního dne. Říkali jsme, že se vyjednává. Ultimátum od České rafinérské jsme měli od 18. května a dobře víte, že byl klid a v médiích se až do konce května nic neprobíralo (EURO 22/2002). Žádali jsme, aby nám tento krok potvrdili písemně, a když to udělali, stále jsme nic nezveřejňovali. Prostě jsme nevěřili, že ředitel Ottis bude mít k takovému kroku odvahu.
EURO: Kde jste vzali takový optimismus, když jste měli dokonce písemné stanovisko?
ŠVARC: Představenstvo Ottise nepodpořilo a nikdo z nás, kdo ho znají, nevěřil, že by za takových podmínek dodávky zastavil. Osobně jsem se ho na zasedání dozorčí rady ptal, zda vážně bude mít tu odvahu. Asi ji měl.
EURO: Naznačujete, že to bylo Ottisovo rozhodnutí. Proč o něm potom zahraniční akcionáři předem informovali premiéra Zemana a žádali ho o pomoc?
ŠVARC: Napsat premiérovi dopis dva dny před odstavením považuji za úsměvné gesto. Všichni vědí, že minimálně týden až čtrnáct dní trvá, než se k němu oficiální cestou dostanou nějaké dopisy, a kolik času zabere, než je možno na ně reagovat.
EURO: Ministr Grégr se ovšem nakonec přece jen angažoval a v neděli 2. června se zůčastnil jednání o předávacích cenách.
ŠVARC: Neberte to jako frázi, ale myslím, že se do celé záležitosti vložil, protože mu leží na srdci budoucí osud českého průmyslu. Angažoval se také proto, že česká chemie je stále v rukou státu.
EURO: Zajímal se stát nebo Fond národního majetku o spory kolem předávacích cen dříve?
ŠVARC: Můžeme dokladovat, že se jimi pravidelně zabývala dozorčí rada, kde sedí klíčoví zástupci státu. Od roku 1999 jsme o cenách jednali minimálně desetkrát. Kvůli smlouvám o předávacích cenách jsme v roce 1999 odložili valnou hromadu České rafinérské až na květen. Jenže právní analýza, kterou jsme si nechali zpracovat, nám řekla, že smlouvy musíme schválit, protože už je předběžně podepsal bývalý management. S koncem minulého roku vypršely, takže spor o předávací ceny není kauza, která by se objevila až teď.
EURO: Nebyl relativní klid spíš proto, že Česká rafinérská dosud Unipetrolu pravidelně odváděla jednapadesát procent svých zisků?
ŠVARC: Platily podepsané smlouvy a my jsme byli povinni je dodržovat. Co s tím uděláte? Můžete akorát čekat.
EURO: Jak byste charakterizoval vztahy, které máte k zahraničním akcionářům České rafinérské?
ŠVARC: Nebudu zastírat, že mezi námi panuje jistá nevraživost. Vznikla brzy po mém příchodu do Unipetrolu. Snažil jsem se na ně tlačit a navíc zjistili, že už jim nejdu na ruku tak, jak to dělalo minulé vedení.
EURO: Jenže vy sám jste řekl, že první příčinou byla nevýhodná smlouva z roku 1995… ŠVARC: Trvám na tom, že privatizace a její podmínky byly jednoznačně výhodné jen pro zahraniční stranu.
EURO: Kdo se na těch nevýhodných podmínkách podepsal?
ŠVARC: Myslím, že Češi nebyli tehdy zvyklí na tvrdé vyjednávání. Žili v představě, že zahraniční investoři přicházejí, aby pomohli České republice. Jenže i zahraniční kapitál je o penězích. Ten není o pomoci. Má tvrdé vyjednavače, a pokud nemáte na své straně stejně tvrdý tým, tak vás dostanou, kam potřebují.
EURO: Neznalost a neschopnost snad není omluva… ŠVARC: Výsledek nezáleží jen na vyjednávání, ale také na jeho motivu. Jestliže tady byla společenská objednávka, že stát chce privatizovat rafinerie - mimochodem za ně nedostal ani korunu - tak se tomu podřídily podmínky. Věřím, že by byly jiné, kdyby se v zadání objevil i strategický motiv záchrany zbývající části české chemie. Jenže takto se jednalo jen o privatizaci a výsledkem je, že Unipetrol ztratil kontrolu nad Českou rafinérskou, a tím zároveň nad dodávkami osmdesáti procent surovin pro českou chemii.
EURO: Dodávky ale nejsou jednosměrné. Jak je to například s předávacími cenami vodíku, který naopak proudí z Chemopetrolu do České rafinérské?
ŠVARC: Tam je smlouva, s níž nejsou žádné problémy. Cena se odvíjí od prokázaných nákladů a dohody o přiměřeném zisku. Suroviny, které jdou opačným směrem - z České rafinérské do Chemopetrolu - jsou kótované na burzách a spory se vedou o takzvanou inland prémii. Tato přepravní přirážka zohledňuje geografickou polohu a byla v roce 1995 dohodnuta na 27 dolarech za tunu. Takovou cenu považuji za nehoráznou. Navíc se za těch šest let změnily také vnější podmínky na trhu. Přesto se až do konce minulého roku platilo oněch 27 dolarů, což by snad odpovídalo, kdybychom ty suroviny museli vozit z Rotterdamu. Přitom je odebíráme potrubím přímo z České rafinérské. Proto jsme od letoška, kdy vypršela druhá ze tříletých smluv, žádali o snížení přirážky na osm dolarů za tunu.
EURO: Když mluvíte o nehorázné přirážce, nemohl byste říci, kdo ji za českou stranu vyjednal?
ŠVARC: To bylo poplatné tehdejší euforii. Bývalý ředitel Unipetrolu byl členem ODA a za tuto stranu seděl na ministerstvu průmyslu i tehdejší ministr Vladimír Dlouhý. Bylo tedy nutné prezentovat prodej rafinerií jako úspěch. O nějakých podmínkách se vůbec nemluvilo, i když byly klíčové, protože se rafinerie oddělovaly. Ukazuje se, že byly nastaveny tak špatně, že v podstatě likvidovaly českou petrochemii.
Životopis:
Pavel Švarc (46)
je už tři a půl roku generálním ředitelem a předsedou představenstva holdingu Unipetrol. Narodil se v Brně, maturoval na SPŠ chemické v Ostravě a titul inženýra chemie získal v Praze na VŠCHT. Má za sebou stáže ve Francii, v USA a v Kanadě. Jeho manažerská kariéra začala v Pražské cukerní společnosti, kde se stal v roce 1992 generálním ředitelem. V roce 1993 přešel do francouzské konzultační společnosti 3CA na post ředitele, ale ještě v témže roce se stal personálním a organizačním ředitelem Čížkovické cementárny. Tento post po čtyřech letech vyměnil za místo generálního ředitele Lovochemie. Šéfem Unipetrolu se stal 29. ledna 1999. Má rád vážnou hudbu, ve volném čase se věnuje i lyžování a cyklistice. Je ženatý a má dvě děti.
