Čeho si všimnete hned, že vláda zjevně nemá chuť se vázat nějakou fiskální disciplínou, která by šla nad rámec tříprocentního schodku veřejných financí v poměru k HDP. Spousta slov popisuje „provoz“ pokud jde o správu daní, omezování jednotlivých typů výdajů, hledání úspor a omezení úniků. Nic proti tomu, ale to přece není makroekonomická politika!
Kde jsou ty časy, kdy ČSSD tlačila na přijetí fiskálního kompaktu? Přitom není pochyb o tom, že závazek držet strukturální deficit (tj. schodek očištěný o vliv ekonomického cyklu) pod hranicí 0,5 procenta HDP(nebo pro země jako Česko, které mají veřejný dluh pod hranicí 60 procent HDP, do jednoho procenta), je spolu s přijetím dluhové brzdy včleněné do ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti tím nejsilnějším závazkem, který si vláda může v makroekonomické politice vytknout a nabudit důvěru trhu.
Vláda se pochvaly nedočká
Skutečnost je taková, že koalice hlasovala proti přijetí zákona o rozpočtové odpovědnosti už v prvním čtení, a o přijetí fiskálního kompaktu hovoří pouze ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, zatímco vládní prohlášení na tohle téma neutrousilo ani slabiku. Strukturální deficit letos dosáhne asi 2,5 procenta HDP, a pokud nastoupí aspoň trochu robustnější ekonomické oživení (letos kolem dvou procent s dalším urychlením v příštím roce), bude se zhoršovat s tím, jak vláda opět nastoupí na nevhodnou, ale léta (s výjimkou roku 2009) praktikovanou, i když veskrze chybnou procyklickou fiskální politiku. Veřejné rozpočty budou přifukovat i tehdy, když to ekonomika nebude potřebovat…
Škodíme tím sami sobě, ale za tohle vládu nepochválí ani MMF v rámci pravidelných konzultací podle Article IV., ani Komise v rámci „Evropského semestru“. Jsem zvědav, jakou makroekonomickou pohádku Bruselu připravíme v dubnu v Národním plánu reforem, a jak na to Komise i Rada odpoví.
Když hledáte jakékoli myšlenky nebo nápady, které by snižovaly strukturální deficit ve dvou klíčových oblastech – tedy sociálním a zdravotním systému –, nenajdete ve skutečnosti nic, od čeho by se dal očekávat nějaký příznivý makroekonomický dopad. A to ani krátkodobě: zrušení druhého pilíře žádným přínosem nebude, protože se do něj nepřihlásilo ani sto tisíc lidí, takže jde makroekonomicky o „kuřinec“.
Smutná tradice
Jsem zvědav, co vyleze z formulace „dlouhodobé a systémové řešení rodinné politiky“. Je smutnou tradicí, že kdykoli se nad rodinnou politikou čeští politici zamýšleli, vznikl z toho makroekonomický průšvih velkého rozsahu; naposledy, tuším, v roce 2007 za pár desítek miliard.
Jak přispěje zvedání minimální mzdy poptávce po nekvalifikované pracovní síle, nás ještě může nepříjemně překvapit. Naopak trochu gramotné řešení, spočívající v selektivním snižování sociální daně pro vybrané ohrožené skupiny, se do vládního prohlášení propašovat nepodařilo.
Rovněž mě velmi zajímá, jak to bude s tím „stabilním, předvídatelným a průměrným nákladům odpovídajícím systémem úhrad za všechny typy péče“, zejména po zkušenosti s poslední úhradovou vyhláškou, která do systému vnesla „bulharskou konstantu“ a postavila celé snažení o postupnou kultivaci systému DRG v akutní lůžkové péči na hlavu. Tvrzení, že za stejný rozsah a kvalitu péče bude stejná úhrada, zní dobře jen do té doby, než zjistíte, že Česko ve skutečnosti žádnou metriku, která by v úhradách zohledňovala kvalitu, nemá. A rozdíly mezi jednotlivými zařízeními jsou třeba u diagnóz, kde jde opravu o život, obrovské.
Výpadky ze zrušených poplatků budou uhrazeny ze státního rozpočtu, a to včetně těch, které mohly být základem X-krát doporučovaného ekonomického gatekeepingu (to je zvýšený poplatek za praktikem nevyžádané vyšetření u specialisty, který financuje odpuštění poplatků u chronicky nemocných, pokud dodržují léčebný režim). Jak chcete motivovat pojištěnce, aby doktory poslouchal, to bude od ledna 2015 vědět asi jen pánbůh. Já tedy rozhodně ne.
Strašně bych chtěl věřit, že alespoň institucionální reformy, které mají nějaký potenciál zlepšení veřejné správy a šetrnějšího zacházení s vybranými daněmi, nedopadnou – řečeno s nebohým Viktorem Černomyrdinem К jako obvykle. Ale pokud jde o makro, je tento pozoruhodně vágní dokument, který by měl být pro tuhle zemi pro příští čtyři roky vodítkem, přiměřeně velké zklamání.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Kdyby aneb Co si přát s novou vládou
