Korupce
O podplácení a podobných nešvarech asi něco zaslechl každý, jejich podrobná analýza ale zatím v České republice chyběla. Kniha Korupce na český způsob *) od kolektivu autorů se pokouší tento fenomén popsat z různých úhlů. Vlastně jde o sborník: Pavol Frič a Jiří Kabele nabízejí sociologický pohled, Quentin Reed přistupuje k problému politologicky a Aleš Rozehnal z právního hlediska, Michal Burian přináší mezinárodní srovnání, Václav Žák si všímá - bohužel jenom náznakem - korupce v médiích. Velice příjemným rysem díla je, že teoretické úvahy jsou doprovázeny nejen údaji a praktickými příklady z různých průzkumů a analýz, ale také příběhy posbíranými z denního tisku, zkušenostmi konkrétních osob i lidovými anekdotami.
Hlavním nedostatkem práce je celkové vymezení korupce. Autoři sice na mnoha místech nabízejí různé definice, kniha jako celek nicméně hodně spoléhá na laické chápaní tohoto problému. Všichni se jistě shodneme na vzorovém příkladu podplaceného úředníka, který přidělí obecní zakázku korumpující firmě. Jenže existují i ne tak zcela jasné, a někdy z hlediska identifikace dokonce velmi problematické lehčí i závažnější případy. Je korupcí kytice pro paní učitelku na konci školního roku či spropitné číšníkovi, jak naznačuje Frič? Anebo jde v těchto situacích spíše o rutinní sociální chování, jehož motivem není snaha získat někoho na svou stranu v rozporu s pravidly, ale spíše vyhovět obecně uznávané představě, „že se to sluší ?
Praxe zná rovněž lobbismus draze zaplacených profesionálů. V takovém případě konkrétní firma vynaloží velké peníze, aby ovlivnila obecná pravidla (například zákony) či obecnou autoritu (například poslance) ve svůj prospěch. Politik sice nedostane o d firmy kufřík s penězi ani jinou zřetelnou výhodu, ale za peníze firmy je na něj vytvořen tlak, a to často způsobem, který je politikovi příjemný, aby hlasoval v její prospěch. Jedná se o korupci, nebo ne?
Pokud jde o vztah k různým úrovním korupce, jsou zajímavé výsledky průzkumů prováděných Gallupovým ústavem. Podle nich má široká veřejnost tendenci formovat svůj pohled na korupci ze své životní zkušenosti a je mnohem shovívavější ke koru pci malé než k velké. U příslušníků ekonomických elit, u kterých je pravděpodobnost kontaktu s velkou korupcí mnohem vyšší než u široké veřejnosti, je tomu přesně naopak.
Podívejme se nyní alespoň ve stručnosti na některé příspěvky. Pavol Frič a Jiří Kabele úvodní kapitolou Korupce jako sociální fenomén uvádějí čtenáře do problematiky ze sociologického hlediska. Mimo jiné nabízejí různá vymezení a definice korupce (jako deviantní chování, jako patologické chování, jako chování maximalizující zisk). Na základě úvah o postupné institucionalizaci korupce kategorizují její čtyři vývojová stadia: korupce náhodná, spontánně regulovaná, organizovaná a nakonec systémová. V posledním stadiu je korupce již nezbytnou podmínkou fungování správy a politického režimu. Editor knihy Pavol Frič připravil kapitolu Korupční klima v ČR, která by v kontextu celé práce měla být stěžejní částí. Bohužel není moc dobře napsána. Jednotlivá tvrzení se mnohokrát opakují a interpretace uváděných tabulek často spoč ívá v pouhém převedení číselných údajů do slov. Obecnými trendy v České republice jsou v posledních devíti let podle Friče úbytek drobné každodenní korupce, nárůst velké politické a hospodářské korupce, koncentrace korupce do státní s právy a vytváření kategorií lidí existenčně na korupci závislých.
Quentin Reed z Oriel College Oxfordské univerzity, který napsal na téma korupce v průběhu postkomunistické transformace české společnosti doktorskou práci, k problému přistupuje z jiné strany - korupci definuje jako „odchylku od přirozeně zdravých podmínek . Reed popisuje konkrétní korupční případy a různé systémové změny v ČR. Nevhodně byl prý například za vlády Václava Klause modifikován zákon o velké privatizaci. Mimo jiné novela č. 210/1993 vyňala privatizační rozhodnutí ze soudního přezkoumání a stanovila, že rozhodování o privatizaci je neveřejné. Autor proto konstatuje: „ Během jednoho a půl roku funkčního období Klausovy vlády byla možnost někoho chytit při spáchání trestného činu v průběhu privatizace prakticky rovna nule, protože mechanismus vnějšího dozoru a kontroly byl tvrdě odstraněn.
Sociolog Jiří Kabele kapitolou Česká byrokracie a korupce vytvořil jeden z nejlepších textů sborníku. Sociologický pohled na byrokracii v kontextu korupce vychází nejen z klasiků Maxe Webera a Roberta Mertona, ale i z autor ů pracujících na poli ekonomické sociologie.
Advokát Aleš Rozehnal napsal jasný a srozumitelný právní rozbor, který dokumentoval řadou konkrétních případů. Výkonný ředitel Transparency International ČR Michal Burian přispěl kapitolou, v níž využívá žebříčku zemí sestaveného na základě in dexu vnímání korupce.
*) Frič, P. a kol.: Korupce na český způsob. G plus G, Praha 1999, 302 stran
