Na jistotu, že se v mezinárodním obchodě vše vrátí do vyjetých kolejí, se už nedá spoléhat. Trump zašel příliš daleko. Bývala přitom doba, kdy se věřilo, že Donald Trump vyvolá krizi v obchodních vztazích se zahraničními partnery, aby dosáhl ústupků, triumfálně pak ohlásí vítězství, ale vlastně se nic nezmění.
Zejména Čína na to velmi spoléhala, jako by v Pekingu všichni četli Geparda od Giuseppe di Lampedusy, kde stojí psáno, že „se musí změnit všechno, aby se nezměnilo nic“. Přinejmenším od tvrdého zákazu spolupráce amerických firem s Huawei si to ale myslet přestávají a hledají, který historický precedent by na dnešní konflikt mezi Čínou a Spojenými státy „nejlépe pasoval“.
Nyní jej vidí v dohodách o řízení kurzů uzavřených mezi ministry financí a guvernéry centrálních bank Velké Británie, Japonska, Spojených států a Německa v roce 1985 z newyorském hotelu Plaza.
Jejich účelem bylo cílenými intervencemi proti dolaru oslabit jeho kurz, což mělo přispět k srovnání obchodních nerovnováh, snížení deficitu amerického běžného účtu a nastartovat oživení v USA. V případě západní Evropy to zafungovalo, v případě Japonska nikoli, obchodní přebytek zůstal vysoký, a tak Američané přitlačili na Japonce, aby v roce 1990 podepsali tzv. Structural Impediments Initiative, která měla otevřít japonský trh konkurenci. Dlužno dodat, že u tehdejších rozhovorů seděl současný americký vrchní obchodní vyjednavač Robert Lighthizer.
Čtyři modernizace po čtyřiceti letech. Pragmatismus změnil Čínu v globální mocnost
Čína není ochotna přijmout postavení Japonska jednak proto, že není v podřízeném postavení, a hlavně z toho důvodu, že by musela zcela zásadně změnit svoji hospodářskou politiku. Číňané přitom trochu nešikovně poukazují na to, že Japonsko zažilo kolosální bublinu, která když praskla, vyústila ve dvacetiletou hospodářskou stagnaci. V podstatě si však obojí přivodili Japonci vlastní vinou. Za bublinou stála japonská fiskální a úvěrové expanze, za stagnací způsob, jakým Japonsko její následky řešilo (zametáním pod koberec a pokračováním fiskální expanze).
Případ Mexiko
Ať hledáte historické precedenty, jak chcete, těžko najdete paralelu se zjevně vážně míněnou hrozbou Donalda Trumpa, že pokud Mexiko neomezí příliv migrantů na americkou hranici, uvalí pětiprocentní cla na veškerý mexický dovoz a bude je každý měsíc postupně zvyšovat až na 25 procent. Může to vůbec americký prezident udělat? No, s trochou kreativní interpretace zákona International Emergency Economic Powers Act v podstatě může.
Ten byl sice přijat za demokratického prezidenta Jimmyho Cartera v roce 1977, ale používal se při zmrazování aktiv fyzických osob nebo režimů typu Íránu. Využívat legislativu opravňující prezidenta v nouzových situacích nebo při ohrožení národní bezpečnosti k opatřením, k nimž nepotřebuje souhlas Kongresu, se Trump naučil rychle.
Pokud jde o obchodní konflikt s Čínou, ve Washingtonu panuje v podstatě konsenzus, pokud ne o prostředky, tak o cíle. Jenže Mexiko je úplně jiný příběh. Podle US Census Bureau jde za první čtvrtletí 2019 o největšího obchodního partnera Spojených států (Census Bureau neeviduje EU jako celek). Na celkovém obratu se vzájemný byznys podílí 15 procenty, přičemž Mexiko je druhým největším odběratelem amerického zboží (po Kanadě) a druhým největším vývozcem (po Číně).
A především, Mexiko je spolu s Kanadou a USA členem Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA), která vstoupila v platnost už za Billa Clintona v roce 1994. Od té doby se vzájemný obchod zmnohonásobil a hlavní položkou jsou automobily a jejich komponenty. Severoamerický trh je tak provázán, že než prý vzniknou některé modely, překročí jejich součásti hranice USA až šestnáctkrát.
Ilona Švihlíková: Proč má eurozóna k funkční měnové unii hodně daleko
Tři zmíněné státy o NAFTA nedávno znovu jednaly a výsledkem bylo její přejmenování na USMCA (alespoň tedy ve Spojených Státech, protože v Kanadě se používá název CUSMA a v Mexiku T-MEC), přičemž Mexičané si při vyjednáváních dali velmi záležet na tom, aby nepoškodili nejen automobilový, ale obecně celý zpracovatelský průmysl.
Až donedávna to vypadalo, že by Mexičané mohli díky této dohodě mít z obchodních konfliktů USA vs. „zbytek světa“ prospěch. Investoři totiž začali o Mexiko projevovat v poslední době zvýšený zájem, přičemž důvodem je fakt, že mexické mzdy jsou pořád nejen podstatně nižší než ve Spojených státech, ale také v Česku či ve vyspělém pobřežním pásmu Číny.
Donald Trump navíc nedávno zrušil celní přirážky na dovoz kanadské a mexické oceli a hliníku, který přestal z ničeho nic představovat ohrožení národní bezpečnosti.
Rýsovala se proto naděje, že bude „klid na práci“ a Mexiko - jehož vývoz směřuje z 80 procent do USA - bude z USMCA profitovat. Jen pro představu, americké investice v Mexiku jsou šestinásobné oproti těm mexickým v USA a HDP je šestnáctinásobný (přibližně stejně dopadá srovnání nominálního HDP Německa s Českem).
Nůž pod krkem
Spojovat otázku imigrace s obchodem je Trumpova zásadní inovace, přičemž k hranicím nemíří Mexičané, ale hlavně o lidé z Guatemaly, Hondurasu a Salvadoru (země tzv. Severního trojúhelníku), ale i Kuby nebo Haiti a dalších zemí. V dubnu dosáhl počet lidí zadržených na mexicko-americké hranici 99 tisíc, a byť je hluboko pod historickými rekordy, spíše roste, než aby oslaboval. Podle smlouvy podepsané tento týden má Mexiko 45 dní na snížení počtu migrantů mířících přes hranici do USA. Pokud se migraci nepodaří omezit, zahájí jednání o získání statusu bezpečné třetí země, tak aby Američané mohli migranty bez problémů vracet.
Donald a vůně petroleje. Za rostoucí cenu ropy mohou i Trump a Maduro
Styl Trumpova uvažování brzy pocítí i Británie, byť jí americký prezident slíbil „fenomenální obchodní dohodu“. Její základní rysy ovšem Britové znají již od února letošního roku, kdy byla publikována americká vyjednávací pozice. Každý si ji může přečíst a mimo jiné se dozví, že akceptovatelné jsou pouze ústupky v oblastech, na nichž Američanům záleží a kde dosud Británie jako členská země EU dlužno říci vzorně respektovala evropská pravidla. V některých případech, namátkou třeba u geneticky modifikovaných plodin nebo u welfaru hospodářských zvířat, šla ještě za jejich rámec.
Jedna věc je jistá. Nikdo nežije ve vakuu a s růstem pravděpodobnosti tvrdého brexitu tak poroste i vyjednávací síla Američanů.
Doba je taková, že Donald bez rozpaků zaklekne i na nejlepšího kamaráda. Jestli to bude Boris (Johnson) nebo Jeremy (Hunt), které minulý týden v premiérských ambicích podpořil, na tom už tolik nezáleží.
Kde by tvrdý brexit bolel nejvíc?
>
