České republice zatím chybí celková strategie
V jednáních mezi kandidátskými zeměmi a Evropskou unií jde do tuhého. Unie bude své nové členy pečlivě vybírat, vzájemný konkurenční vztah kandidátských zemí se přiostřuje. Nejpokročilejší kandidátské země si vytvářejí vlastní strategie vyjednávání s unií. Vycházejí především z identifikace vlastních silných stránek. Polsko vyvíjí účinný politický tlak z pozice největšího trhu, jeho vstup má i silnou podporu Německa. Slovinsko je naopak malé, bezproblémové, z kandidátských zemí „nejbohatší , tudíž záhy po vstupu začne přispívat do společné kasy. Maďarsko má silnou podporu za strany Rakouska, Estonsko se do unie integruje prostřednictvím „integrace do Skandinávie . S vědomím redukce počtu nově přijímaných zemí (hovoří se o takzvaném „hygienickém rozšíření pouze o dvě až tři nové země) a ve snaze získat komparativní výhodu proti ostatním ustupují jednotlivé kandidátské země od požadavků přechodných období na uplatnění směrnic Evropské unie a rychle zvyšují počty uzavřených kapitol (legislativa unie byla pro účely vyjednávání a porovnání domácího a evropského práva rozdělena do 31 oblastí, tak–zvaných kapitol). Celkové „přitvrzování je zřetelné i na druhé straně – v některých členských zemích unie a v Evropské komisi. S blížícím se datem přijetí nových zemí nabývají reálnějších obrysů i některé politické problémy. Příkladem politické anticipace rozšiřování „na východ je i požadavek Rakouska a Německa na dočasné omezení volného pohybu pracovních sil z nových členů unie. Brusel pak více nahlíží za „výkladní skříň institucionálního a právního rámce kandidátských zemí. V centru zájmu je nejen přebírání legislativy, ale i její uplatnění v každodenní praxi. Ustupujeme Bruselu? Od části požadavků na přechodná období upouští Česká republika podobně jako další kandidátské země. Někteří domácí politici to však interpretovali ne jako důkaz naší schopnosti rychle zvládnout evropské poměry, ale jako ustupování nesmyslným požadavkům Evropské komise. Ve stejné době a ze stejné strany vyšel i pokus o prodloužení existence duty free obchodů, přestože se Česko zavázalo k jejich uzavření s koncem letošního roku bez přechodného období. Naše chování tak působí spíše dojmem, jako bychom o brzký vstup příliš nestáli. Česko ovšem není v postavení atraktivní nevěsty, jež by si mohla příliš pohrávat s přízní nápadníků. Situace je přesně opačná – bohatou nevěstou je Evropská unie, Česká republika jen jedním z mnoha nápadníků. Pokud další kandidátské země již uplatňují své vyjednávací strategie, nám taková strategie zatím chybí. Hlavní překážku jejího vzniku představuje nedostatek shody a politické vůle domácí politické scény o potřebnosti vstupu země do unie. Chybí síla, jež by na vytváření domácího konsenzu pracovala. Nedostatek politické vůle a chybějící promyšlená vstupní strategie naši pozici ve srovnání s ostatními kandidáty stále zřetelněji oslabují. Přechodné období. Nevyjednáváme o tom, jaké z evropských norem přijmeme, a jaké nikoliv. Členská země musí přijmout a uplatnit celé komunitární právo. Vyjednává se pouze o tom, dokdy dané právní normy přijme. U těch norem, které není daná země schopna uplatnit ke dni vstupu, je nutné vyjednat takzvané přechodné období. Jejich počet a délka se společně s počtem uzavřených kapitol stanou ukazatelem připravenosti a schopnosti zvládnout nároky členství. Je prozíravé hledět i za horizont vstupu a uvědomit si, že země zatížená větším množstvím přechodných období bude mít uvnitř unie slabší politickou a vyjednávací pozici. A členství je především o vyjednávání. Pro omezování přechodných období hovoří i argumenty vnitřní, zejména dostatečná profesní kapacita a správní schopnost uplatňovat „evropskou legislativu rychleji než doposud. Že máme na komunální a regionální (mikro)úrovni předpoklady k významnému zrychlení dosavadního tempa příprav, jasně ukázal výzkum připravenosti České republiky k uplatnění evropské legislativy v oblasti životního prostředí. (Podrobněji viz www.gac.cz.) Výsledky podávají i obecnější představu o celkovém průběhu příprav Česka na členství. Pohled zdola. Na regionální a komunální úrovni zatím není významnější tah centrálních institucí na evropskou bránu příliš patrný. Požadavek systematické přípravy na prostředí unie není do agend veřejné správy výrazněji začleněn. Chybí zacílená distribuce konkrétních a relevantních informací o budoucích nárocích a změnách, která by šla za rámec propagačních brožurek. Osud implementace tak závisí zejména na individuální aktivitě a zájmu. Většina „regionálních a komunálních pracovníků veřejné správy si vytváří představu o dalším vývoji svého „oboru spíše na základě útržkovitých mediálních informací. Navzdory tomu převládá přesvědčení o vlastní schopnosti zvládnout srozumitelně komunikované nároky evropské legislativy včas a bez problémů. Nedostatek informací o konkrétních nárocích zároveň komplikuje možnost přizpůsobení volebních programů, investičního chování a dlouhodobější finanční rozvahy samospráv měst a obcí. Rozhodujícím kritériem je platná (nanejvýš připravovaná) legislativa České republiky. Vše, co je za tímto horizontem, může být zajímavé, nicméně z hlediska aktuální činnosti příliš vzdálené. Platí, že „není–li legislativou transponováno, nemůže být implementováno . Opakované přijímání zákonů nekvalitních nebo neharmonizovaných s právem Evropské unie proces příprav určitě neakceleruje (klasickým příkladem je takzvaný odpadový zákon z roku 1996 a řada jeho dalších novelizací). Neukončená transformace. Existuje množství polostátních podniků s nevyjasněnou podobou budoucích vlastnických vztahů. Ujasněnost vlastnictví je přitom zásadním předpokladem dlouhodobého a strategického uvažování podniku o vlastní modernizaci. Vlastnicky konsolidované domácí podniky anticipují „evropské prostředí ve své činnosti již dnes. Podniky, které působí na zahraničních trzích, a tedy podniky mezinárodně konkurenceschopné, jsou již velmi dobře obeznámeny i s podmínkami panujícími v daném odvětví v Evropské unii. Původně požadované přechodné období na finančně náročné uplatnění směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC) by tak bylo vyjednáváno zejména kvůli těm podnikům, jež dosud neprošly potřebnou modernizací a jejichž konkurenceschopnost – a tedy i jejich šance na přežití – v náročném prostředí unie se jeví jako problematické. Obecnější otázkou je, jakým způsobem budou případná přechodná období využita, zda k technologické modernizaci, či k jejímu odkladu a k prodloužení své existence. Je možné, že by řada zastaralých podniků bez zrychlení své modernizace zanikla před vstupem do unie nebo záhy po něm. „Ekodumping , přeměňující nižší environmentální standardy v konkurenční výhodu, bude v unii jistě velmi pozorně sledován. Vývoj kolem uplatnění směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC) je také vynikajícím příkladem rozdílnosti pohledů vrcholových centrálních institucí na jedné straně a podnikové „mikroperspektivy na straně druhé. Naší původní snahou bylo vyjednat přechodné období plošně pro odhadovaných 1500 podniků dotčených touto směrnicí. Jakmile byl požadavek plošného přechodného období v Bruselu zamítnut a bylo nabídnuto přechodné období pro jednotlivé podniky, zažádal o ně jediný (!) podnik. Vyjednávání, nebo referendum. Přípravy Česka na vstup jsou vzhledem k přednostnímu zaměření na vyjednávání uzavřené jak expertně (ve skupině vyjednavačů a dalších úředníků), tak centrálně (na úrovni vlády, Parlamentu a ministerstev). Přitom naše zkušenosti z regionálních expertních organizací (například z Okresních hygienických stanic či Oblastních inspektorátů ČIŽP) ukazují, že větší otevření tohoto procesu může mít dvojí pozitivní efekt: I) znalost institucionální a právní úpravy příslušné oblasti v unii (v řadě případů úpravy nejen propracovanější, ale i jednodušší) je výrazně motivující, II) je možné využít značnou odbornou kapacitu expertů působících na lokální úrovni. Otevřením obousměrné komunikace je možno získat i přesnější představu o připravenosti „expertních mikroúrovní k implementaci evropské legislativy. Ve finále ovšem nerozhodnou vyjednavači, ale občané v referendu. V postojích veřejnosti k otázkám unie zaznamenáváme několik zásadních posunů. Začlenění země do unie je vnímáno jako reálný a žádoucí směr dalšího vývoje. Rozsáhlá analýza veřejného mínění realizovaná společností Gabal, Analysis & Consulting v říjnu 2000 ukázala, že členství je chápáno nikoliv jako součást nebo pokračování transformace (hodnocené u 63 procent dotázaných jako neúspěšné), ale jako modernizace společnosti a zlepšení kvality života. Očekávání vzestupu kvality života je jedním z nejvýznamnějších zdrojů podpory vstupu. V naději na zlepšení své situace po vstupu vykazuje česká společnost poměrně velkou míru realismu: 61 procent respondentů zmíněného výzkumu neočekává zlepšení situace dříve než za pět let po vstupu. Poměrně kriticky hodnotíme svou připravenost: za již připravené považují Česko pouze tři procenta dotázaných, v době vstupu (za tři až pět let) připravenost předpokládá 35 procent. Že přípravy do vstupu nestihneme, uvedlo dalších 31 procent, přednost odložení vstupu kvůli nepřipravenosti dává pouze 18 procent respondentů. Jednoznačnou podporu veřejnosti má efektivnější a razantnější postup. O rozhodujícím významu faktické připravenosti pro přijetí do unie je přesvědčeno téměř 80 procent dotázaných (35 procent rozhodně). Výsledky naznačují posun směrem k „aktivizaci veřejnosti, nárůst ochoty aktivně participovat na řešení problémů svého okolí a nespoléhat přitom pouze na politiky na centrální úrovni. Roste zájem o informace, participaci v komunální politice, ochota k veřejné kritice problémů, k podpoře nevládních organizací a růst pozornosti kvalitativním komponentám programů politických stran. Z hlediska přípravy na vstup se česká společnost nyní nachází patrně v optimální „kondici . Realismus očekávání a ochota participovat vytvářejí solidní předpoklad k úspěšnému dokončení celého procesu. „Aktivní a realistické naladění společnosti však není možno přepínat: proces příprav musí být více otevřený participaci a rozšíření unie musí proběhnout v reálném časovém horizontu. Proevropské směřování společnosti není neotřesitelná záležitost. Výsledek referenda může negativně ovlivnit jak vyhýbavá rétorika Bruselu, tak takzvaný eurorealismus domácích politických elit. Kudy dál? Unie na nás nečeká s otevřenou náručí. Výsledky výzkumu Eurobarometr z podzimu roku 2000 naznačují, že podpora dalšímu rozšiřování je v zemích Evropské unie poměrně nevýrazná a nepřesvědčivá (průměr všech států unie: pro rozšíření 44 procent, proti rozšíření je 35 procent). Varujeme–li před ustupováním požadavkům „Bruselu , musíme velmi pečlivě odlišovat politicky motivované požadavky (například na přechodné období pro volný pohyb pracovních sil z Česka) od požadavků technického charakteru (například uplatnění evropských standardů). Respektování „technických požadavků může prostřednictvím celkové modernizace a europeizace domácích poměrů prospět zejména nám samotným a do jisté míry utlumit následky nezvládnuté transformace. Vznášíme–li požadavky na jakákoliv přechodná období na uplatnění evropských standardů a vnímáme–li tyto naše požadavky jako zcela legitimní, musíme jako stejně legitimní vnímat i požadavky členských zemí na přechodná období vůči nám. Nejlepším způsobem, jak nakládat s požadavky přechodných období, je věcná, klidná a podložená argumentace a diskuse o těchto požadavcích. Naše argumentace musí být minimálně stejně podložená jako argumentace druhé strany. Silnou stránkou České republiky je vysoká připravenost územní a komunální úrovně k uplatnění evropské legislativy. Naší „vyjednávací strategií by tak mělo být heslo být co nejpřipravenější a mít nejvíce a nejlépe implementováno. Každý dosažený pokrok je zároveň třeba dobře „prodat . Usilujme tedy jak o nalezení vlastní vyjednávací strategie, tak o zvýšení transparentnosti, čitelnosti a přijatelnosti České republiky a o výraznější odlišení od ostatních členů pelotonu. Míč je na domácím hřišti.
