I za předpokladu setrvalého přílivu imigrantů se má celkový počet pracovních sil 28 států Evropské unie podle OECD a Evropské komise v příštích 15 letech snížit o 12 až 16 milionů osob. Výraznější vzestup počtu nově příchozích by mohl napomoci ke zmírnění situace, avšak vyšší imigrace není sama o sobě adekvátním řešením dlouhodobých problémů ekonomiky EU.
Neproduktivní Evropané
Jedinou nadějí Evropy na trvalý růst je zvýšení produktivity tak, aby její ubývající pracovní síla dokázala generovat větší hodnotu. Potíž je v tom, že od doby, kdy kontinent naposledy vykázal významné zvýšení produktivity, uplynulo už mnoho let. V západní Evropě se růst produktivity práce (výkon na jednu odpracovanou hodinu) desítky let snižuje.
V 60. letech rostla produktivita práce robustním tempem čtyři procenta ročně, v 80. letech se růst zpomalil na dvě procenta a na přelomu století klesl pod jedno procento. Dnes se plazí vzhůru tempem zhruba 0,5 procenta ročně. Celková produktivita výrobních faktorů, která zahrnuje technologické inovace, přitom stagnuje.
EU zoufale potřebuje hospodářský růst, aby její členské státy udržely sociální zabezpečení a systémy dávek navzdory stárnutí společností – s tímto problémem se ostatně potýkají i jiné regiony a země. Málokterý z nich však stejně jako Evropa naráží na dvojí překážku v podobě chabého růstu produktivity a demografického poklesu.
Například Čína čelí podobnému demografickému vývoji – velikost pracovní síly v zemi se zmenšuje a počet důchodců se rapidně zvyšuje. Čínská produktivita práce však v posledním desetiletí roste průměrným tempem devět procent ročně.
Pokles růstu produktivity v EU je vzhledem k rychlému nástupu digitalizace překvapivý – digitalizace totiž bývá často označována za průmyslovou revoluci jednadvacátého století. Vnímané zpomalení lze zčásti připsat problémům s měřením: v Evropě stejně jako ve Spojených státech se technologické změny spojené s chytrými telefony a internetem jednoduše nepromítají do údajů o produktivitě.
Statistikové si například lámou hlavu nad otázkou, jak zohlednit přínos lepší kvality a větší rychlosti dodávek, který bývá často výsledkem digitalizace. V digitální éře se navíc řada služeb poskytuje bezplatně, což znamená, že se vůbec nezapočítávají do spotřeby. Dalším faktorem, který může přispívat ke stagnaci produktivity, je skutečnost, že řada korporací používá vedle nových digitálních modelů i tradiční fyzické obchodní modely.
Připojení špičkových technologických systémů k tradičním procesům může dočasně zvýšit náklady, a tím snížit produktivitu, zejména pokud nové a staré podniky nejsou dobře propojené. Tyto problémy by se časem měly zmenšovat a část faktorů způsobujících stagnaci produktivity by měla vymizet.
Zpomalení růstu produktivity však nelze plně připsat tíživému přechodu na novou technologickou éru. I když se ekonomika začala zotavovat, investice v Evropě zůstávají hluboko pod úrovní roku 2008. Dlouhodobé ekonomické zdraví bude do značné míry záviset na tom, zda se investice obnoví a v jaké míře.
Reformní motory
A zde existují důvody k pesimismu. Slabá investiční aktivita zčásti odráží neveselé vyhlídky evropského trhu. Pokud počet pracovních sil stagnuje nebo klesá a růst je potlačený, proč utrácet za podporu výkonu? Jednoduše řečeno začaly být problémy Evropy vzájemně provázané. Kontinent potřebuje investice zvyšující produktivitu, aby mohl kompenzovat úbytek pracovních sil, avšak jeho demografická slabost vede k tomu, že se firmy drží zpátky.
Naštěstí lze mnohé udělat. Obnovený tlak na integraci evropských trhů služeb, digitálního zboží, kapitálových trhů a energií by odstranil bariéry podnikání a přinesl nové podněty k investicím. Transatlantické obchodní a investiční partnerství, o kterém Evropská unie v současné době vyjednává se Spojenými státy, by také vytvořilo větší trh s méně zatěžujícími regulacemi a větší konkurencí.
Na úrovni států by reformní motory, jaké byly nastartovány v Irsku, Portugalsku a Španělsku, mohly zlepšit podmínky podnikání a konkurenceschopnost na celém kontinentu. A konečně by všechny evropské země mohly zdvojnásobit úsilí o vzdělávání a přípravu obyvatel na digitální éru.
Politici se nesmějí spokojit s optimistickým předpokladem, že se evropská ekonomika zotaví sama od sebe. Spíše by měli realizovat politiku, která podpoří investice, podnítí inovace a prosadí rozvoj dovedností. V době, kdy se zaměstnanci a firmy usilovně snaží konkurovat v rychle se měnící globální ekonomice – kde stále více platí, že vítěz bere vše –, je potřeba politiky zajišťující dlouhodobý růst maximálně naléhavá.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Allianz SE a autorem knihy Emerging from the Euro Debt Crisis: Making the Single Currency Work (Procitnutí z dluhové krize eura: Jak zajistit fungování jednotné měny)
Čtěte také:
ČNB: Růst je udržitelný, česká ekonomika se zatím nepřehřívá
