Oslavuju podnikatele v šedé zóně – a pak navrhuju, aby živnostníci přišli o daňová zvýhodnění. Soucítím s nezaměstnanými – a pak se raduju z kreativní destrukce. Když následně mažu z pošty nadávky do rudých sviní i modrých hajzlů, vzpomínám na slova Karla Čapka z třicátých let:
„Od případu k případu: přátelé, to ovšem je něco, co člověka strašně kompromituje. Postupuje-li od případu k případu, shledá, že někdy je pravda na té, ale v některých případech na oné straně; že nízkost, křivda, lež, cynism nesetrvávají vždycky v jednom táboře; že lidé bývají horší než jejich programy, nebo naopak. Vida ho, relativistu, vida ho, chlapa bez zásad! Včera souhlasil s Fabiánem a dnes se zastává Šebestiána; hele, člověk, jenž nemá víry ani programu!“
Program mám a rád bych vám jej představil. Třeba se v něm najdou i další tápající, ztrápení tím, jak velká (nebo jen hlasitá?) část pravice přistoupila na bolševické vidění světa:
- kdo není s námi, je proti nám
- účel světí prostředky
- naši nepřátelé si nezaslouží volební právo
- čím hůř, tím líp
a tak dále.
Jako protiváhu tomuto arogantnímu a fanatickému přístupu nabízím menševismus:
1) Ať si kdo chce, co chce říká, pořád patříš napravo. Věříš tomu, že se člověk rozhoduje zodpovědněji, když následky svého rozhodnutí pocítí na vlastní kůži. Obdivuješ spontánní řád: bez centrálního plánování vznikly krásné jazyky i milionová města. Odmítáš jednoduchá řešení složitých problémů: dětská práce je hrozná, ale když ji zakážeš, dvanáctiletí Bengálci na tom budou ještě hůř. V jádru jsi pořád napravo a kvůli tomuhle ti budou nadávat zleva. Ale neboj, tak jednoduché to mít nebudeš: zprava totiž přijdou úšklebky kvůli dalším devíti bodům.
2) Pamatuj na to, že je přebujelý stát jen jedním ze zdrojů nesvobody. Domácí i pouliční násilí, rasismus a předsudky, fundamentalismus, zásahy do životního prostředí a externality všeho druhu umějí udělat ze života větší peklo než formulář daňového přiznání. A neutečeš před nimi založením společnosti na Kypru. Upřímně nevím, do jaké míry má tohle všechno řešit právě stát – ale pestrá realita ukazuje, že jeho velikost a míra svobody nejsou dvě misky jedné váhy. Že globální tržní ekonomika může být podobně centralizovaná, nezodpovědná a křehká jako socialistická hospodářství.
3) Přiznej si, že nejsi liberální až na kost. Je to v pořádku. Znám jednoho jediného důsledného anarchokapitalistu. Zbytek libertariánů a pravičáků má vždycky nějakou výjimku: buď filozofickou, jako že by občané měli povinně platit armádu, nebo praktickou: ať se staví víc parkovišť! Neposmívám se té rozpolcenosti, jen ji považuji za dobrou příležitost k pochopení lidí nalevo. Nemusí být hloupí ani popletení, jen se u nich o něco víc rozvinul postoj, který v sobě nosíš i ty.
4) Omezíš argumentování svobodou. Je to stejně plytký a patetický pojem jako „dobro“: každý si pod nimi představí něco jiného a oba svádí k výkřikům, že „buď jsou, nebo nejsou, nic mezi“. Třeští z toho hlava. Přesvědčuj svoje oponenty raději přes sdílené pojmy a hodnoty. Třeba tím, jaké nezamýšlené důsledky můžou jejich ušlechtilé návrhy mít: bojujte proti špatným bytovým podmínkám stanovením minimální plochy bytů, bydlení tím zdraží a chudí budou ještě chudší.
5) Zavrhneš šablony. Podnikatelé versus živnostníci, motoristé versus cyklisté, rovná versus progresivní daň… Šťourej se v tom a zjistíš, že to nejsou protiklady, které by odjakživa oddělovaly levici a pravici, jen se posledních pár let z nějakého důvodu v Česku objevují na plakátech a lidé se chytají. Opravdu se při přemýšlení potřebuješ opírat o berličky, které ti láskyplně podává ODS a ČSSD?
6) Nebudeš trh zbožšťovat. Je to mizerný poradce vkusu: Babovřesky jsou možná nejnavštěvovanější film, ale to z něj nedělá film nejlepší. Už vůbec za sebe nenechej trh rozhodovat o etice: ošetřovatelky z hospiců prokazují starým lidem lepší službu než prodejci hrnců, i když si vydělají desetinu. Nedělej ze sebe pitomu vysvětlováním, že je BECK přínosnější než sestry alžbětinky. Taky nedovol tržním metaforám prorůst svým myšlením a vyjadřováním: čas neinvestuješ, čas trávíš; život jsi dostal(a), ale nevlastníš ho.
7) Nepodlehneš iluzi, že si lidi svůj osud volí sami. Nevolí: víme to ze starověké filozofie i současné klinické psychologie. Děláme chyby. Hloupé. Nevědomé. Každý. To je samozřejmě skvělý argument i proti ekonomice plánované elitou, ale ty na to mysli hlavně ve chvíli, až budeš požadovat exemplární trest pro zlodějíčka z pasťáku. Případně až tě napadne obhajovat úplné zrušení rychlostních limitů, statických norem a podobných pojistek.
8) Nebudeš se litovat. Nic není smutnější než pohled na zdravého bílého muže z vyšší střední třídy přesvědčeného o tom, že je nejutlačovanějším tvorem planety. Ty bulánkovské příběhy: Toyota Hilux se mi nevejde na normované parkovací stání – komunismus, diskriminace, trestání úspěšných!
9) Nezamkneš se do své názorové bubliny. Čti The Guardian, Deník Referendum, 7. generaci, Slavoje Žižka. Ne všechna levice je škromachovsky předvídatelná: spousta autorů pokládá skvělé otázky a řada z nich na ně odpovídá způsobem, který nelze jen tak odbýt. Číst jen D-FENSe a spol. je jako jíst jen čokoládu: pro někoho snad příjemné, ale rozhodně smrtící.
10) Nebudeš se brát příliš vážně. Je pravděpodobné, že Pravdu nemáme nikdo a dnešní války -ismů budou za sto, dvě stě let působit jako spor o to, ze které strany loupat banán. Byla by škoda kvůli nim ztratit glanc, přátele a radost ze života.
Komentář vyšel na Finmag.cz
———-
Čtěte také:
GLOSA: Bohouš chce víc chlebíčků aneb jak dotace devastují
Petr Hampl: Proč to bez paušálů nejde aneb jak funguje kapitalismus
