Situace v eurozóně je mimořádně vážná. Zejména proto, že Řecko a další státy do ní kvůli stavu své ekonomiky vůbec nepatří. Dlouhodobým řešením krize eurozóny by bylo její rozdělení. Česko by na tom mohlo vydělat, myslí si Michal Mejstřík, člen Národní ekonomické rady vlády.
Foto: Jakub Stadler
Jak vážná je nyní situace v eurozóně, pokud jde o potřebu rychle řešit situaci Řecka a jiných států, které se dostaly do problémů?
Země, o kterých se jedná, Řecko, Portugalsko, jsou totálně nekonkurenceschopné země. Jejich problémem tedy není jen nelikvidita, neschopnost splácet své úvěry včas. Jejich problémem je i solventnost, tedy neschopnost vytvořit prostředky na splácení svých úvěrů. Právě proto, že například nemají dostatečně významný export, špatně funguje státní správa včetně výběru daní nebo vzdělávání. Třeba Brazílie se nyní chlubí tím, že přetahuje kvalifikované Portugalce, zatímco dříve kvalitní a vzdělaní Brazilci odcházeli do USA nebo Evropy. I v Řecku chybí vzdělaná a kvalitní vrstva. Ti nejkvalitnější, co zde vyrostou, odcházejí do zahraničí.
Proč je tak těžké najít nějaké řešení nynější krize?
Ta situace je mimořádně vážná, protože tyto země do eurozóny nepatří. Nejsou schopny splácet a každý další den, kdy ostatní země Řecku pomáhají, nepomáhají Řecku, ale bankám, které drží často spekulativně úvěry v Řecku. Držitelé úvěrů počkají na dobu splatnosti a výnos 16 až 18 procent. V případě záchrany Řecka budou tyto soukromé investice vyplaceny státní pomocí. Nesplácené pohledávky se přemístí do nadnárodních rukou. Pomoc Řecku není o ničem jiném než o pomoci bankám, pojišťovnám a investičním fondům, které cenné papíry Řecka a Portugalska kupovaly.
Jak hodnotíte výsledek summitu eurozóny a další balík pomoci Řecku?
Jde o poměrně komplexně strukturovaný balík. Řecko dostane už druhou více než stomiliardovou půjčku od evropských partnerů a MMF. Soukromí investoři se dobrovolně do pomoci zapojí v rozsahu 37 až 50 miliard eur. Navíc balík velice zvýraznil roli a rozšířil pružnost záchranného fondu eurozóny EFSF a zmírnil roli Evropské centrální banky. Bude možno vykoupit úvěry z trhu prodávané se slevou, nové úvěry poskytnout dlouhodobě a za nízkou úrokovou sazbu. Navíc je možno použít peníze i preventivně. V úvahu pak následně přichází morální hazard v podobě prominutí části úvěru. Toto by bylo velmi velkorysé řešení.
Jde znovu o polovičaté řešení, nebo tento balík může definitivně vyřešit problém Řecka?
Předběžné zveřejněné odhady hovoří o snížení hodnoty řeckého dluhu o pětinu, ale stále zůstane dlouhodobé zadlužení převyšující 120 procent HDP, což je pro Řecko s přetrvávajícími primárními rozpočtovými schodky jen stěží udržitelné. Ani od zvýšené technické pomoci podpořené většími strukturálními fondy EU se po letitých zkušenostech nedají čekat zázraky. Nejpravděpodobnější scénář znamená budoucí redukci řeckého dluhu až na polovinu jeho původní výše. Řekněme k 70 procentům HDP cestou nikoliv stávajícího EFSF, ale budoucího evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Občané eurozóny a zčásti i daších zemí EU tedy časem zřejmě převezmou větší část řeckého dluhu.
Součástí dohody je i zapojení soukromých investorů. Přijdou investoři o část svých investic?
Původně hrozila bankovní daň navrhovaná Francouzi, která by snížila konkurenceschopnost evropského bankovnictví. S ohledem na různé daňové a institucionální podmínky dostali investoři do dluhopisů, ale pouze řeckých, na vybranou několik možností. Jejich výměnu ve stejné nominální výši za dluhopisy s prodlouženou splatností, nebo prodloužení splatnosti až na 30 let, případně redukci jistiny o 20 procent. Ale domnívám se, že tyto ztráty, byť povedou k dočasné pojistné události úpadku, jsou stále poměrně stravitelné.
Třetinu řeckého dluhu ale drží právě řecké banky. Mohlo by to znamenat i krach tamního bankovního systému?
V případě řeckého bankrotu bude tamní banky možné podpořit z evropského stabilizačního nástroje EFSF. Stejně je už nyní jejich likvidita zajišťována z prostředků Evropské centrální banky.
Na slabé stránky evropského bankovního systému měl upozornit zátěžový test. Vyvrátil podle vás pochybnosti ratingových agentur a investorů ohledně kondice evropských bank?
Poslední zátěžové testování nešlo tak daleko, jak by si i sám organizátor přál. Nebylo mu to oficiálně doporučeno. Takže testování odpovědělo na otázky jen zčásti.
Protože neodráželo dostatečně současné černé scénáře?
Banky byly vystaveny jen riziku tzv. obchodní knihy. Tam jsou přecenitelná aktiva, s nimiž banka obchoduje. Odlišně by asi testy dopadly, pokud by se zkoumaly i dopady na bankovní knihu, ve které jsou cenné papíry, jež banka drží až do splatnosti. Tam by možná černý scénář ukázal další slabé stránky bank.
Proč nebyly testovány na příchod bankrotu Řecka, když je to reálný scénář?
Protože je to příliš vyhrocená varianta. Testovala se jen měkčí varianta, tak aby to příliš lidí nevystrašilo. Faktem ovšem je, že pokud mají analytici k dispozici všechna data bank, nic nebrání tomu, aby si tuto černou variantu nechali spočítat. Přední evropští politici ji bezesporu k dispozici mají.
Michal Mejstřík (59)
Vystudoval VšE v Praze, pracoval v ČSAV, v Ekonomickém ústavu. Po roce 1990 studoval na London School of Economics a podílel se na založení CERGE, v němž působil postupně jako vědecký tajemník a výkonný ředitel. Je profesorem ekonomie na Univerzitě Karlově, kde od roku 1993 do roku 2010 působil jako ředitel prestižního Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd. Je předsedou ICC ČR, tedy Mezinárodní obchodní komory ČR. Od roku 2009 je členem NERVu.
Pokud testování nemá lidi vystrašit, k čemu pak je?
Bankovní sektor má jednu nevýhodu. V něm musíte lidi přesvědčit, že tomu, co říkáte, věříte. Neříkám, že je nutné jim lhát, ale musíte vytvořit takové podmínky, abyste jim pravdivě mohli říkat, že všechno je v pořádku. Ve chvíli, kdy se dozví, že to v pořádku není, začnou si z bank vybírat peníze. To je pak velké nebezpečí, zvyšuje se tlak na banky a potažmo Evropskou centrální banku. Neméně důležité jsou nepřímé dopady možného bankrotu Řecka. Nikdo neví, zda by tento krok neoslabil pozici Portugalska, španělska nebo Irska. To je riziko, kterého se všichni bojí, protože nikdo neví, kam až se onen „kruh ohně“ rozšíří.
Proč tedy zainteresované země jednoduše nepřistoupí k „vykoupení“ dluhu Řecka?
Nebylo by fér, aby státy eurozóny pomáhaly akcionářům bank, které špatně investovaly. Byl by to precedens, který by se mohl během chvíle opakovat i v případě dalších států. Státy se brání rozprostření této odpovědnosti i proto, že podobná struktura podílu na nákladech se liší od struktury zainvestovaných peněz jednotlivých bankovních domů. Například v Itálii jsou německé banky málo exponovány, mnohem větším věřitelem je v tomto případě Francie. Obyvatelé států, které si poctivě spoří, třeba jako Němci, by asi také nebyli nadšení, pokud by o své úspory takto jednoduše přišli kvůli dluhům někoho jiného.
Mluvil jste o ohrožení Portugalska a Irska. Není důvodem nervozity i to, že nikdo dlouho nevěděl, jak bude řešení řeckého problému vypadat?
To je zásadní slabost eurozóny. Řada odborníků se shoduje na tom, že už nejde jen o finanční krizi. Přerostla v krizi institucionální.
Jde opravdu o institucionální krizi, nebo si evropští politici celou dobu vytvářeli prostor pro expertní skupiny, které by připravily proveditelný scénář?
Řešení jsou nasnadě, ale jsou bolestná a musíme si uvědomit, že vlády nejsou jen tvůrci řešení, ale i prodavači řešení. Ale je těžké takové řešení prodat ve všech zemích eurozóny i proto, že tyto země jsou nesourodé. Ať už se budou odkupovat všechny úvěry, nebo se budou zachraňovat banky a koupí se část úvěrů, určitě to bude znamenat zátěž pro národní rozpočty. A pokud s takovým řešením přijdete náhle, nikdo je neschválí, protože každý stát potřebuje celou věc probrat v domácím parlamentu. Každý takový krok koneckonců oslabí euro. Navíc jde o řešení na dobu určitou.
Jaké řešení by mělo trvalejší význam?
Rozštípnout eurozónu na tu slabší část a silnější část. V nynější podobě eurozóna nemůže dlouhodobě vydržet. Samozřejmě, Řecko je malé, jeho problémy by celá skupina zemí mohla v klidu ustát. Ovšem při zacpání jedné díry se snadno otevřou jiné. Pak už to není o solidaritě, ale o tom, zda jsem ochoten pro tento pakt vykrvácet. Každá ze zemí se pak musí ptát, zda je pro ni udržení eurozóny takovou hodnotou, že za tuto oběť stojí. A to je institucionální otázka, na kterou musí zástupci států odpovědět.
Jak se situace v Řecku dotkne Čechů, kteří mají peníze v českých bankách?
Mluvíme-li o bezprostředním dopadu, tak se lidé v Česku nemusí bát. Těch, kteří mají peníze v českých bankách, se to nedotkne. Jsme unikátní tím, že máme v bankách více vkladů než úvěrů v české měně, což je až příliš konzervativní. Naše přímá expozice v silně zadlužených zemích je okrajová.
Nemůže přijít nějaká negativní reakce matek českých bank ze zahraničí?
Ano. Pokud se ty dostanou kvůli Řecku do problémů, mohou brát z českých poboček 100 procent zisku. Na to mají jako investoři právo. Ovšem omezí to možnosti investování bank v České republice a nabízení zajímavějších produktů. Takové počínání nemusí mít bezprostředně fatální důsledky, vlastně už se v určité míře děje, ale pokud by tento trend měl pokračovat další tři nebo čtyři roky, může to být vážné. Zejména v případě nějaké další ekonomické krize, kdy by český průmysl potřeboval pomoct. Banky by to odmítly.
Pokud by došlo na bankrot Řecka nebo rozdělení eurozóny, jaký dopad by to mělo na českou ekonomiku?
Pro nás není řecká ekonomika žádným partnerem. Pokud by šlo o rozdělení zóny na euroněmeckou část, tak to je oblast, kam míří většina našeho exportu. Z toho by pro Česko mohla dokonce vyplynout určitá výhoda. Pro některé exportéry je koruna příliš pevná, rozdělením eurozóny by euro znovu mohlo posílit a to by oslabilo korunu. Tedy pokud by euro zůstalo silné skupině států, jako jsou severské státy, Benelux, Německo, Francie, pravděpodobně bez španělska či Itálie.
Ale rozdělení eurozóny by se neobešlo bez další recese.
Evropská unie je pro nás neodmyslitelný partner. Čeští exportéři těží z výhod jednotného obchodního prostoru a je třeba myslet i na to, že 84 procent exportu posíláme právě do zemí sedmadvacítky. Určité výkyvy či změny by takové zemětřesení mohlo přinést. I proto v rámci práce v NERVu navrhujeme větší orientaci na nové či mimoevropské trhy.
Je přenášení podstaty problémů Řecka na situaci Česka, kdy ministr financí straší podobným scénářem, relevantní?
Investoři jsou nyní daleko citlivější na jakékoliv výkyvy či rozpočtové plány jednotlivých zemí. S tím je třeba počítat a nesmí se to brát na lehkou váhu. Sledují rizika jednotlivých zemí a kvalitu jednotlivých státních obligací. Takto trh dlouho nefungoval. Česko už si krutost tohoto citlivého indikátoru jednou v praxi ověřilo a dalo hodně práce reputaci napravit.
O jaké zkušenosti mluvíte?
V roce 2009, když jsem byl členem prvního NERVu, vyšla Basilejská zpráva. Ta říkala, že všechny země východní Evropy mají velké dluhy státu i obyvatel v eurech. Evropští analytici varovali před tím, co se stane, pokud tyto měny zkolabují. Čísla byla správná, ovšem jen mechanicky přepočítaná na eura. Došlo ke špatné interpretaci, která pro celou skupinu zemí ze dne na den znamenala v očích investorů pád. My jsme sem pak museli vozit analytiky a investory a vysvětlovat jim, že tyto dluhy obyvatelstva nemáme v eurech, ale v domácí měně, což je velký rozdíl. Teprve po této zkušenosti začali investoři o mnoho citlivěji sledovat všechny tyto ukazatele.
Takže větší důraz na rychlejší fiskální konsolidaci, jak ji požaduje ministr Kalousek, je správný?
Ano, protože investoři i ratingové agentury teď daleko citlivěji hlídají, právě po zkušenosti s Řeckem a dalšími, co se ve které zemi děje. Jsou schopni pozitivně i negativně rozlišovat. Podívejte se na příklad Maďarska. Když začal maďarský forint oslabovat, dluhy domácností a hypotéky, které mají ve švýcarských francích, začaly zdražovat. To začalo zasahovat do fungování celé společnosti, která musí určitou část obyvatel zachraňovat. Investoři velmi citlivě hlídají každou zemi zvlášť, ale na druhou stranu je třeba říci, že do této doby to nedělali. V případě Řecka byli slepí.
Je pro investory důležité, zda bude vyrovnaný rozpočet o rok dříve či o rok později?
Důležitý je nejen vyrovnaný, ale také zdravý rozpočet. V krizové době se ve finančním světě nehraje na dlouhodobé plány a vize. Důležitá je solventnost a likvidita. Ministr financí pravděpodobně klade větší důraz na to, ukázat, že jsme schopni se s drsnou situací na trzích vypořádat. Jak jste viděli, v minulosti jsme měli problémy. V tuto chvíli musíme rozptylovat pochybnosti, že se nám to znovu nevymkne z rukou.
