Michal Navrátil: Při skocích bojuju se strachem i bolestí

Za rok zvládne deset závodů, kde se z bezmála třicetimetrové výšky řítí k vodní hladině tvrdé jako beton rychlostí 90 kilometrů za hodinu. Atlet Michal Navrátil patří v disciplíně highdiving k nejlepším na světě. I když reprezentuje zemi na šampionátech, plavecký svaz ho nepodporuje. „Jsem hobby sportovec,“ říká český skokan do vody, který má za sebou sedmileté působení v prestižní sérii Red Bull Cliff Diving.

Co vám pomáhá v přípravě na extrémní skoky?

Pokud jde o novou lokalitu, kde jsem ještě neskákal, dostanu pozvánku s údaji a fotkami. Tím si udělám v hlavě obrázek, jak to tam bude vypadat. Jakmile přijedu do dějiště závodu, jdu se na místo podívat. Další den si vyzkouším jeden nebo dva jednoduché skoky. Tím už mám ucelenou představu, začínám se na závod těšit, a to je ta nejlepší psychická příprava. Ta se zároveň přenáší na tělo, které bude další den zvládat náročnější skoky.

Jak hodnotíte svoji letošní sezonu v prestižní sérii závodů Red Bull Cliff Diving?

Letos jsem ve finále chyběl jen jednou a třikrát skončil čtvrtý. Jenže kvůli zranění mi dva závody utekly a na konci sezony jsem se nedostal do nejlepší šestice, která má jistou účast v příštím ročníku. Věřím však, že se vejdu do čtveřice, kterou organizátoři Red Bull Cliff Diving doplní Top 10.

Můžete popsat svoje soustředění těsně před skokem?

Vždycky se dívám dolů a promítám si všechny prvky. Vidím pod sebou potápěče, kteří čiří vodu, abych lépe viděl hladinu, což mi dodává jistotu. Všechno je v tu chvíli na mně. Pár okamžiků čekám, až najdu správné soustředění a agresivitu a pak se odrážím.

Na mistrovství světa v Kazani jste skončil osmý. To, že jste nenavázal na čtvrté místo z Barcelony, kde měl highdiving přede dvěma roky oficiální premiéru, bylo důsledkem zranění?

V Kazani jsem poprvé představil nový skok, což je trojité salto napřed s dvěma a půl vruty. Oproti minulosti jsem přidal jeden vrut u obou obtížných skoků. Jenže mé vystoupení ovlivnilo zranění a ostrá bolest v rameni. Kdybych byl v plné síle, skončil bych nejspíš lépe než osmý. Nebýt jednoho skoku ze stoje na rukou, nebyl bych daleko od bronzové medaile. Musel jsem to zvládat i přes bolest, a to si nikdo nedokáže představit.

Jak jste přemáhal bolest, v čem vás omezovala?

Žiju s tím od dubna. Při špatném pohybu mi bolest vystřeluje do celého těla. Tohle utrpení jsem postoupil kvůli budoucnosti. Na operaci jsem nešel, protože bych přišel o sezonu, a to si nemůžu vhledem k té další dovolit. Kdybych letos nepokračoval v závodech s elitou, jednotliví pořadatelé by mě za rok už nemuseli pozvat.

Pomáhá vám Český svaz plaveckých sportů?

Na tom, že jsem skákal na mistrovství světa, nemá plavecký svaz žádnou zásluhu. Jsem pořád hobby sportovec. Od začátku kariéry jsem se musel starat sám o sebe, abych se vyskákal a udržel v elitě. Když se ale highdiving objevil na mistrovství světa a uvažuje se o olympiádě, Český svaz plaveckých sportů se angažuje. Pomáhá mi s akreditacemi na závody, ale to je asi tak všechno. Nikdo nevidí, jaké mě to stálo úsilí, abych se v cizině zdokonalil ve skákání. To mi nikdo nepomohl. Doma bych se na takovou úroveň nedostal. Jezdím po světě, snažím se držet krok s elitou a zlepšovat se.

Postarali se o vás během kazaňského šampionátu?

Od svazu jsem vyfasoval dvě trička, kraťasy a kombinézu. Nedali mi jako kvalifikovaným plavcům ani cestovní batoh, ale přece nemůžu mít všechno… Na týden jsem podepsal reprezentační smlouvu a bylo to. Přitom až poslední den šampionátu překonala mou osmou příčku Barbora Závadová, která v Kazani skončila pátá v dlouhé polohovce.

Je vám třicet let, highdiving není v programu olympiády v Riu, je možné, že se objeví na příštích hrách v Tokiu. Motivuje vás to, abyste u skákání ještě tak dlouho vydržel?

Bylo by hezké skákat na olympiádě, ale tak daleko se nedívám. Chci reprezentovat Českou republiku. Zatím mě to baví a na každých závodech se snažím o co nejlepší výsledek. Někteří lidé si sice myslí, kdovíjak se díky extrémním skokům nemám dobře, ale nikdo asi nevidí, že skákání není napořád. Stačí totiž chvilinka zaváhání, při jednom skoku se rozplácnu o vodu, začnu mít strach a s highdivingem je konec.

Co budete dělat za pár let?

Chtěl bych vybudovat zázemí, kde bych jednou mohl mladým zájemcům o skoky do vody předávat své zkušenosti. Nějaký areál, kde by se soustředila mládež a já ji vedl, ale zatím nemám projekt ani prostředky. Ono by ovšem nebylo nutné stavět nový stadion za desítky milionů, ale spíš zdokonalit a přizpůsobit odpovídajícím podmínkám nějaký stávající plavečák. Nemusela by se ani stavět extrémně vysoká věž. Na trénink by bohatě stačila klasická desítka s menšími můstky. Pro přípravu jsou důležité také prostory na suchý trénink, ale ty u bazénů obvykle chybí. V nejbližších letech ale ještě budu skákat. Hlavní cíl je reprezentovat a být v elitě. Je to tvrdé, ale pořád se cítím fit a na špici se budu snažit udržet co nejdýl.

Nabídl vám někdo v Česku podmínky k tréninku?

Mám možnost trénovat v Kralupech nad Vltavou. Je to ale venkovní bazén, takže mimo léto tam musím skákat v neoprenu, ale když je potřeba, tak tuto nabídku využívám. Trénink na highdiving je hodně náročný. Předchází mu cvičení na suchu. Aby byl člověk rychlejší a obratnější, je potřeba pracovat na celkovém posílení těla, dělat odrazy, gymnastiku a akrobacii.

Jak reaguje závodník, když přechází na vyšší výšku?

Člověk si třeba zvykne skákat a dopadat z patnácti metrů. Pozná, jak z toho bolí chodidla, a pak přejde na dvacítku. Tam se všechno znovu opakuje a nakonec se dostává na nejvyšší bod highdivingu, což je sedmadvacet metrů. To je úplně jiná liga. Když to zestručním, tak bojuju hlavně se strachem a bolestí, a o tom je tento sport. Stojí za ním tisíce hodin práce. Když se skokansky nedaří a dávám si placáky, tak to hrozně oslabí. Jednak fyzicky, protože všechno bolí, ale i mentálně. Při tom je však potřeba si všechno srovnat v hlavě, neboť druhý den se musí na můstek znova.

Existuje recept, jak se stát cliffdiverem?

Moc lidí se u nás highdivingu nevěnuje. Nejsou trenéři a začátečníkovi nikdo neporadí. Obecně není problém skočit do vody z velké výšky, ale chce to dopadnout tak, aby to zbytečně nebolelo, a to je docela těžký. Člověk nesmí být unavený, protože stačí jedna chyba a přijde zranění. Přitom dopady jsou pro hodnocení soutěží nejdůležitější. Hlavní je, aby co nejméně vystříkla voda. Jak správně dopadat, jsem pochopil, až když jsem si otočil kotník. Závodník musí být vyskákaný na nižších výškách, na nichž se naučí koordinovat tělo.

Highdiving je typicky letní sport, co dělá cliffdiver v zimě?

Přes zimu se individuálně a ve vlastní režii připravuji v cizině. Stále hledám možnosti, jak se zlepšit. Když jsem pronikl do série Red Bull Cliff Diving, zjistil jsem, že většina předních cliffdiverů pracuje ve skokanských šou. Odjel jsem do Číny a účinkoval v programu Mořský svět. Mohl jsem trénovat a získával tam skokanské zkušenosti. Nebyla to však žádná idylka. Byl jsem tam osm měsíců úplně sám. Pomalu jsem se zlepšoval, což se mi hodilo ke skokům z 27 metrů. Pak jsem se dostal k podobné práci na zaoceánské lodi, ale beru to hlavně jako trénink. Snažím se tam skoky pilovat, zvyšovat jejich obtížnost a každý rok vymyslet něco nového.

Autor je spolupracovníkem redakce