Na první pohled to vypadá, že si ruský prezident Putin nevybral pro výhrůžky další plynovou krizí příliš vhodné období. Vydíratelnost Evropy přerušením dodávek plynu bude dnes, na počátku léta, jistě nižší, než byla v zimě na přelomu let 2008 a 2009.
Přesto Putin nepálí mimo terč. Evropa nikdy nebyla ohledně energetické politiky více rozdělená. Unie v čele s Evropskou komisí je kvůli nadcházejícím volbám paralyzovaná, jednotné stanovisko k energetice neexistuje. Situace kolem dodávek plynu do Evropy se od poslední krize posunula. Na rozdíl od unie ruská strana na upevnění své strategické pozice v Evropě mezitím intenzivně zapracovala. Výsledkem je funkční Nord Stream, který vede plyn z Ruska přímo do Německa.
V posledních týdnech získává jasnější obrysy také South Stream, tedy jižní varianta přepravy ruského plynu mimo Ukrajinu. Před pár dny podepsal Gazprom dohodu o výstavbě části plynovodu s rakouskou OMV.
Navzdory absolutní závislosti některých zemí střední a východní Evropy na ruském plynu a jejich historickým obavám z ruské politiky, která se zhmotnila na Ukrajině, se diskuze tentokrát obrací. Evropa pod vedením Německa nehledá řešení ve snížení závislosti na ruském plynu. Zdá se, že postačuje diverzifikace dodávek ruského plynu tak, aby nešel všechen přes Ukrajinu. Dlouho diskutovaný projekt plynovodu Nabucco, který měl ochránit střední a východní Evropu před úplnou závislostí na ruském plynu, dávno zapadal prachem.
EU si z plynové krize v roce 2009 vzala jen minimální ponaučení. Ani pět let nestačilo na to, aby se situace v dodávkách plynu mezi Ruskem a unií výrazněji změnila. A když, tak spíše opačným směrem, než by se dalo čekat. Země západní Evropy dovezly v roce 2013 meziročně o pětinu více plynu než v roce 2012. Za celou Evropu činí nárůst 16 procent. Zdá se, že dodávky ruského plynu na západ EU rostou, aniž by tam stoupal pocit ohrožení. A východ unie, na dodávkách z Ruska zcela závislý, pod energetickými direktivami z EU koncepčně tápe a samostatně problém řešit nedokáže.
Ani s terminály schopnými přijímat zkapalněný zemní plyn z Kataru či Alžírska to navzdory velkým plánům není o moc lepší. Není totiž jisté, zda vzhledem k vyšším cenám plynu v Asii existuje skutečný zájem těchto zemí svůj plyn do EU ve velkém exportovat.
Současná krize na Ukrajině znovu obnažila klíčový problém EU. Je jím energetika. Společná energetická politika je utopie. Stav je tím horší, že si pod taktovkou Bruselu neustále namlouváme opak. Pokud nedojde také v této oblasti k zásadní integraci, krize se budou opakovat. Nikoli sama závislost na ruském plynu, ale roztříštěnost vlastních zájmů je hlavní slabinou unie vůči Rusku.
Autor je analytikem J&T Banky
Čtěte také:
Obchod s Ruskem je významnější než říkají statistiky
EU počítá možné ztráty. Sankce vůči Rusku jsou zatím nepravděpodobné
