PŘEDSEDA OVOCNÁŘSKÉ UNIE ČESKÉ REPUBLIKY:Než vám nabídne jablko, nejprve ho vyleští o mikinu, kterou má na sobě. Prostým gestem Jaroslav Muška prozrazuje, že je sadařem tělem i duší po otci a dědovi. Už 15 let vede českou ovocnářskou unii a tvrdí, že i když jsou tuzemští pěstitelé ovocnářským trpaslíkem, pozici v Evropě si obhájili.
JAROSLAV MUŠKA, PŘEDSEDA OVOCNÁŘSKÉ UNIE ČESKÉ REPUBLIKY: Než vám nabídne jablko, nejprve ho vyleští o mikinu, kterou má na sobě. Prostým gestem Jaroslav Muška prozrazuje, že je sadařem tělem i duší po otci a dědovi. Už 15 let vede českou ovocnářskou unii a tvrdí, že i když jsou tuzemští pěstitelé ovocnářským trpaslíkem, pozici v Evropě si obhájili.
Kolik ovoce vlastně Češi snědí? Vím od vás, že jsme na tom v porovnání s jinými Evropany lépe.
Každý spotřebuje přes 76 kilogramů ovoce ročně, z toho jablek 24 kilo. Takže na deset milionů lidí bychom potřebovali tak 240 tisíc tun jablek. A my ze sadů dodáváme kolem 120, 140 tisíc tun jablek do obchodní sítě, ostatní je samozásobení nebo dovoz.
Čeští ovocnáři tedy zdaleka nemohou pokrýt zájem tuzemských spotřebitelů.
My jsme z tohoto pohledu pro Evropu zajímavý stát. Umožňujeme dovážet jablka přibližně z jedné třetiny toho, co spotřebujeme. Největšími vývozci jsou Italové, Belgičané, Holanďané a v poslední době Poláci, kteří produkují 1,8 milionu tun. Mimo letošní rok, protože na jaře v době květu byly mrazy. Takže se předpokládá, že Poláci letos sklidí jenom 600 až 800 tisíc tun. Mají nejhorší úrodu asi za třicet let. Polské dovozy budou letos drahé.
Můžeme čekat, že ovoce na českém trhu zdraží?
Skok to nebude, ale o něco ano, protože cenu budou tvořit italská jablka. Ta nejvyšší cena nestoupne výrazně, ale nebudou jablka za čtyři, pět korun za kilogram, která se k nám dovážela na různé akce v marketech.
Proč jsou třeba banány lacinější než jablka?
Pro zajímavost, banánů a pomerančů se v Česku spotřebuje stejné množství jako jablek. A co se týče ceny, ve světě je to také tak, dokonce ještě výraznější. Země, kde se banány pěstují, jsou prostě chudé.
Kolik trhu procentuálně zásobují čeští a zahraniční sadaři?
Je to každý rok jiné. Když je dobrá úroda, tak 70 procent českými jablky a 30 procent dovozovými. Letos to bude kvůli mrazům asi padesát procent. V Česku je nejhorší úroda za posledních pět let, i u nás něco pomrzlo. Ovšem naše země je zajímavá geograficky, není tu holandská rovina, kde mrazy zasáhnou celou zemi. U nás pozlobí mrazy třeba ve východních Čechách, ale už ne na Moravě nebo naopak. Letos mráz nejvíc postihl východní a střední Čechy.
TLAČÍ SE K NÁM JABLKA Z CHILE Tak jako se začalo dovážet víno z Chile, slyšela jsem, že něco podobného se týká i ovoce?
Tlačí se k nám jablka z Jihoafrické republiky a Chile, protože se opět vozí za nízké ceny. Jejich vlády podporují export do Evropské unie. Za normálních podmínek by bylo neskutečně drahé vozit do Evropy jablka z Chile nebo Číny.
| |
| Jaroslav Muška Narodil se 16. 3. 1951 v Chelčicích v jižních Čechách, kde také celou dobu žije. Studoval Střední zahradnickou školu v Mělníku a odborné předměty na Vysoké škole zahradnické v Lednici. Na zkušené byl v Německu a Holandsku. Od roku 1972 působil v místním Jednotném zemědělském družstvu, kde po otci později převzal ovocnářství. V roce 1993 stanul v čele transformovaného družstva, které je posledních devět let společností s názvem Zemcheba, s. r. o. Chelčice. Unii českých ovocnářů vede od roku 1992. Dvakrát si také vyzkoušel být v představenstvu agrární komory, kde hájil pěstitele takzvaných trvalých kultur – ovoce, chmele, vína, zeleniny. S manželkou se seznámil na studiích v Mělníku. Má dceru, syna a tři vnoučata. Sbírá obrazy a adrenalinové zážitky z horolezeckých cest. Nejvýš byl v šesti tisících metrech v Himálaji. |
Když hovoříme o dovozu, vyvážejí i čeští ovocnáři?
Měli bychom rozlišit jablka konzumní a průmyslová, která jsou určena na zpracování, na mošty, na dřeně. A to je ten náš vývoz. Velmi málo vyvážíme konzumní jablka. Průmyslová jablka vykupujeme od silnic, zahrádek, a pak také jablka, která jsou třeba poškozena od krupobití či chorob a škůdců. Skoro 40 až 50 procent české produkce vyvážíme.
Finančně výhodnější je průmyslová jablka zpracovat v tuzemsku. Právě ve společnosti Zemcheba v Chelčicích jste postavili linku na výrobu jablečné šťávy.
Máme moderní technologickou linku špičkové kvality, která dělá stoprocentní ovocné šťávy například z jablek, višní nebo černého rybízu. Jsou k dostání pod značkou Viko. V Česku ubylo firem, které dělají šťávy, džemy nebo ovoce zamrazují. Zpracovatelský průmysl zkrachoval. Takže většina ovocnářů své produkty vyváží do Německa, Holandska, Belgie, v poslední době do Rakouska. Například 80 procent višní, které se v Česku vypěstují, se vyveze do těchto zemí.
Ale z Chelčic vyvážíte do Holandska jablka, která zdaleka nejsou na džemy, spíš naopak jsou na parádu.
To je taková rarita, říkáme jim vánoční jablíčka. Jsou červená, mají pod padesát milimetrů v průměru. Lidé chtějí mít přírodní Vánoce a jablko je symbolem radosti, obdarování, tak si je věší na vánoční stromky. Jsou vlastně k aranžování. Letos, když je malá úroda, tak radši děláme na konzum. Jinak jich vyvezeme tak kolem 80 až 100 tun.
Jak dokážete takhle malá vypěstovat?
Měla by to být taková jablíčka našich babiček. Nemohou být velká, musí se speciálně pěstovat odrůda Spartan, která je drobnější. Bohužel na českém trhu zatím o něco takového není zájem. Pár lidí se zastaví, že si vezmou domů dvě kila na aranžování, ale tuzemští profesionální aranžéři upřednostňují stále ještě kolekce.
PRODUKTIVITA PRÁCE ZÁVISÍ I NA VELIKOSTI STROMU Ovocnářská unie sdružuje pět regionálních uskupení a Výzkumný a šlechtitelský ústavu ovocnářský Holovousy, který leží v Podkrkonoší. To napovídá, že mezi sadaři a šlechtiteli je úzký vztah.
Jsme propojeni doslova pupeční šňůrou. Třeba výzkum u zelinářů zanikl v roce 1992, a dodnes to všichni pociťují jako chybu. Nejdůležitější je zpětná vazba výzkumu na praxi. Hlavní je šlechtění nových a udržování starých odrůd. Kolegové udělali veliký kus práce na šlechtění nových rezistentních odrůd, které jsou odolné vůči chorobám. Mohou se tak minimalizovat pesticidy. Potom jsou také důležité nové technologie pěstování, například sloupcové typy jabloní nebo nízké tvary třešní, které umožňují vyšší produktivitu práce.
Takové velestromy známe z domácích zahrádek.
My jsme v chelčických sadech měli vysoké třešně ještě před deseti lety. Tam se člověk bez žebříku nedostal. Česáč pak lezl jako opička a za den natrhal 60 až 70 kilogramů. Dneska máme stromky nízké, stačí stát na zemi. Je to pohodlnější a lidé dokážou natrhat 200 až 250 kilo třešní denně. A nemusí se bát, že spadnou.
Jak dlouho trvá vyšlechtění nové odrůdy?
Mičurinovi celý život. Před deseti lety to byla otázka patnácti až dvaceti let. Dneska pomocí nových metod trvá vyšlechtění nové odrůdy pět, sedm let. Pak se to samozřejmě ještě musí zkoušet, zda se přenesly všechny potřebné vlastnosti natrvalo.
Už neplatí pravidlo, že sad sází táta pro syna?
To se opravdu nedá srovnat s dobou, kdy na zahradě byl strom dvě i více generací. Ale pak to bylo tak, že babička říkala, že to jablíčko je nejkrásnější, maminka to se nedá jíst a manželka o něj nezavadí ani pohledem.
Za jak dlouho obnovujete sady?
V posledních letech za patnáct, sedmnáct, maximálně dvacet let. Je třeba ty staré a méně výkonné stromy kácet. I sady se musí modernizovat, když chtějí být sadaři schopní konkurence. V Česku by měli sklízet kolem 25 až 30 tun jablek z hektaru. Když se vyseje pšenice, tak se za rok ví, že to nestojí za nic. Ale stromek začne plodit za tři roky a dalších patnáct let by tam měl být. Takže investice do vysazení sadu jabloní se na jednom hektaru pohybuje kolem půl milionu korun. Každá chyba v rozhodnutí, co budete sázet, stojí moc peněz. A ty chyby se musí minimalizovat.
Existovalo někdy období, kdy jsme si v tuzemsku řekli, že by bylo výhodnější ovoce jenom dovážet?
Kdysi lidé pěstovali ovoce na každé zahradě, každá fara měla svůj sad. Dřív bylo v republice obrovské množství stromů. Po roce 1948 asi polovina zmizela, scelováním se zničily meze a ubylo polních sadů. Pak zase takzvaný socialistický východní blok seskupený do Rady vzájemné hospodářské pomoci usoudil, že budeme dovážet ovoce z Maďarska a Rumunska. To všechno snižovalo rozlohy ovocných sadů. Nakonec v roce 1969 pochopili, že je to hloupost, a začalo se podporovat ovocnářství. Před revolucí jsme měli 24 tisíce hektarů sadů, pak to zase kleslo a obnova sadů začala od roku 1995.
Takže, jak jste na tom dneska?
V Česku je 19 tisíc hektarů veškerého ovoce, 10 tisíc hektarů připadá na jablka. Sadařina je malý obor, dělá jej tak tisícovka lidí. Mimo jsou samozřejmě ještě zahrádky a sady za chalupami. Dřív se na zahradách vypěstovalo kolem 250 tisíc tun ovoce, to nyní výrazně klesá. Poměr, kdy převažovalo ovoce ze zahrádek nad tím z profesionálních sadů, se mění. Dřív bylo sebezásobování Čechů ovocem větší.
Za první republiky byla sadařina okrašlovací spolek, což vypadá dneska úsměvně, ale ovocnářské lokality zůstaly.
Po roce 1991 se ovocnáři začali sdružovat v regionech, kde se ovoce pěstuje. Je to dané historicky, podle klimatických podmínek. Například v jižních Čechách jsou to tři lokality – Lhenice, Chelčice, Krtely. Další lokality jsou v severních, západních, středních a východních Čechách a pak na jižní a severní Moravě. Kdybychom to měli rozdělit podle druhů ovoce, tak jižní Morava jsou meruňky, broskve a hrozny, ty ještě na Mělnicku a Litoměřicku. Litoměřice a Ústecko jsou oblasti pro pěstování hrušní, tady na Chelčicku zase převažují jabloně.
NEJSME ODBORY, MĚLI BYCHOM KONKUROVAT ŠIKOVNOSTÍ
Vaše unie sdružuje 80 procent tuzemských ovocnářů, kterým se vyplácí společné zastupování. Jako příklad lze uvést vyjednávání s Evropskou unií.
Když tady byla jablečná válka, bylo pro nás důležité mít vždy argumenty a nehrát hru jako odbory. My jsme nikdy nechtěli něco navíc, ale vždy to, co už v Evropě je. Rovnoprávné podmínky vůči ostatním zemím. To když se poruší, je třeba proti tomu bojovat. Třeba v době, kdy k nám Evropská unie v roce 1994 až 1995 vozila jablka s exportním příplatkem. Na tuzemský trh se dostávalo ovoce za nižší ceny, než za jaké jsme ovoce dokázali vypěstovat my. Naši pěstitelé prodělávali a vypadalo to na likvidaci. V té době jsme neobnovovali ani nevysazovali sady. Nakonec jsme pomocí argumentů přesvědčili státní úředníky, že by se sem jablka vozit neměla. Zastavili dovozy, sice jen na dva měsíce, ale ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí, a posléze skončily dovozy s exportním příplatkem.
Něco podobného se děje v Polsku?
V poslední době tam pěstitelé, kteří produkují ovoce do milionu zlotých, přibližně přes sedm milionů korun, nemusejí platit vůbec nebo platí jen velmi nízké sociální a zdravotní pojištění. Takže logicky mohou prodávat laciněji. U nás dělá pojištění fakticky čtyřicet procent nákladů. Pak mají Poláci povoleny některé chemické látky, které u nás nesmíme používat na postřiky. Nebo kratší ochranné lhůty. Například přípravek proti broukům smíme použít naposledy šedesát dnů před sklizní. Oni mají lhůtu dvacet dnů. To je zvýhodňuje.
Ale pro spotřebitele je to lepší.
Samozřejmě, je to záruka kvalitnějšího, zdravějšího ovoce. Ale vedení českých ovocnářů musí hledat a upozorňovat na tyto rozdíly. Evropa je tak globalizovaná, že si musíme konkurovat spíš šikovností, ne že má někdo nějaké výhody. My jsme v Evropě ovocnářských trpaslíkem.
Zmínili jsme veliký problém ovocnářů – mrazy. Ale vím, že takoví špačci vás dokážou také pěkně potrápit.
Máme dokonce natočený film Na špačky jsme krátký, který vznikl asi před pěti lety, kdy se neskutečně přemnožili. Teď využíváme na plašení tip z Ameriky, kde pouštějí nahrané zvuky, jak dravý pták chytne špačka a on „brečí“, že přijde o život. A to výborně funguje tak 14 dní, pak si zvyknou. Takže z tlampačů za svítání pouštíme drama: křik orlů, sokolů, rarohů, a pak umírajících špačků. Když se totiž špačci snesou na rybíz, tak zbudou jenom holé keře, třešně zase naklovou a úplně znehodnotí.
Pokud vám úrodu neočešou špačci, tak potřebujete na sklizeň brigádníky. V září a říjnu je sezona jablek.
Ano, vrcholí jejich sklizeň. Dříve nám pomáhaly školy, ale teď studenti spíš jedou trhat do Itálie nebo Skotska, protože tam dostanou víc peněz. Takže nám lidi zajišťují pracovní agentury, nebo z lokalit, kde je nedostatek pracovních příležitostí – jako Vsetínsko – přijíždějí na sklizeň celé rodiny. Přes agentury jsou to hodně Ukrajinci a v poslední době Rumuni.
Vy jim zajistíte ubytování, stravování. Kolik si vydělají?
Je to podle toho, jak jsou šikovní. Platíme 70 až 90 haléřů za kilogram, podle odrůdy, velikosti jablek i třeba obsypání stromu. Takže v průměru lidé natrhají kolem tisíce kilogramů jablek denně, ale dělají od východu do západu slunka. Česáč si vydělá v průměru 800 až 900 korun. Z toho mu odečteme stravné a ubytování.
Máte česáče rekordmany?
Nejvíc si chtějí vydělat Ukrajinci. Nejšikovnější jsou místní lidé. Máme tu tři dámy, které to prostě umí. Natrhají dvanáct, čtrnáct set kilo. Je jim tak čtyřicet let, a na ty nikdo nemá.
DŮLEŽITÁ JE CHUŤ I BARVA Když ovoce sklidíte, je asi nejdůležitější uskladnění. Proč čeští ovocnáři neuměli udržet ovoce tak dlouho pěkné jako třeba Italové?
To je opravdu záležitost kvalitních moderních skladů. Teď už umíme udržet kvalitní jablka od jedné sklizně do druhé. Přitom skladování nových odrůd je složitější, potřebují určitou teplotu a vlhkost, jsou na to vyšlechtěné. Optimální temperatura pro skladování jablek je do dvou, pěti stupňů, nemělo by tam mrznout a měla by tam být vysoká relativní vlhkost, aspoň kolem osmdesáti. Nesmějí tam být samozřejmě plísně a místnost musí být i větraná, aby se etylen, který jablka uvolňují, dostal z prostoru. Pokud by to bylo hermeticky uzavřené, je nebezpečí, že jablka uzrají rychle, během 14 dnů.
Jaké odrůdy jablek jsou nyní zásluhou šlechtitelů ty nej?
Nejvíc se stále prodává golden delicious, to jsou taková ta žlutá jablka. Potom všechny typy jonagoldů a české odrůdy, které jsou buď odolnější nebo chuťově velmi dobré. Rubín, šampion, rubinola a topas.
Jsou také módní barvy jablek?
Jsou, a bohužel je to pokaždé jiné. Těžko se dopředu odhadují. Musíte mít všechny barvy, protože móda je vrtkavá. Někteří lidé chtějí jen žlutá, jiní jen červená jablka. Teď je módní oranžová, taková rozplizlá, trochu žíhaná. Často to funguje tak, že máte-li světlé třešně, obchodník chce tmavé a naopak. Pěstitel by měl mít hlavní barvy, žlutou, červenou a zelenou. I když ostře zelená jablka, jaká se k nám dovážejí z Nového Zélandu a Austrálie, si lidé moc nekupují.
Vy sám, předpokládám, máte i soukromý sad. Jak veliký?
Mám asi tisíc stromů jablek a třešní.
V době sklizně pak svoláváte rodinnou brigádu?
Oni nejsou moc do tahu, rodinnou mafii často musím přesvědčovat, aby pomohla. Syna třeba pomocí řízků. Ale najímáme i brigádníky.
Na jakém jablku si nejvíc pochutnáte?
Já se přikláním k rubínu. Ale z ovoce preferuji třešně, protože je to královské ovoce. Bohužel si ho bolševik dal do znaku, takže je trochu problém s propagací. Jinak je to ovoce, které je velice chutné. Navíc tady je klasická oblast třešní. Údajně v roce 1860 se z Chelčicka vozily třešně na císařský dvůr do Vídně. V Česku se dokonce vypěstovala jedna z nejlepších odrůd, jmenuje se kordie – srdcovka. Velká tmavá tvrdá třešeň oblíbená v celé Evropě. Ovšem není z dřívějších dob patentově chráněná, tak se hodně rozšířila.
Ale jednoznačně dávám přednost tekutému ovoci. Jedno z nejlepších je zpracování na calvados. Z jablek udělat víno a potom vypálit, to je fakt kvalitní pití.
