Vědci testují látku, která by mohla nahradit chemoterapii
Americká farmaceutická společnost Bristol-Myers Squibb zahájila loni v říjnu první kolo testů experimentálního léku proti rakovině. Odborníci už teď přisuzují látce větší možnosti než terapii Taxol, vyvinuté stejnou firmou. První laboratorní studie ukazují, že nový lék je schopen napadat nádory, které jsou vůči Taxolu imunní. Na vlastní verzi podobného léku pracuje také švýcarská společnost Novartis a příliš pozadu nejsou ani další univerzitní a firemní laboratoře.
„S Bristol-Myers vedeme ostrý závod, řekl nedávno americkému deníku The Wall Street Journal Paul Herrling, šéf výzkumu ve společnosti Novartis, a dodal, že společnost, které se podaří vyrobit „lepší Taxol , bude v následujících letech vydělávat velké peníze. „Lék podobný Taxolu, který ovšem bude působit proti většímu množství nádorů, hledáme už dlouhá léta, potvrzuje jeho slova Lawrence Norton, vedoucí nádorové laboratoře Sloanova a Ketteringova centra pro výzkum rakoviny v New Yorku. Taxol a jemu podobné léčivo Taxotere z produkce evropské společnosti Aventis kralují s pětadvacetiprocentním podílem světovému chemoterapeutickému trhu. Obou léků se ročně prodá asi za 1,8 miliardy dolarů.
Společenská bakterie.
Za novou technologií protirakovinných léků stojí výzkumy německého mikrobiologa Hanse Reichenbacha, který počátkem šedesátých let začal zkoumat „velice podivnou skupinu bakterií. Stalo se tak z popudu jeho profesora, který myxobakterie označil za zajímavé, protože „mají vysoce rozvinutý společenský život . Tyto bakterie byly objeveny už počátkem devatenáctého století, ale až do šedesátých let století dvacátého o nich lidstvo vědělo jen velmi málo. Profesor Reichenbach a jeho kolegové z výzkumného střediska Gesellschaft für Biotechnologische Forschung v německém Braunschweigu pak hledali myxobakterie doslova po celé planetě, aby zjistili, že se nacházejí téměř ve všech vzorcích půdy od Antarktidy až po Afriku. Objevili také, že typickým místem výskytu této bakterie je nejvrchnější vrstva půdy tak rozdílné, jako je pouštní písek Sahary a úrodná půda zahrádky v západní Evropě. Byl to však až vzorek bahna z břehů jihoafrické řeky Zambezi, který v roce 1985 dovedl Reichenbacha a jeho kolegu Gerharda Hofleho k zásadnímu poznatku. Tehdy totiž objevili zvláštní druh myxobakterie, kterou pro její schopnost rozkládat celulózu nazvali Sorangium cellulosum. O dva roky později se německým výzkumníkům podařilo extrahovat silnou chemickou látku schopnou zabíjet buňky. Pojmenovali ji epothilon. Nejprve ji zkoušeli testovat jako fungicid (látku likvidující houbovité nákazy) na bramborách a hroznovém víně. Látka sice houby zahubila, ale škodila i rostlinám. Selhaly i zkoušky na živých organismech. „Dlouho se pak nic nedělo, vzpomíná Reichenbach.
Zastavit a zničit.
V roce 1995 hledali američtí vědci z pensylvánských laboratoří Merck náhradní zdroj Taxolu, kterým bylo do té doby dřevo tisu. Tato technologie je ale drahá, navíc se stala terčem kritiky, protože v tisech žijí vzácné druhy lesních živočichů. Proto laboratoře po celém světě zkoumaly různé rostliny a organismy, aby nalezly nový zdroj Taxolu. Jeden ze vzorků, které se dostaly do laboratoří Merck, obsahoval také bakterie Soranginum cellulosum. Vědci jej získali od jednoho z bývalých členů Reichenbachova týmu. Dárce se mezitím odstěhoval do Kansasu, kde vyučoval na místní univerzitě, a vzorek bakterií přechovával ve sklepě svého domu. Výzkumníci z Mercku brzy zjistili, že extrakt z bakterií funguje jako Taxol. Až když hledali v odborné literatuře odkazy na chemickou strukturu zkoumané látky, zjistili Američané, že je s objevem látky podobné Taxolu předběhli Němci o sedm let. Merck publikoval závěry svých výzkumů v roce 1995, avšak od dalšího vývoje upustil, protože v té době pracovaly laboratoře této farmaceutické společnosti na vývoji jiných léků proti rakovině. O látku však okamžitě projevila zájem konkurenční společnost Bristol-Myers, která od Němců zakoupila patent na využití objeveného mikrobu. Výzkumníky tohoto podniku zaujalo, že myxobakterie využívají epothilony k útokům na své nepřátele se stejnou biochemickou strategií jako Taxol, který zabraňuje přenosu DNA do nově se oddělujících buněk, čímž zastavuje jejich šíření. Nádor je tak oslaben a často úplně zničen.
Schovávaná s rakovinou.
Firmě Bristol-Myers se v roce 1995 podařilo najít náhradní zdroj Taxolu, takže hlavní motor dalšího výzkumu padl. Nahradil ho jiný. Při léčbě Taxolem si totiž rakovinové buňky po čase vytvoří vůči této chemické látce imunitu, a znemožní tak dlouhodobé užívání léku. Jednoduše řečeno, takové buňky přítomnost Taxolu okamžitě zaregistrují a „vypumpují ho dříve, než začne působit. Výzkumníci proto epothilon okamžitě vyzkoušeli na nádorech proti Taxolu imunních a zjistili, že buňka si jeho přítomnosti „nevšímá .
