Československá právnička a politička byla jednou z nejznámějších obětí vykonstruovaných procesů a justičních vražd, které páchal komunistický režim v 50. letech minulého století. Díky mimořádné odvaze projevené během soudního líčení je dodnes symbolem odporu proti totalitě a bezpráví.
Foto: Totalita.cz
Soud se skupinou Milady Horákové byl největší a nejvýznamnější vykonstruovaný politický proces v komunistickém Československu. Z doby po únoru 1948 byl jediný, ve kterém byla k smrti odsouzena a popravena žena. Na hlavní skupinu byly později navázány desítky dalších líčení po celé republice a počet obžalovaných dosáhl 639. Celkem bylo uděleno 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7 830 let.
Zákeřná spála
Milada Horáková se narodila roku 1901 v Praze jako Milada Králová. Otec Čeněk byl stoupencem Masarykovy Realistické strany a pracoval jako obchodní zástupce firmy vyrábějící tužky. Matka Anna pocházela z Kutné Hory z rodiny truhláře. Miladini dva sourozenci – starší sestra Marta a mladší bratr Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Později se Královým narodila ještě dcera Věra.
V době první světové války studovala Milada na gymnáziu v Korunní ulici, roku 1918 z něj však byla vyloučena za účast na protiválečných demonstracích. Maturovala na pražském gymnáziu ve Slezské ulici roku 1921 a poté studovala na Právnické fakultě Karlovy univerzity, kterou dokončila roku 1926. Brzy po skončení války vstoupila do Československého červeného kříže. V 21 letech i ona vážně onemocněla septickou spálou, na rozdíl od sourozenců ale nemoc přežila.
Během školy se seznámila se studentem zemědělství Bohuslavem Horákem, za kterého se po dokončení univerzity provdala. Budoucí manžel pocházel z evangelické rodiny, pod jeho vlivem proto Milada i její rodiče ještě před svatbou přestoupili k Českobratrské evangelické církvi. Bohuslav Horák později pracoval jako redaktor Československého rozhlasu a na konci 30. let se stal jeho programovým ředitelem. Roku 1933 se manželům narodila jejich jediná dcera Jana.
Za práva žen
Po skončení studií pracovala Milada Horáková na Ústředním sociálním úřadě pražského magistrátu, později řídila odbor pro mládež. Jejím nadřízeným byl významný český politik Petr Zenkl, v poválečném období pražský primátor, předseda Československé strany národně socialistické a místopředseda vlády. I díky němu Horáková roku 1929 vstoupila do téže strany.
Patrně největší vliv na ni ale mělo setkání s Františkou Plamínkovou roku 1924. Došlo k němu na schodech Rudolfina, které v té době sloužilo jako budova parlamentu. Plamínková byla bojovnice za práva žen, senátorka a zakladatelka Ženské národní rady. Horáková se tenkrát na schodech odhodlala ji oslovit a brzy nato začala působit jako její spolupracovnice. Zapojila se do práce Ženské národní rady a postupně se stala jednou z nejvýznamnějších postav této organizace. Připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích i zaměstnankyň veřejné správy. Roku 1925 se Ženská národní rada začlenila do Mezinárodní ženské rady a Horáková začala zastupovat české ženy i na mezinárodním fóru. Při navazování styků s organizacemi v zahraničí přitom cestovala do řady evropských zemí.
Věrni zůstali
Práci na pražském magistrátu opustila roku 1939. Vdané ženy ve státních službách byly tehdy ze zákona penzionovány kvůli uvolnění míst pro lidi z Němci zabraného pohraničí. Prostřednictvím Ženské národní rady se ale o to víc pokoušela poskytovat pomoc všem lidem v nouzi a brzy se zapojila i do odbojových organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí. Aktivně pro ně vyhledávala nové pracovníky, zajišťovala tajné byty a získávala zpravodajské informace. V Petičním výboru patřila mezi klíčové osobnosti a podílela se i na formulování jeho základního programu.
Neušla ovšem pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena. Zpočátku byla vyšetřována za práci v Ženské národní radě. Po zjištění napojení na odboj byla pak brutálně vyslýchána a bita, gestapo ji však nezlomilo. Dva roky prožila zavřená na Pankráci a na Karlově náměstí. Po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později obětavě vedla oddělení místního lazaretu, což jí umožnilo relativně volný pohyb po táboře. Naposledy se zde setkala se svou přítelkyní Františkou Plamínkovou, později nacisty popravenou. Soud s Horákovu se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na osm let žaláře. Trest si odpykávala až do konce války v ženské věznici v Aichachu u Mnichova, v blízkosti Dachau.
Benešův apel
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Přestože se nadále chtěla věnovat výhradně rodině, převratné poválečné události jí to nedopřály. Po konzultacích s prezidentem Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do obnovené Československé strany národně socialistické a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také Ženskou národní radu pod novým názvem Rada československých žen, jíž se stala předsedkyní, a pomáhala založit dodnes vycházející ženský časopis Vlasta. Vedle toho byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a výsledkem poválečné euforie bylo i její členství ve Svazu přátel SSSR. Po zasahování sovětských komunistů při sestavování československé vlády se ale začala zaměřovat na styky se západními mocnostmi. Zastávala názor, že Československo by se nemělo orientovat výhradně na spolupráci s východní Evropou, čímž iritovala řadu komunistických poslanců.
Roku 1948 byla vyloučena ze všech veřejných funkcí a po nástupu komunismu se demonstrativně vzdala i svého poslaneckého mandátu. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti odkládala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo Československé strany národně socialistické a podílela se také na organizaci schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců. Tato akce upoutala pozornost StB, která ji považovala za počátek sjednocování opozice.
Hrůzné divadlo
Bezprostředním motivem k zatčení Milady Horákové dne 27. září 1949 byly patrně její cesty za řadovými členy strany po Jihočeském kraji. Bezpečnost si je vyložila jako zařizování únikové cesty z republiky přes Šumavu. Bohuslav Horák by byl pravděpodobně zatčen také, na poslední chvíli se mu ale podařilo emigrovat. Jeho ženu mezitím vyšetřovatelé zpracovávali při nekonečných výsleších. Měla přiznat, že připravovala násilný převrat, že počítala s válkou a byla ve spojení s americkou rozvědkou. Nic z toho nebyla pravda, proces s názvem „Horáková a spol.“ měl předem připravený scénář, na kterém se výrazně podíleli sovětští poradci Lichačev a Makarov. Cílem bylo odstrašit všechny možné odpůrce režimu a osoba Milady Horákové byla pro tento účel velmi vhodná. Byla označena za hlavu skupiny, kterou tvořilo dalších sedm bývalých členů národně socialistické strany, dva sociální demokraté, dva lidovci a jeden trockista.
Soudní přelíčení začalo 31. května 1950 v Praze na Pankráci a neslo všechny znaky zinscenovaného představení. Prokurátoři Josef Urválek a Juraj Vieska se předháněli v nenávistných útocích a děsivé divadlo dokresloval i fakt, že během přelíčení přišlo soudu 6 300 žádostí o trest smrti pro obžalované. Některé výpovědi však z připravovaného scénáře vybočily. Zejména závěrečná řeč Horákové byla odvážná a smělá. Verdikt vyhlášený 8. června 1950 byl ale předem jasný: Pro Horákovou a další tři obviněné trest smrti oběšením, pro ostatní dlouhodobý žalář. Nepomohly žádosti o milost (za Horákovou ji podali otec Čeněk s dcerou Janou) ani protesty Winstona Churchilla či Alberta Einsteina. Tehdejší prezident Klement Gottwald rozsudky podepsal a potvrdil.
Milada Horáková (1901–1950)
Narodila se 25. prosince 1901 v Praze na Královských Vinohradech. V dětství přišla o dva sourozence a vyrůstala jen s mladší sestrou Věrou. Po maturitě nastoupila na právnickou fakultu, během studií se seznámila s budoucím manželem Bohuslavem Horákem. Roku 1933 se jim narodila dcera Jana. Po škole získala práci na Ústředním sociálním úřadě pražského magistrátu, stala se členkou Československé strany národně socialistické a brzy se začala angažovat i v Ženské národní radě. Za druhé světové války byla vězněna gestapem. Po válce se vrátila do politiky, za údajné plánování převratu byla ale roku 1949 zatčena a v následném vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti. Popravena byla 27. června 1950.
Symbol bezpráví
Večer před smrtí se Horáková naposledy setkala se svými blízkými, s dcerou Janou, sestrou Věrou a jejím mužem Josefem Tůmou. Byla klidná a vyrovnaná, i když jí nebylo dovoleno dceru ani naposledy políbit. Poprava byla vykonána na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 ráno. Politička při ní silně trpěla, protože na šibenici nezemřela rychlým zlomením vazu, ale tehdy obvyklým čtvrt hodiny trvajícím škrcením. Její ostatky byly zpopelněny, nepohřbeny a urna nebyla nikdy nalezena.
Manžel Bohuslav Horák žil dva roky v Západním Německu, poté získal povolení k odjezdu do USA, kde zemřel roku 1976. Dcera Jana (později provdaná Kánská) byla vychována na přání matky u sestry Věry, nemohla ale studovat. Roku 1968 dostala vystěhovalecké vízum a emigrovala za otcem do Spojených států, kde žije dodnes.
Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek nad Miladou Horákovou zrušil, plná rehabilitace ale přišla až po roce 1989. Prezident Václav Havel udělil roku 1991 Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a roku 2004 byl 27. červen na její počest vyhlášen Dnem památky obětí komunistického režimu. Od roku 2000 je na Vyšehradském hřbitově symbolický hrob Milady Horákové s bustou od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové.
