Za své první zvolení americkým prezidentem vděčil Barack Obama zejména Georgi Bushovi. Obama se tehdy proti předchůdci dokonale vymezil. O to zajímavější je pohled na to, jak silně dnes jeho zahraniční politika kopíruje tu bushovskou.
Rakety z amerických dronů stále zabíjejí vedle lotrů i nevinné civilisty, bezpilotních útoků je dokonce daleko více než za Bushe. Obama chtěl po Bushově éře napravit vztahy s muslimským světem. Selhal, stejně jako při pokusu o „restart“ vztahů s Ruskem. A když člověk čte Obamovo zdůvodnění chystaných útoků na Sýrii, jako by už přímo slyšel promlouvat George Bushe mladšího: My, Spojené státy, nemůžeme nečinně sledovat, když se někde lidem ubližuje tak jako v Sýrii. My máme na vojenský zákrok morální právo také proto, že jsme nejstarší konstituční demokracií. A jestliže je Rada bezpečnosti OSN paralyzována, obejdeme se i bez jejího svolení.
Z umně formulované Obamovy řeči, obšírně obhajující nutnost silového zásahu v Sýrii, se dá vyčíst přesvědčení, že USA jsou povinny bdít nad dodržováním mezinárodního práva a konvencí. Není to jasné přihlášení se k závazku, jejž zlí jazykové označují za roli „světového četníka“? Obama i lidé kolem něj v kampaních napadali Bushe mladšího za to, že když nedostal mandát OSN k válce s Irákem, vzal zavděk i „koalicí ochotných“. A že nebral ohled na názory tradičních spojenců. Zasáhne-li Obama v Sýrii, půjde i v tomto ohledu volky nevolky v Bushových stopách. OSN prý nepotřebuje. A jakkoli jej mrzí britské odmítnutí, odradit se nedá ani jím.
Nesouhlas britského parlamentu však nelze jen tak shodit ze stolu. Americký ministr zahraničí John Kerry může vynášet do nebe Francouze, kteří před intervencí v Sýrii necouvli, jako nejstarší spojence USA. Mluví pravdu, bez francouzské pomoci by američtí kolonisté nad Brity v osmnáctém století nezvítězili. Ale byli to Britové, ne Francouzi, kdo v posledních desetiletích šel s Američany věrně do všech válek. Spojenecká neochvějnost vynesla jednomu z britských premiérů přezdívku Bushův pudlík.
Jak tedy minimalizovat důsledky britského ne? Prezident předložil záležitost Kongresu. Je to sice vynucený, ale chytrý krok: Kongres Obamu jistě podpoří. Z vojenského hlediska je však odklad útoku nesmyslný. Syrský režim se může v klidu připravit. Vojensky cenné věci už stěhuje do bezpečí. Také díky článkům v americkém tisku Asadova vláda beztak dávno ví, kam budou údery směřovat. Touto řízenou indiskrecí si Obamova administrativa chce zjevně zajistit, aby bylo co nejméně obětí.
Údery zjevně mají být cítit, ale nemají syrský režim nadměrně bolet. Budou tedy vůbec k něčemu? To je špatně položená otázka. Obama prostě cítí, že zaútočit musí. Kvůli vlastní věrohodnosti a kvůli příkladu pro Írán a Severní Koreu.
Autor je komentátorem Českého rozhlasu
Čtěte také:
Kerry oznámil první výsledky analýzy: V Sýrii zabíjel sarin
Cameron prohrál hlasování o Sýrii, Pentagon zvažuje sólovou akci
