Únorové parlamentní volby v Itálii neměly jednoznačného vítěze. Jednání o sestavení vlády byla dlouho bezvýsledná a široká koalice pod vedením Enrika Letty, která z nich nakonec vzešla, před sebou nemá lehkou budoucnost. Italové měli ve volbách mimo jiné možnost „ohodnotit“ fungování vlády Maria Montiho, jehož nově vzniklá koalice se voleb také účastnila.
Montiho vláda nastoupila v listopadu 2011, v době vrcholící krize italského dluhopisového trhu. Jejím prvořadým úkolem bylo rychlé sestavení úsporného balíčku s cílem uklidnit investory. Úrokové sazby vládních bondů se pohybovaly nad kritickou sedmiprocentní hranicí. Hrozilo, že Itálie, stejně jako před ní Řecko, Portugalsko a Irsko, bude odstřižena od soukromých zdrojů financování veřejného dluhu.
Montiho balík opatření schválený v prosinci 2011 ovšem zapůsobil a úrokové sazby dluhopisů začaly postupně klesat. Bezprostřední nebezpečí platební neschopnosti státu bylo zažehnáno. A hospodářský vývoj v Řecku dává tušit, že případná platební neschopnost Itálie mohla mít devastující účinky na domácí ekonomiku, která se mimochodem ve druhé polovině roku 2011 zřetelně vracela do recese. Pokles HDP by však pravděpodobně byl až několikanásobně hlubší než „jen“ výsledných 2,4 procenta za rok 2012.
===== Cena za úspěch
Kabinet Maria Montiho tak na konci roku 2011 v zásadě neměl na výběr, když rozhodoval o bolestných fiskálních opatřeních. Cenou za tento dílčí úspěch však bohužel bylo zvýšení složené daňové kvóty (v roce 2012 stoupla na 44,8 procenta), protože ve fiskálním balíčku nakonec převážilo zvyšování daní nad omezováním výdajů. Růst daní samozřejmě dopadá na italské domácnosti a firmy, což se negativně projevuje v klesající domácí spotřebě i v podvazování konkurenceschopnosti italských exportérů.
Samotné financování obrovského italského veřejného dluhu je velmi drahé a ročně stát jen na úroky z dluhopisů vydává částky, které dosahují až deseti procent všech rozpočtových výdajů. Veřejný dluh, jehož výše v roce 2012 přesáhla hranici dvou bilionů eur, tvoří společně s daňovou zátěží bezpochyby jednu z největších brzd italské ekonomiky. Ta pak dlouhodobě trpí nízkou růstovou dynamikou. Autoři jedné ze studií Světové banky odhadují obecné pravidlo, že veřejný dluh přesahující 60 procent HDP zpomaluje růst ekonomiky. Italský veřejný dluh přitom překročil hranici 120 procent.
Zachránce Monti
Zpožděné faktury
Přestože středová koalice vedená Mariem Montim ve volbách valně neuspěla a v široké vládní formaci nehraje zrovna první housle, neměla by nová italská vláda snižování rozpočtového deficitu a veřejného zadlužení podcenit. Investiční důvěra a stabilita finančních trhů ovlivňuje úvěrovou emisi a tím dostatek likvidního a přijatelně „drahého“ financování reálné ekonomiky. A bez toho se Itálie, osmá největší světová ekonomika a pro české exportéry osmý největší zahraniční trh, zpět na růstovou trajektorii nedostane.
Není žádných pochyb, že Itálie potřebuje také strukturální reformy. Pomoci by jí měl i nedávno získaný širší manévrovací prostor v rámci Paktu stability. Itálie tak bude moci zvýšit rozpočtový schodek o dvacet miliard eur, aby mohla urychlit neúnosně zpožďované proplácení faktur italským dodavatelům.
Čtěte také:
Důvěra v EU padá, nejvíc ve Francii. V Česku mírně roste
Itálii povede velká koalice. Vydrží?
Italští poslanci vyslovili důvěru vládě Enrica Letty
Autor je vedoucím obchodně-ekonomického úseku velvyslanectví ČR v Římě
