Hala se 111 bednami, kterou si v Praze pronajalo Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), působí monstrózně. V každé z dřevěných krabic je uložen vzorek z dálnice D47. Z Ostravy navezly do skladu produkty hlubinných sond čtyři kamiony. Jsou to vzorky, které ŘSD nemohlo najít a o nichž jeho bývalý ředitel Pavel Kočica prohlašoval, že je ukradla jím vyhozená šéfka úseku kontroly kvality silnic Miloslava Pošvářová.
Ve skladu se bedny bez povšimnutí válejí už několik měsíců. Navíc jich mělo být víc – v lednu měla začít vysoutěžená firma dolovat z těch nejvíce zvlněných míst ostravské autostrády další vzorky z poslední etapy. Nestalo se. Místo vrtání až na podloží, které mělo ověřit skladbu dálničního násypu a dokázat, že stavební firma podklad ošidila, se minulý týden začalo na D47 kopat maximálně do dvou metrů, kde se nejspíš neprokáže nic.
Dva metry nestačí
„Proboha, proč to dělají? Co tím chtějí získat? Respektive co vlastně po mém odchodu dělá ŘSD pro to, aby arbitráž vyhrálo? Do konce června má předložit důkazy, přitom promarnilo pět nejdůležitějších měsíců. Celou tu dobu ŘSD tvrdilo, že na posudcích a zkouškách se soustavně pracuje, v ruce ale nemá nic,“ rozčiluje se Pošvářová. Pokouší se proto iniciovat v Poslanecké sněmovně vznik vyšetřovací komise k dálnici D47, která by konání, či spíše nekonání státního investora prověřila. Mělké kopání podle Pošvářové znamená, že ŘSD mění strategii vedení sporu, na které ona rok a půl pracovala. A míří k (velmi drahé) prohře.
V polovině ledna chtěla Pošvářová podepsat smlouvu s firmou, která by dodělala poslední sérii vrtaných sond až do hloubky 18 metrů. Den před podpisem kontraktu ji však tehdejší ředitel ŘSD Pavel Kočica (dosazený provizorním ministrem dopravy Zdeňkem Žákem) vyhodil. Tyto vzorky měly původně i s těmi posledními putovat na chemické rozbory do čtyř nezávislých laboratoří. Teď to vypadá, že bedny poslední měsíce nerušeně odpočívají, aniž by s nimi někdo pohnul. „Chemické analýzy vrtů přitom byly pro arbitráž klíčové,“ tvrdí Pošvářová.
ŘSD místo toho kope do hloubky dvou metrů. Jenže už vyvrtané vzorky prokázaly, že až po dvou metrech výrazně narůstá množství nálezů, které naznačují, že firma snad navezla pod dálnici obsah skládky komunálního odpadu. A mělké sondy samozřejmě neumožní zmapovat celý násyp. Po šesti týdnech poslalo ŘSD na detailní otázky stručné odpovědi. Změnu scénáře vlastně zdůvodnilo jedinou větou: Výsledky získané z kopaných sond mají u soudu větší váhu než výsledky získané z vývrtů. Prý jde o jediný akreditovaný postup. A proč se vzorky z vrtaných sond nikdo nepracuje? Z vyjádření ŘSD vyplývá, že více než stovka vrtů až do 18 metrů měla sloužit pro určení sedmi míst, kde se bude do dvou metrů kopat.
Kšandy, dráty, plasty…
Právě detailní mineralogické a chemické analýzy vzorků z vrtaných sond měly odpovědět na otázku, proč se vlastně dálnice vlní a jak dlouho bude tento proces trvat. Patnáct prvních vzorků ze dvou sérií sond podrobila rozboru ještě za Pošvářové Česká geologická společnost (ČGS). Tuto analýzu odmítla Pošvářová dát řediteli ŘSD Pavlu Kočicovi – prý mu nedůvěřovala –, za což ji v lednu vyhodil.
Analýza potvrdila v materiálu násypu přítomnost nestabilních minerálů, jejichž rekrystalizace (přeměna, kdy se struska působením vody rozkládá, vzniká jiný produkt a ten se následně znovu rozkládá) je doprovázena velmi výraznými objemovými změnami. Přeloženo do češtiny: materiál se rozpadá na jakýsi gel, nejdříve bobtná a následně se smršťuje. Proces rozpadu umocňuje voda, která prosakuje vozovkou a vytváří ono vhodné chemické prostředí. „U vzorků bylo už i vizuálně vidět, jak materiál v celé výšce násypu degraduje. To vyloučilo náš původní předpoklad, že proces je časově omezený,“ vysvětluje Pošvářová.
Stavitelská firma Eurovia už dva roky tvrdí, že příčinou bobtnání jsou pravděpodobně zbytky vyzdívek (hutní odpad) měnící objemové vlastnosti v tzv. studeném odvalu. Ten podle zadávací dokumentace do násypu dálnice navážet mohla. „Připomínáme, že zadávací dokumentace výběrového řízení velmi přesně specifikovala, jaký materiál a odkud má být do tělesa dálnice uložen. Každý z účastníků tendru se tímto požadavkem ŘSD musel řídit, nemohli jsme si vybírat,“ říká za Eurovii Marek Roll. Použití studeného odvalu – též označovaného jako struska smísená s hutním odpadem – upravuje podle Eurovie prováděcí předpis ministerstva dopravy. Norma výslovně definuje možný výskyt cizorodých částic, konkrétně výskyt železa, zlomků cihel, dřeva atd. Nijak nestanovuje míru, v jaké se mohou cizorodé částice ve studeném odvalu vyskytovat, tedy může jich být neomezené množství, tvrdí stavební firma.
| Brousit a natírat |
|---|
| ŘSD podalo v souvislosti s D47 k arbitrážnímu soudu sedmnáct žalob. Kromě vad samotné silnice žalovalo stavební firmy za to, že si neoprávněně účtovaly vyšší valorizaci. Několik těchto sporů ŘSD vyhrálo, velká část sumy už ale byla promlčená. Naposledy se tento měsíc ŘSD domohlo 153 milionů korun. Celkem tedy vysoudilo na základě žalob, které podala ještě Pošvářová, zhruba dvě stě milionů. Další spory vede ŘSD o mosty, jejichž projekty dodavatelé během výstavby měnili. Tady má ovšem ŘSD silnou munici. Dva posudky z Německa totiž potvrzují, že mosty nadměrně korodují. Státní investor se domáhá toho, aby stavební firmy mosty natřely protikorozním nátěrem. I to bude stát minimálně desítky milionů. |
„Já netuším, kde a kdy vznikl nápad použít při stavbě dálnice jako násypový materiál studený odval. Tento pojem, který je v této souvislosti snad jen krycím názvem pro materiál ze smetiště, se prolíná celou dokumentací stavby,“ reaguje Jiří Šmíd, geolog ŘSD, který vzorky z vrtů dokumentoval. Následně i on na ŘSD skončil. Podobně jako Pošvářová měl podle vedení ŘSD odmítnout vydat zmíněnou zprávu České geologické společnosti. Šmíd našel ve vzorcích kromě velkých kusů stavebních materiálů a železa i kosti, cihelnou suť, sklo, plech, plasty, gumu, igelit, textilie, obaly od zubní pasty, kšandy, tkaničky od bot, dřevěné kůly, dráty, trubky… „Vzorky dokládají, že D47 je opravdu vybudovaná bez velkého přehánění z materiálu skládky komunálního odpadu. Jen malá část vzorků vyhověla tomu, jak by měla dálniční tělesa vypadat,“ dodává Šmíd.
„Nevíme o žádných relevantních sondách, které by prokazovaly přítomnost plastů či jiného odpadu, jak popisujete. Není tudíž ani zřejmé, kdo, kdy, kam a jakým způsobem podobné věci dal a nyní je prokazuje za důkaz,“ reaguje Marek Roll a znovu opakuje, že příčinou zvlnění není žádný odpad, ale chemické reakce a objemová nestálost studeného odvalu.
Jenomže to, co Šmíd našel pod vozovkou, nelze studeným odvalem nazývat. „Ten je normou, na kterou se odvolává Eurovia, definován jako struska s odpadem z hutní výroby. Ten odpad by tedy musel projít pecí s obrovskou teplotou, takže je nesmysl, aby tam byly stavební cihelné materiály, plasty, zubní kartáček, kšandy, kosti nebo textilie. Zároveň norma říká, že do násypu je možné dát pouze struskové kamenivo, což je ale produkt vyrobený z ocelárenské nebo vysokopecní strusky, takže není možné jednoduše do dálnice navézt část haldy. Musí projít výrobou,“ vysvětluje dnes už bývalý zaměstnanec ŘSD.
Klidně z perníku
Bývalá ředitelka úseku kontroly kvality Pošvářová je přesvědčena, že by arbitráž vyhrála se strategií, že zhotovitel jako svéprávná osoba nesmí dát do násypu materiál, který mění své mechanické a objemové vlastnosti. A parametry strusky, která může putovat do násypu, jsou stanoveny normou, jež je přílohou každého kontraktu na stavbu silnice nebo dálnice.
Ty podle ní materiál z D47 nesplňuje. „Násyp musí přece vydržet desítky let. I kdyby ŘSD dodavateli dovolilo, aby jej postavil z perníku, on odpovídá za to, že dodrží normy a dálnice se nezvlní. Zároveň pokud dostane dodavatel zaplaceno za odpad jako za prvotřídní kamenivo z lomu nebo kvalitní přírodní násypový materiál, musí si být vědom rizik méně kvalitního materiálu a být připraven, že bude na své náklady případné vady opravovat,“ říká Pošvářová. Odráží tak pravděpodobnou argumentaci Eurovie: ŘSD přece dostalo to, co si objednalo nebo samo povolilo a nakonec schválilo.
„Pokud bude chtít ŘSD pouze tvrdit, že Eurovia dala do násypu něco jiného, než měla, arbitráž prohraje. A přesně k tomu kopání směřuje,“ je přesvědčena Pošvářová. Má zřejmě pravdu.
Příběh dálnice D47 totiž zdaleka není jen o „zlé“ stavební firmě, která do dálnice navezla místo dražší vysokopecní strusky levnější ocelárenskou strusku nebo tzv. studený odval, v důsledku čehož se silnice zvlnila. Na stavbě byli přece přítomni zástupci ŘSD, kteří ji kontrolovali a přebírali. Byl tam i investorem najatý dozor. K záměně materiálu bezesporu došlo (viz box), ale jak se to stalo a zda ŘSD změnu skutečně závazně povolilo, není ani po policejním vyšetřování jasné. Stejně tak samotná příčina bobtnání není dosud jednoznačně prokázaná. Jasněji měly do celé záležitosti vnést analýzy hloubkových vrtů.
Místo boulí trhliny?
Jediným možným způsobem, jak situaci vyřešit, je prodloužení záruky zhotovitele na desítky let. Nikdo totiž v tuto chvíli neví, kdy bobtnání skončí. „Napovědět měly právě chemické a mineralogické rozbory vzorků z vrtaných sond a hlavně následný laboratorní experiment. Ten měl na velkých vzorcích z hlubokých kopaných sond – nikoli jen do dvou metrů –, které se měly provést až nakonec, říci, jak bude celý proces probíhat v čase,“ podotýká Pošvářová. Zhotovitel by měl vozovku postupně frézovat a rovnat. U mostních závěrů, kde je zvlnění nejhorší, bude podle Pošvářové nutné násyp vybrat a postavit znovu. V místech u mostů, která jsou ze tří stran vybetonovaná (opěry a křídla), nemůže bobtnající materiál vybočit do stran, násyp jej tedy zvedá. Současně se opěry naklánějí a uzavírají se mostní závěry, mosty nemohou dilatovat. Navíc zpevněné stěny působí jako nádrž pro vodu, která celý proces zrychluje.
Chemické analýzy a experiment nejsou podstatné jen kvůli devítikilometrovému úseku mezi Hrušovem a Rudnou, o který se vede arbitráž. Další úseky D47 vykazují podobné vady, i když ne tak markantní. Je na nich položena nikoli živičná, ale cementobetonová vozovka. Pokud pod ní budou probíhat stejné procesy, mohla by se časem potrhat.
| Ať to postaví třeba z hnoje |
|---|
| ŘSD podalo v souvislosti s D47 několik trestních oznámení. Po roce a půl došli ostravští detektivové k závěru: nejde o podvod, jelikož ten mimo jiné vyžaduje, aby poškozený (tedy ŘSD) byl uveden v omyl, což se nestalo. Policie se zaměřila na to, jak je možné, že v dálnici skončila místo kvalitnější vysokopecní levnější ocelárenská struska a dodavatel přitom vyfakturoval původní vysoutěžený materiál. Na otázku, zda správce stavby (zaměstnanec ŘSD) záměnu skutečně povolil, a pokud ano, tak zda platným způsobem, vyšetřovatelé nedokázali odpovědět. Fakturaci původní ceny umožnil dodatek z roku 2005 ke smlouvě mezi ŘSD a dodavatelem o takzvané pevné ceně. Ten si policisté vyložili v podstatě tak, že zhotovitel mohl postavit dálnici třeba z hnoje, a dostat za něj původně nasmlouvanou cenu. Stejnou logikou postupovali detektivové i u mostů, do kterých dal dodavatel méně oceli, a přesto inkasoval vysoutěženou cenu (a mimochodem i nedodanou ocel si valorizoval). To, že se u nás staví podle tzv. měřeného kontraktu, a podle něj zafixovat cenu nejde, policisty příliš nezaujalo. Změnit během výstavby dálnice základní princip kontraktu přitom z pohledu zákona o veřejných zakázkách nelze. Bývalý ředitel ŘSD David Čermák viděl příběh zvlněné dálnice jako zločinné spolčení, přesvědčit státní zástupce se mu ale nepodařilo. Do kauzy se však podle informací deníku Právo vložilo v březnu Vrchní státní zastupitelství v Olomouci s tím, že věc je třeba znovu vyšetřit jako jiný delikt. |
Čtěte také:
Poslední úsek dálnice D1 se dostaví nadvakrát
Ředitelství silnic už stálo liknavé vymáhání náhrad půl miliardy
