V Lesích České republiky se krade, volají kritici toho, jak funguje státní podnik, který má pod svými křídly 1,3 milionu hektarů státních lesních porostů. Vše je založené na tržních podmínkách a naše, mimochodem historicky nejlepší finanční výsledky to dokazují, brání se lesní hospodář. Ne že by to nebyla zajímavá problematika. Ostatně lesy jsou přece nás všech, když jsou státní. A kdo se na „našem“ majetku napakuje, je rozhodně dobré vědět. Je tu ale jeden ještě podstatnější problém. Stát by si měl totiž velmi dobře rozmyslet, co chce s podnikem Lesy ČR podniknout.
Jeden rozhodující a zpětně s vědomostmi generála po bitvě si řekněme, že chybný krok udělal. V druhé vlně kuponové privatizace se totiž zbavil části lesnického podnikání. Toho, které nyní budí tolik pozornosti, neboť se v něm angažují známé postavy byznysu či méně chvalně proslulé šedé eminence politiky. Správce lesů – Lesy ČR – tak byl donucen vstupovat s lesnickými společnostmi, které zajišťují těžbu dřeva, jeho prodej nebo obnovu lesa v podobě pěstebních činností, do smluvních vztahů. Dlouho přitom státní podnik nepodléhal zákonu o veřejných zakázkách. A problém byl na světě a podepsal se i na hospodaření Lesů ČR. Vždyť loňský zisk před zdaněním přesahující tři miliardy předčí o čtvrt miliardu součet výdělků za období 1995–2000.
Podmínky se od té doby narovnaly. Veřejné zakázky jsou povinné, mantrou je cena a teď skučí lesnické společnosti zvyklé na lepší zisky, že je systém vede do záhuby. Lesy zase čelí kritice, že dřevo prodávají špatně, že jej mají prodat více zpracované. Ale samy na to nemají kapacitu, protože ta byla odprodána v privatizaci. Takže na ně zbyla jen správcovská činnost. Když se jí nedrží, „krádežím za bílého dne“ jsou vystaveny ve větší míře.
Stát tak má před sebou rozhodnutí, jak s Lesy ČR naloží. Možnosti jsou jako vždy tři. A všechny tři mají své varianty. Otevřeně je třeba říct, že tou asi nejhorší je zachovat status quo. Nezmizí totiž pochyby o „malých domů“ a jiných úlitbách. Ředitelé podniku se budou dál střídat podle stranických preferencí a stabilita firmy bude jen zbožným přáním. A hlavně vlastník na tom nevydělá. Tedy pokud pomineme tu možnost, že se povede zisky státního podniku podřídit eráru.
Druhým extrémem je plná privatizace. Představa, že by stát vložil do nově vzniklé akciové společnosti majetek (rozuměj dřevo v lesích) v hodnotě asi bilion korun a pak ji prodával, dává každému tušit, kde je korupční potenciál. Nicméně ve snovém světě bez korupce a „jánabráchysmu“ by to nemuselo být špatné řešení. Variantně se dá totiž uvažovat o ponechání si rozhodující majority, jako je tomu v případě energetického gigantu ČEZ. Další podmožností je, že se velkopodnik rozdělí na menší firmy ovládající dejme tomu lesy jižní Moravy, lesy jižních Čech a tak dále, kdy některé si stát nechá, jiné zprivatizuje.
V poslední variantě se stát pustí do rozšiřování svého lesního impéria. Fakticky by se tak zvrátil proces privatizace. Ze státních lesů by se opětovně stala vertikálně integrovaná firma, která umí dřevo pokácet, zpracovat, prodat a také lesy obnovovat. Přestaly by být správcem, který si to vše musí kupovat od dodavatelů. Situace, kdy se řada těžařů, pil a dalších dodavatelů potýká s existenčními problémy, je pro takovou expanzi příhodná. Vytvářet nové kapacity na zelené louce nemá smysl, odvětví jich má až přespříliš. Pak by se Lesy ČR mohly také vrátit k prodejům z odvozního místa a přestaly by tak čelit kritikům, jako je vlastník rozsáhlých lesů Karel Schwarzenberg. Ten by totiž systémem, jak fungují státní lesy, své dřevo nikdy neprodával.
Ideálně by se pak moloch státního podniku mohl rozdělit na menší útvary, které by svěřené území spravovaly efektivněji. Částečný prodej v privatizaci by takto nastavenému modelu neškodil.
