Z extrému do ještě většího extrému. To je zhruba vývoj, kterým se vydalo ministerstvo obrany pod vedením hnutí ANO.
I když mu podřízení Andreje Babiše šéfují už přes šest let, stále zde aplikují šokovou terapii, která bývá prvním krokem krizových manažerů. O zatím poslední otřes se postaral ministr Lubomír Metnar, když na přelomu roku nabraly jeho strategické nákupy za bezmála 25,4 miliardy korun až nezdravé tempo. Kontroverze budí nejen cena pasivních radarů z Pardubic, která se z původních 780 milionů vyšplhala na 1,5 miliardy, ale především způsob uzavření dalších velkých kontraktů. Ani v jednom resort neporovnával víc nabídek a napřímo se domluvil s jediným dodavatelem. A když už se náhodou ministr se svým náměstkem pro vyzbrojování Filipem Říhou o otevřenou soutěž pokusí, skončí to fiaskem.
„Je to důsledek dlouhodobé neschopnosti realizovat zakázky otevřenou cestou,“ sumarizuje Metnarovu a Říhovu obsesi v nákupech bez soutěže Milan Eibl, analytik protikorupční organizace Transparency International. „Při počtu zakázek, které se pozdržely, zrušily a znovu vypisovaly za minulé roky, se ministerstvo obrany dostalo do situace, že je jednodušší úplně zapomenout na otevřenou soutěž, a snaží se skluz dohnat formou výjimek a uzavřených tendrů. Bohužel proces trpí nadužíváním všech možných zkratek v akvizičním procesu.“
Duo Metnar & Říha sice neporušuje zákon, když techniku a opravy nakupuje napřímo, bez srovnání s konkurenčními technologiemi ovšem nedokáže nijak obhájit, že pořizovaný materiál je skutečně pro českou armádu ten nejlepší a nejvýhodnější. Samo ministerstvo tvrdí, že otevřené soutěže nejsou vzhledem k zajištění české bezpečnosti výhodné.
„Oba druhy tendrů mají své výhody i nevýhody. Ustrategických zakázek musí být především zajištěna bezpečnost dodávek,“ reaguje mluvčí resortu Marek Vala, když týdeníku Euro odpovídá místo Říhy a Metnara.
Zapomněli, jak se nakupuje
Tato slova by byla o něco pochopitelnější, kdyby otevřené soutěže tvořily významný podíl ve vyzbrojování. Jenže to se neděje, a když už se úředníci touto cestou vydají, beztak nabere rychlého konce. Dokazuje to nejen nedávný pokus nákupu malého tryskového letadla kategorie business jet pro vládní účely, ale třeba i výběr natolik zásadních věcí, jako jsou balistické přilby pro vojáky.
Pořídit malý tryskáč pro vládní delegace přitom nemělo být nic složitého a sama obrana čekala rychlý průběh. Jenže oba dva již vypsané tendry nakonec musela doslova odpískat. Poprvé se přihlásil jen jeden zájemce, který navíc nesplnil požadavky, podruhé jí nabízený letoun vyfoukl jiný zákazník.
Zrušit musela i nákup mnoha stovek osobních terénních vozidel, která mají v českých a moravských posádkách nahradit socialistické teréňáky UAZ připomínající spíše výbavu nadšeneckých military spolků. Ještě loni na jaře náčelník generálního štábu Aleš Opata tvrdil, že to nebude nijak složitý nákup a obrana pořídí vozy z kategorie SUV bez kdovíjakých specializací či požadavků. Realita je však složitější a po vypsání tendru se na obranu sesypalo od potenciálních zájemců tolik dotazů, že se úředníci s koncem loňského roku rozhodli obchod raději zrušit. Oficiální zdůvodnění? Některé firmy si prý část požadovaných parametrů, například na nátěr vozidla, vykládaly příliš striktně.
Zajímavý rituál ministerstvo předvedlo i během již zmíněného pořizování balistických přileb. Už v květnu 2017 rozhodlo, že si pořídí produkt nabízený firmou STV Group, protože byl v soutěži zdaleka nejlevnější. Láce vypadala natolik neuvěřitelně, že hned od začátku kontrakt působil podivně — 14 500 přileb chtěla firma prodat armádě v průměru po 7100 korunách, zatímco cena konkurentů se pohybovala mezi 11 500 a 16 500 korunami. Obrana se však nedivila a do obchodu šla. Loni v srpnu musela z nákupu vycouvat, protože přilby ani napočtvrté neprošly vojskovými zkouškami.
„Problémy u přileb, což je spotřební materiál, který se dá nakupovat bez problému cyklicky otevřenými výběrovými řízeními, pokud si nebudu vymýšlet,extrabuřty‘, nechápu vůbec,“ kritizuje postup současného vedení resortu šéfka sněmovního výboru pro obranu Jana Černochová (ODS).
Nad počínáním Metnara a jeho náměstka Říhy se pozastavuje i Transparency International. „Nejedná se o několik posledních nákupů, v případě ministerstva obrany jde o dlouhodobý trend,“ tvrdí Eibl a rovnou dodává: „Je ale třeba rozlišovat mezi neschopností zakázku dobře napsat a napsat ji na míru jednomu konkrétnímu výrobci. Bohužel v rámci vypisování zbrojních zakázek je někdy cítit, že ministerstvo sice vypsalo otevřený tendr, ale ten vyznívá jenom pro formu a o ideálním vítězi se ví už předem. Naopak třeba v případě vládního letounu chtěli tak úzké parametry, až se sami zahnali do kouta.“
Máme mnoho zdrojů
Možná právě tyto často až trapné momenty obranu přiměly, aby s otevřenými soutěžemi neztrácela čas a vrhla se do nakupování napřímo. Jestli dal takový rozkaz ministr Metnar i svému mladému náměstkovi Říhovi, když jej na začátku roku 2019 usadil do čela vyzbrojování, nelze s jistotou říci. Tlak na Metnara, který na obranu nastoupil jako třetí ministr vyslaný - Andrejem Babišem, byl nicméně víc než zjevný; on musí být tím, kdo konečně vJ začne nakupovat a utrácet překypující obranný rozpočet. Jak to Metnar a jeho chráněnec Říha pochopili, ukázala právě nedávná série obchodů uzavřených napřímo, kde nedostala prostor konkurence. „U těchto zakázek se jedná velmi často o ochranu podstatných bezpečnostních zájmů státu a zajištění bezpečnosti dodávek v období zhoršených a krizových bezpečnostních vztahů a v průběhu životního cyklu vojenského materiálu a výzbroje,“ vysvětluje tendry mluvčí resortu Vala.
Obrana si zároveň nepřipouští, že by absence konkurence v miliardových tendrech způsobila, že resortní úředníci nenakoupí nejlepší a nejvýhodnější řešení. „Informace pro zvolení nejvýhodnější varianty zadání jsou získávány z mnoha různých zdrojů, jako jsou průzkumy trhu, expertní analýzy, odborné publikace, zkušenosti z praxe, osobní návštěvy veletrhů a výstav,“upřesňuje Vala.
K takové analytické práci je ovšem nutné, aby ministerstvo zaměstnávalo dostatek profesionálů s velkým přehledem.
I v této oblasti má však podle Eibla resort velké mezery a takoví lidé mu chybějí. Proto mohou být právě otevřené soutěže jednou z variant, jak docílit nejlepší ceny a kvalitního výrobku. „To ale funguje, pokud nabídky budou na kvalitativně stejné úrovni a bude se vybírat pouze z toho, kdo dokáže cenu stlačit více dolů. Pro vybavení, kterého je na trhu relativně velký počet výrobců, je otevřený tendr prospěšný, pokud je dobře vyspecifikováno poptávané zboží,“ upřesňuje Eibl. Co na to český průmysl?
Částečnou obhajobou přímých kontraktů, v nichž nedostala prostor konkurence, může být následné zapojení českého průmyslu. Podle dřívějších slibů ministra Metnara by si například u nákupu radarů MADR z Izraele a amerických vrtulníků měly tuzemské společnosti přijít na třicet procent kontraktu. U pořízení tuctu helikoptér má tedy hodnota české kooperace činit 5,3 miliardy korun. Jenže některé z vybraných společností už upozorňují, že žádné konkrétní náznaky kooperace s americkým výrobcem helikoptér dosud nemají.
„Na podzim jsme prošli auditem, díky kterému jsme se kvalifikovali mezi možné dodavatele Bell Helicopter, a můžeme se v budoucnu ucházet o jeho zakázky. Nicméně garance jakéhokoli kontraktu pro Aero Vodochody není žádná,“ tvrdí například viceprezident tohoto středočeského leteckého výrobce Jakub Hoda. Ukazuje se, že zahajovací objednávka dvanácti amerických vrtulníků není z hlediska Spojených států dostatečně velká, aby měl do jejich výroby možnost vstoupit český průmysl.
To ostatně potvrzuje i Tomáš Kopečný, náměstek ministra obrany pro průmyslovou spolupráci. Podle něj se firmy dostanou nejspíše až k servisu a opravám.
„Vzhledem k počtu pořizovaných vrtulníků bude pro české společnosti zřejmě neekonomické certifikovat své výrobní procesy pro dodávky vojenských komponent do samotné výroby, spolupráce a předávání know-how je proto zaměřeno především do udržování životního cyklu,“ přibližuje.
Dosud se s americkou stranou podařilo uzavřít pouze šest smluv, všechny připadly státním podnikům. Pět z nich se týká oprav helikoptér a získal je LOM Praha, zbývající jedna jde zaVojenským technickým ústavem, který zajišťuje integraci vybraných strojů Bell UH-1Y (Venom) a Bell AH-1Z (Viper) do systému českých vzdušných sil.
Vlastní zkratky
Příběh nekontrolovaně utracených pětadvaceti miliard je zajímavý i vzhledem k tomu, že v budoucích letech a měsících čekají obranu ještě větší zakázky - letos bude ministerstvo obrany hospodařit s rozpočtem téměř 80 miliard korun.
A veřejné miliardy opět protečou stejně nepřehledným způsobem jako v minulých týdnech. I přesto, že obrana se bude pravděpodobně zpočátku - alespoň navenek - snažit o minimální přehlednost a bude vytvářet dojem soutěže, jak se třeba ukázalo při nákupu helikoptér.
Tehdy se ministerstvo zprvu pustilo do jakéhosi výběru, kde mělo srovnávat několik víceúčelových strojů. Nakonec se ale do vlastních zkratek a výmyslů zamotalo natolik, že z takzvané předakviziční fáze raději vycouvalo, aby nespustilo mezinárodní skandál. A zničehonic začalo jednat pouze se Spojenými státy, které Praze poskytly dvě nabídky. Změnu resort následně hájil tím, že postupoval „na základě upřesněných specifikací ze strany armády“, zatímco náčelník generálního štábu Opata pro týdeník Euro takový scénář vyloučil. Poměrně nepřekvapivě pak Metnar vybral stroje firmy Bell Helicopter za 17,6 miliardy korun.
Původně zvažovaná evropská řešení byla sice mnohem levnější, ale rychle se na ně i na jakékoli soutěžení zapomnělo.
I když tak odhlédneme od faktu, že je těžké srovnávat americký vojenský stroj UH-1Y/AH-1Z s helikoptérou AW139M vycházející z civilní konstrukce, k čemuž původně ministerstvo po sérii vlastních přešlapů a nevysvětlitelných posunů směřovalo, stačilo vlastně jediné — kdyby se hned od prvních minut ministerstvo chovalo otevřeně a jasně řeklo, co vlastně chce.
„Obecně by samozřejmostí mělo být, že taková zakázka musí odpovídat vyzbrojovací strategii, musí umět jasně vysvětlit cenu i případného dodavatele. Pokud z potřeb armády vyplývá, že potřebné parametry splňuje pouze jeden typ, nedává smysl zahájit otevřené výběrové řízení. O to větší důraz je ale třeba klást na přiměřenost ceny i pořizovaného zboží,“ připouští přímé nákupy i Eibl z Transparency International.
Uplynulých šest let však ukázalo, že pro ministerstvo obrany je podobná strategie něco nemyslitelného. Nabízí se tak otázka, kterou minulý týden opět otevřel sám premiér Andrej Babiš: Nejsou ta magická dvě procenta HDP, tedy 133 miliard korun, která po členských státech požaduje NATO, na české zbrojení opravdu zbytečná, když se o všem rozhoduje bez kontroly a za zavřenými dveřmi? 1
MILIARDY BEZ SOUTĚŽE
Nákup amerických vrtulníků bell Cena 17,6 miliardy Kč Počet 8 kusů UH-1Y a 4 kusy AH-1Z Výrobce Bell Helicopter, USA Způsob pořízení mezivládní dohoda bez soutěže Podpis smlouvy 12. prosince 2019
Nákup izraelských radarů MADR Cena 3,5 miliardy Kč Počet 8 souprav Výrobce Elta Systems, Izrael Způsob pořízení mezivládní dohoda bez soutěže Podpis smlouvy 5. prosince 2019
Nákup španělských letounů CAsA Cena2,34 miliardy Kč Počet2 kusy C-295MW Modernizace používaných letounů CAsA Cena436 milionů Kč Početvylepšení čtyř používaných strojů C-295 VýrobceAirbus Defence and Space, Španělsko Způsob pořízenípřímé zadání bez soutěže Podpis smlouvy16. prosince 2019 Nákup pasivních sledovacích systémů Vera-NG Cena 1,5 miliardy Kč Počet 2 mobilní komplety Výrobce Era Pardubice Způsob pořízení přímé zadání bez soutěže Podpis smlouvy 14. ledna 2020
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU