* Jak moc si konkuruje Kofola s Ondrášovkou a Korunní?
Minimálně. Naopak trhy, kde působí obě skupiny, se vzájemně doplňují. Skupina Kofola má v portfoliu klasické limonády, jako je Kofola, Top Topic, Vinea, má pramenitou vodu Rajec, stáčenou na Slovensku v Rajeckých Teplicích, a z minerálních vod vlastní jen slovinskou značku Radenska. Na českém či slovenském trhu ale Kofola žádnou přírodní minerálku nevlastnila, takže ta transakce dává velkou logiku. Pokud jde o synergické efekty, jsem přesvědčen, že si můžeme vzájemně hodně pomoci. S minerálkami ve skle se nově dostaneme do segmentu HoReCa (hoteliérství a restauratérství pozn. red.), což nejsou žádné zásadní objemy, ale rozhodně nám to pomůže. Stejně tak se dostaneme na různé eventy a do míst s impulzním prodejem, jako jsou benzinové pumpy, kde je Kofola -i díky svému sortimentu - relativně hodně silná. Pozitivní to bude i z hlediska lidského posílení obchodu, Kofola má minimálně čtyřnásobný tým.
* Rozdíl mezi minerálkou a balenou pramenitou vodou je velký?
Poměrně zásadní. Čerpání minerální vody a pramenité vody má dost rozdílné legislativní a především hygienická pravidla, u minerálních vod jsou výrazně tvrdší požadavky na dodržování ochranného pásma. Každý segment je řízen jiným zákonem, přičemž minerálka spadá pod ministerstvo zdravotnictví, každých deset minut musíme elektronicky posílat data z vrtů na příslušný odbor ministerstva. V minulosti, než bylo povoleno odželezňování minerálek, byly podstatně výraznější v chuti. Některé minerální vody byly slanější, jiné železitější. Dnes si ale lidé většinou myslí, že přírodní minerální voda je veškerá neochucená voda s bublinami. Trhy se spojily do jednoho. V Česku v tomto směru osvěta moc nefunguje, což je i naše chyba, přestože by to mělo být v našem ekonomickém zájmu.
* Je minerální voda na výrobu dražší?
Výrazně. Zejména při dodržování ochranných pásem, třeba v Ondrášovce má infiltrační oblast 22 kilometrů čtverečních. Navíc nám letos vláda zdvojnásobila poplatky z šesti na 12 korun za kubík, kdežto odběratelé podzemní pramenité vody státu platí dvě koruny. Vrt minerální vody nemá kohoutek, kterým by se tok dal zapnout a vypnout. Voda buď teče, nebo ne. A když ji vypumpujeme, tak ji nemůžeme i kvůli přítomnosti oxidů a dalším faktorům hned zastavit. Vytvářeli bychom na vrt vysoký protitlak a mohlo by se stát, že by vrt praskl. Výrobci v Česku využijí jen necelou třetinu z celkového objemu minerálky, která vyvře na povrch. To pro mne ve výsledném efektu znamená, že se nákladově dostáváme ke 40 korunám na kubík, kdežto za podzemní pramenitou vodu se platí dvě koruny, navíc ze skutečně vybraného množství. Minerální voda je v České republice tradiční obor navázaný na lázeňství a takto si podporu ze strany státu nepředstavuji.
* Jste poměrně aktivní v diskusi o (ne)zálohování PET láhví. Zatímco pan Pasquale, šéf Mattoni, zavedení zálohového systému v ČR podporuje, vy jste proti. Proč?
Ze všech různých pohledů je to naprostý nesmysl. Ať se na to díváte z pohledu ekologie, ekonomiky, celkového fungování zvažovaného systému i z hlediska celkové logiky to nikomu nic nepřinese, jen budou auta převážet prázdné láhve tam a zpátky. Z nápojových PET láhví se mediálně stal nepřítel číslo jedna pro životní prostředí, ale PET tvoří pouze 5,5 procenta celkových obalových odpadů, z plastů pak zhruba čtvrtinu obsahu žlutých kontejnerů. Vyčleněním láhví do samostatného oběhového systému ale dojde k zásahu do komplexního systému třídění. To se projeví v mnoha ohledech, především ale klesne ochota lidí třídit, přičemž v recyklaci obalových odpadů jsme podle Eurostatu třetí na kontinentu. V důsledku toho dojde ke snížení počtu sběrných kontejnerů, což přinese pokles efektivity sběru všech tříděných odpadů, delší svozové vzdálenosti, nižší výkupní poplatky za vytříděný materiál, a tedy i méně peněz pro obce. Je třeba také zdůraznit, že dojde k poklesu třídění ostatních plastů včetně těch, které jsou skutečně problematické. To vše za situace, kdy jsou PET láhve relativně bezproblémový odpad, protože více než osm z deseti PET láhví je již nyní pokryto zpětným sběrem. Po takovém materiálu je dlouhodobá poptávka, tento odpad lze několikrát recyklovat a má před sebou x dalších využití.
* S omezením, respektive úplným zákazem jednorázových plastů počítá i směrnice EU…
To je právě jinak. Omezení jednorázových plastů, takzvaných SUP - single use plastics - nám stanovuje za cíl v roce 2029 vysbírat a vytřídit 90 procent láhví, nikoli recyklovat. Přitom dnes v Česku dosahujeme 81 procent zpětného odběru u PET láhví, na Slovensku je to 49 procent a třeba v Polsku 30 procent. Takže teď řešíme, jak se dostat o těch devět procentních bodů výš. Ještě není hotový oficiální překlad EU směrnice. Mimo jiné se diskutuje, zda se vztahuje jen na PET a plastové láhve a nádoby, nebo i kompozitní obaly, tedy i tetrapak. Nic není jasné, či dokonce rozhodnuté, ale zastánci zálohování petek rozjeli poměrně tendenční PR.
* Takže dnes zůstává v lesích, parcích a na dalších veřejných místech jedna z pěti láhví?
Ne, to není pravda. Do tohoto čísla se nezapočítávají láhve, které dnes skončí v komunálním odpadu a nejsou před spálením či skládkováním vytříděné. Rozhodně to není tak, že by jedna pětina PET láhví končila v lesích, parcích a podobně. Před deseti lety se v Česku dělala dosud poslední analýza litteringu, tedy volně se povalujícího odpadu kolem silnic, ve městech a v přírodě, a podle ní byl podíl PET láhví v pohozeném odpadu kolem patnácti procent. Za tu dobu jsme se dostali určitě na polovinu. Z analýzy materiálových toků, kterou před časem dělal Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN), dokonce vyplývá, že v přírodě zůstává do tří procent PET láhví. Ale i to je moc, chceme, aby se láhve neválely v lese. Jenže za prvé je tam nikdo nesmí hodit, a když už se to stane, musí je někdo vysbírat. A z průzkumů vyplývá, že zálohy nejsou tou správnou motivací. Zhruba dvě třetiny netřídících lidí by tříkorunová záloha nemotivovala k tomu, aby začaly láhve vracet. My ale nejsme úplní odpůrci zálohování. Za určitých okolností může vytvoření samostatných okruhů zpětného odběru být funkční. Ale bráníme se unáhlenému a zbrklému zavedení záloh, které se týkají výhradně toho nejbonitnějšího materiálu. A což by, mimo jiné, učinilo ze zbývajícího plastu ve žlutých popelnicích ryzí ekonomický nesmysl.
* Kolik by stálo zavedení a provozování systému zálohovaných PET láhví?
Šéf konkurence, pan Pasquale, tvrdí, že investice se pohybuje kolem 2,5 miliardy. To je velmi nízký odhad. Pokud bychom chtěli mít stejnou hustotu výkupních automatů jako v zemích, kde obdobný systém funguje, tak jsme nákladově na nejméně čtyřech miliardách. Provozní náklady na systém jsou odhadované na 1,5 miliardy ročně, ale to zastánci zálohování již počítají s tím, že se ročně nevrátí 100 milionu láhví, což odporuje původnímu ekologickému cíli. Výpadek příjmů by musela řešit i organizace Eko-kom, která zajišťuje celorepublikový systém zpětného odběru a recyklace odpadů. My jim ročně přispíváme zhruba 26 miliony za to, že vypouštíme PET láhve na trh. Eko-kom je za nás sbírá a nabízí je dál k recyklaci. V momentě zálohování přestaneme do systému platit a dramaticky se propadne objem plastů ve žlutých kontejnerech, tedy surovin k vytřídění. A k negativním dopadům připočítejme ještě asi 245 milionů, o které přijdou obce za výkup vytříděných plastů. Každý rok. A také zakalkulujme zhruba 30procentní růst nákladů výrobců plastových obalů, což ve finále zaplatí koncový spotřebitel. Všechny tyto údaje musí zaznít v regulérní diskusi, než dojde k nějakému rozhodnutí.
* Mattoni z důvodů jednoduššího třídění sjednotila barvu PET láhví. U Korunní to funguje obdobně, ale v Ondrášovce používáte širokou paletu barev. Proč?
Od konkurence je to nefér krok, který překračuje hranici marketingové únosnosti. Tvrdí, že Mattonka jede zelený byznys, ale přitom mají spoustu dalších značek, kde používají řadu barev, a ještě napodobují Ondrášovku. Proč tedy nesjednotí láhve u Magnesie, Hanácké kyselky a spousty dalších? Tohle se nedělá.
* Souhlasíte s návrhem na zvýšení recyklovaného PET materiálu, takzvaného rPET, v nápojových láhvích?
To s tím souvisí. Pokud by se zavedl zálohový systém, budeme mít problém nakoupit na trhu dostatek povinného regranulátu (rPET), protože ten se vyrábí z láhví, které se v současnosti vysbírají, vytřídí a slisují. Nadnárodní firmy se v rámci zlepšení PR přetahují, kolik kdo má regranulátu ve svých láhvích, ale nikdo netestuje dlouhodobé chování nápoje v takovém obalu. Myslím, že Česko je rozumný a uvědomělý trh a jsme schopni přidávat do nových láhví 25 až 30 procent rPET. Ale když vidím, jak konkurence tvrdí, že je schopna jít na 40 procent nebo i přes polovinu, tak je to ryzí marketing, ne reálný vývoj. Nikdo neví, co udělá PET láhev, když v sobě bude mít polovinu granulátu z již použitých láhví. Dnes se u balených nápojů testují desítky látek, do budoucna budeme muset u láhví s rPET sledovat stovky parametrů. Přece není možné, abychom minerálku vytáhli desítky, někdy až stovky metrů ze země, chránili široké okolí a pak ji zkazili nekvalitním obalem. Korunní je nejkvalitnější minerální voda v Česku, která je chráněna vojenským prostorem Doupovské Hradiště, kde se na víc než 40 let zastavil čas. A mám tu vodu stočit do obalu, o kterém nevím, jak se bude chovat, takže může nápoj zdegradovat? Regranulát nebude nikdy tak kvalitní jako nový PET obal, navíc kvalita rPET se bude neustále snižovat.
* Proč?
Základním prvkem rPET je polymer, který se recykluje mechanicky, nikoli chemicky, ale nikdo v současnosti nedokáže odhadnout, kolikrát je možné ten materiál „otočit“. Dám příklad: když dnes vysbíráte deset kilo čistého PET odpadu, vyrobíte z něj maximálně zhruba 7,5 kilogramu nového materiálu. Ztrátovost je samotnou podstatou zpracování. Navíc recyklace na potravinářskou úroveň je energeticky velmi náročná, a tedy i drahá, a především neekologická. Nejvíc mě štve, že nás Evropa tlačí do využití recyklovaného plastu v potravinářství, ale pak si sednete do auta, kde bude plast ve dveřích, kobereček a spoustu dalších částí z nového, čistého plastu. Co to má s ekologií společného?
* Jaké jsou rozdíly v cenách surovin u recyklovaného a čistého plastu pro nápoje?
Cena nového plastu, takzvaného virgin PET, se pohybuje kolem 950 až 1000 eur za tunu. Současná cena recyklátu, který chce Evropská unie přimíchávat do láhví, v nichž se budou uchovávat nápoje, je zhruba o polovinu výš, pohybuje se kolem 1450 až 1600 eur za tunu.
* Máte představu, jaká je spotřeba plastu v potravinářství ve srovnání s jinými obory, třeba se zmiňovaným automobilovým průmyslem?
Zlomek. Nemohu mluvit za celé potravinářství, ale spotřeba nápojových PET láhví z celkového počtu obalů, které přejdou přes český trh, činí zhruba pět procent.
* Rozhovor děláme na počátku začínající koronavirové pandemie. Pociťujete nějaké dopady této výjimečné situace?
Naštěstí máme již několik let zavedený poměrně tvrdý management kvality, mimo jiné jsme držiteli potravinářských certifikátů ISO a FSCC, což znamená, že permanentně pracujeme v extrémně čistých prostorách, do kterých se chodí přes dezinfekční rohože, a musíme dodržovat přísná hygienická pravidla. Naše zaměstnance také pravidelně testujeme na alkohol a pět druhů návykových látek, teď jsme k tomu přidali měření teploty. Asi nejvíc nám pomáhá, že výrobní závody jsou v odlehlých lokalitách, kde o sobě všichni všechno vědí a kde funguje jakási vnitřní soudržnost a vzájemná kontrola, skoro až staromódním způsobem.
* Na jak dlouho máte zásoby PET láhví a aromat, kterými ochucujete minerálky?
Vše jsme zafixovali minimálně na kvartál dopředu, včetně granulátu a dalších surovin pro výrobu láhví. Jsme v podstatě soběstační. U nejkritičtějších surovin máme zásoby přinejmenším do konce června, ale většinou máme vyřešeno na šest až devět měsíců. Některé ingredience jsou tak důsledně testovány na kontaminaci pesticidy, že si zásoby fixujeme až na rok dopředu, abychom byli chráněni proti případným výpadkům. A pokud se ta situace nevyřeší v průběhu půl až tři čtvrtě roku, tak se obávám, že budeme muset řešit úplně jiný problém než výrobu balené vody.
EU nás tlačí do využití recyklovaného plastu v potravinářství, ale pak si sednete do auta, kde bude na spoustě míst úplně nový, čistý plast. Libor Duba (37) • Generální ředitel skupiny Ondrášovka, která zastřešuje stejnojmenného výrobce minerálních vod a Karlovarskou Korunní. • v minulosti působil jako krizový manažer potravinářské skupiny Marila Balírny a ve skupině Arca capital. • vystudoval podnikohospodářskou fakultu vŠE.
zavedení záloh na pET láhve by ze zbývajícího plastu ve žlutých popelnicích učinilo ryzí ekonomický nesmysl.
O autorovi| Ondřej Hergesell, hergesell@mf.cz
