Když auta doslouží, většinou končí na vrakovištích, kde, ležíc na hromadách, čekají, až je mechanici rozeberou na jednotlivé díly. Část z nich se pak zrecykluje, ale některé putují do spaloven, protože pro ně zdánlivě neexistuje další využití. Firma Millenium Technologies pocházející z Dubé v Libereckém kraji ale našla způsob, jak je díky plazmovému zplyňování přeměnit na čistou energii.
Firma spadající do skupiny JRD ve svém vědecko-technickém parku vyvinula velmi široce variabilní technologii. Ta dokáže zpracovat jakýkoliv druh odpadu, využít jeho energetickou hodnotu a přeměnit ho na čistou energii. Poradí si například i s nekovovými částmi autovraků, které se skládají hlavně z plastu, gumy nebo molitanu, což jsou všechno materiály, které se sice snadno a levně vyrobí, ale není snadné je ekologicky zlikvidovat. Majitelé vrakovišť plasty proto obyčejně pracně separují a pak musí platit spalovnám a cementárnám za to, aby je zmíněné zátěže zbavily.
Jaká škoda. Hmota, která byla odsouzena skončit jako odpad, se totiž může změnit v syntézní plyn a posloužit třeba ke generování elektřiny a tepla s následným využitím přímo v provozu vrakoviště. Provozovatel uzavřením recyklačního cyklu ušetří nejen na likvidaci odpadu, ale i na vytápění, sušení či pohonu drtičů a dalších strojů.
Návratnost investice do technologie plazmového zplyňování je v případě autovrakovišť a podobných provozů přibližně pět let, podle velikosti jednotky a způsobu využití energetických produktů. Co se životního prostředí týče, obejde se celý proces bez emisí.
„Vyřešíme nejen otázku ekologické likvidace odpadu, ale zároveň vytváříme čím dál cennější zdroje energie. Konkrétně plastové součásti z autovraků jsou díky vysokému obsahu uhlíku ideálním zdrojem pro výrobu plnohodnotné náhrady zemního plynu,“ uvádí Petr Dlabal, výkonný ředitel Millenium Technologies.
Z odpadu poklad
Dlabalova firma si poradí s téměř jakýmkoli materiálem. Vstupní surovina je totiž uvnitř reaktoru vystavena teplotě 1100 až 1400 stupňů a přímému kontaktu s výronem plazmatu o teplotě 3000 až 5000 stupňů, čímž dochází k rozkladu organických sloučenin na syntézní plyn a sklovitou strusku.
Vznikne pokaždé totéž, nezávisle na tom, co se do ,pece‘ vloží, z ní vždycky vyjde směs oxidu uhelnatého, vodíku, oxidu uhličitého a dusíku. Syntézní plyn se v zásadě velmi podobá svítiplynu, který byl dříve užíván místo zemního plynu. Vitrifikovanou strusku lze uplatnit při výstavbě domů, ale také při budování silniční infrastruktury.
Využívání strusek, popílků a dalších vedlejších energetických produktů ve stavebnictví je totiž stále častější. Firmy v posledních letech bojují s dlouhodobým nedostatkem vstupních materiálů a se souvisejícím růstem nákladů, a tak se začínají i na produkty dříve známé jako odpadní dívat jako na potenciální surovinu. Umožní jim to totiž ušetřit velkou část výdajů, jelikož výstavba bytových domů jen ve srovnání s minulým rokem celkově podražila o 13 procent.
„Popílek do cementu a betonu se pohybuje v ceně kolem 100–200 korun za tunu. Popel a škvára pak okolo 50 korun za tunu, což je přibližně třetina ceny méně kvalitního písku,“ srovnává Vít Černý, odborný asistent v Ústavu technologie stavebních hmot a dílců VUT.
Roste i popularita přeprodávání zbytkových materiálů mezi jednotlivými firmami, protože se ukazuje, že co je pro jednoho přítěží, může druhému pomoci zaplnit díru ve výrobním procesu. A v konečném důsledku z cirkulární ekonomiky a recyklace navíc bude těžit hlavně planeta.