Sociálním demokratům nějak nejde řízení. Na jejich prezidentského prvokandidáta Otakara Motejla prasklo, že kdysi přejel v Táboře člověka, také papírový rádobyprezident Jaroslav Bureš musel přiznat dávnou nezaviněnou kolizi s chodkyní a minulou středu osudově havaroval i sám premiér Vladimír Špidla. Vletěl se svou plně naloženou ČSSD v hustém provozu do prezidentské křižovatky, nevšiml si svítící rudé na semaforu a při prudkém brzdění nezvládl řízení. Dostal tříkolový smyk a rychle se ocitl mimo jízdní dráhu a také daleko od účastníků silničního provozu. Z korby přitom vyklopil neuvázaného Bureše. Ostatní pasažéři vystoupivše kupodivu jásali a vyměnili šoféra.
Ale vážně: Nad harakiri, které v poslední době na veřejnosti páchají sociální demokraté, zůstává rozum stát. Při volbě prezidenta se ČSSD předvedla jako nezodpovědná parta nevypočitatelných sólistů, která umí jen kazit druhým dílo. Masaryk, jímž se ČSSD ráda zaklíná, by při pohledu na blábolivého Bureše a na záplavu bílých lístků při druhém a třetím kole první volby musel zaplakat – vždyť takhle obstrukčně se ve třicátých letech chovali v československém parlamentu – například při volbě Beneše - henleinovci.
Vlastně se není čemu divit. Rozpolceností a nekázní trpí naši sociální demokraté od začátku. Než před pěti lety vstoupili hlavním vchodem do Strakovky, leckdo by tehdy na akceschopnost bizarního slepence různorodých osobností nevsadil ani korunu. Slouží ke cti Miloši Zemanovi, že onen tehdejší mocichtivý spolek, jímž cloumaly protichůdné individuální zájmy, dokázal usměrnit a přitom neudusil rostoucí výhonky politických talentů. Gross, Grulich, Buzková, Lachnit, Bašta, Zaorálek, Škromach i Šlouf: těm všem Zeman poskytl střechu nad hlavou i výtah k moci. Jakžtakž to fungovalo i poté, co do vyhřátého předsednického křesla před dvěma lety takřka vlastníma rukama usadil Vladimíra Špidlu a sám zůstal jen premiérem.
Jenže po loňských volbách spustil Zeman svůj prezidentský plán a musel se vzdálit mezi lid. Špidlovi narostla křídla. „Pan čistý“ náhle začal vymetat Augiášův chlév po opoziční smlouvě – a tvrdě narazil. Co mu byly platné počáteční sympatie veřejnosti, když spolustraníci a záhy i koaliční unionisté začali sypat písek do motoru jeho socialistických a rychlošípáckých ideálů. Jako kdysi triumfálně vytáhl Napoleon z Elby zpět na Paříž, ozval se loni na podzim z Vysočiny se svými prezidentskými ambicemi Miloš Zeman a jeho hlas rychle všichni antišpidlovci v ČSSD zaregistrovali jako svou naději. Smečka však nemůže mít dva vůdce.
Schizofrenní situace došla koncem loňského roku tak daleko, že například jeden významný sociálnědemokratický poslanec z hospodářského výboru sněmovny odmítl brát v potaz názory a doporučení svého ministra financí Bohuslava Sobotky s tím, že on prý poslouchá Zemana. A takových je hodně.
Vida, řídící centrum nejsilnější vládní strany leží v jedné staré tvrzi nedaleko Telče. A pak že existuje pragocentrismus. Bratrovražedný boj zemanovců proti špidlovcům nejenže posílil moc a vliv obratného vyjednavače Stanislava Grosse, ale zplodil i problém zvaný Bureš. Právě díky Grossově fikané hlasovací lsti se v prosinci z příznivců prezidenta Zemana co do početnosti stali jacísi menševici, zatímco ze zastánců prezidenta Antizemana – z nouze Bureše – bolševici, ačkoliv tomu bylo s poměrem sil právě naopak. Pro Špidlu to bylo Pyrrhovo vítězství.
Minulou středu lež praskla v plné parádě. Zemanovi faktičtí bolševici jsou na koni, Špidla v těžké defenzivě. Následky Zemanova návratu na výsluní by byly dalekosáhlé: stojedničková koalice by jej asi nepřežila. A Špidla v čele ČSSD už vůbec ne. Vyloučeno není ani rozdělení strany tak, jako se to před pěti lety stalo občanským demokratům v době Sarajeva.
Dlouho to vypadalo, že sociální demokracie se s problémem výměny předsedy vypořádala dříve a lépe než konkurenční ODS. Byla to ale jen kosmetická změna, protože Zeman na vejminek nemínil odejít doopravdy. Co jsi zdědil po svých otcích, toho musíš teprve dobýt, abys to skutečně měl, říkával Goethe: Špidla lehce nabyl, lehce teď může pozbýt. Oč lépe je na tom Mirek Topolánek, který není předsedou z Klausovy milosti.
Nechť se sociální demokraté ve své straně třeba umlátí čepicemi. Avšak dělat si v rámci svých půtek dobrý den z důstojenství prezidentské funkce a nakonec i z Bureše, jemuž orgány partaje nejdříve slíbily podporu a pak jej poslanci vypekli, je diletantská nehoráznost. Voliči na to jistě nezapomenou.
