O důchodové spoření, nebo chcete-li penzijní reformu, je zatím minimální zájem. Penzijní společnosti ohlásily asi pět tisíc uzavřených smluv. Mělo by nás to překvapit?
V posledních dvou letech se objevilo několik propočtů, podle nichž se reforma vyplatí jen části obyvatel. Think tank IDEA odhadl, že půjde o polovinu, další analytici hovořili dokonce jen o třetině. Jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí si žádný propočet neprovedla. A že k tomu ani nemá dost informací.
Patnáctkrát jinak
V tom zřejmě spočívá první důvod, proč ani lidé s vyššími příjmy s rozhodováním nepospíchají. Vláda slíbila informační kampaň. Zatím se ale žádná neobjevila. V našem loňském průzkumu 69 procent respondentů uvedlo, že stát neinformoval o reformě dostatečně a že by potřebovali podrobnější informace. Celých 72 procent pak řeklo, že reforma je spíše či určitě potřebná. Jenže rozhodovat se naslepo je těžké. U piva mi tuhle kamarád s doktorandským titulem řekl, že si počká, až ho někdo přesvědčí.
Druhý důvod vidím v tom, že když už se někdo zajímá, dostane zpravidla jen informace vycházející z předpokladu neměnnosti poměrů. Různé kalkulačky i propočty v novinách a na internetu vycházejí z dnešních zákonů. A z toho, že pravidla pro výpočet penzí se nezmění.
Jak upozornil prezident Asociace penzijních fondů Karel Svoboda, za posledních „nějakých 17 let“ se zákony měnily patnáctkrát. A nikdy to nevedlo k vyšším důchodům. Podle propočtů, které si asociace zadala u CERGE-EI, budou dnešní třicátníci brát penzi v dnešních cenách někde na úrovni 6500 korun.
Volby a konec
Třetím důvodem je bezpochyby politická nejistota. Obrovskou medvědí službu prokazuje reformě opozice. A stejně bohužel posloužilo i prezidentské veto. Politické války budí nedůvěru. Přestáváme vnímat reformu jako hospodářské opatření či šanci na lepší penzi. Místo toho nám ji vykreslují jako další boj o peníze, zakázky a teplá místa. Že taková úvaha nedává ekonomický smysl, asi posoudí málokdo.
Navíc je zde silná a neskrývaná hrozba ze strany ČSSD, že druhý pilíř bude zrušen hned po dalších volbách. Už loni v létě řeklo v našem průzkumu 60 procent respondentů, že systém za chvíli zase někdo změní. Tak proč do něj vstupovat?
Čtvrtým argumentem proti zapojení se do spoření může být otazník nad budoucími výnosy investičních aktiv – strach z opakování akciového pádu roku 2008 či nadhodnocené ceny dluhopisů.
Mnohem větší však bude vliv důvodu pátého: do zásadních rozhodnutí, jakým je i trvalé zapojení se do druhého pilíře, se zpravidla nikomu moc nechce. Jde o složitou věc. A takové my příslušníci rodu homo sapiens z pohodlnosti odkládáme, jak nejdéle lze. A rádi přitom pozorujeme, co udělá okolí.
Leckdo si možná za dva tři měsíce položí otázku: „Sakra, neměl bych si přece jen sehnat nějaké informace? Abych pak nelitoval?“ Zvlášť pokud patří do skupiny nad 35 let, která má možnost volby jen do konce června.
Po honu
Zkrátka že leden nepřinese žádný boom, bylo zjevné. Prodloužit pomalý výsledek prvních týdnů a usuzovat z toho na výsledek konečný je nesmysl. Zajíci se, jak známo, počítají až po honu. Abychom se ale nedočkali katastrofy, měla by vláda přece jen občany začít více informovat. Třeba o tom, že ve většině států OECD je spoření samozřejmostí. Včetně například i takového „socialistického“ Švédska.
Čtěte také:
Do druhého pilíře vstoupí v lednu 5 a půl tisíce lidí
Jiří Rusnok: Druhý pilíř penzijní reformy nese příliš rizik
Důchodci, konečná, vystupovat!
Autor je ředitelem ING Investment Management
