Milovaný i zatracovaný podnikatel Miloš Havel

Nebýt Miloše Havla, možná by na barrandovském kopci místo filmových ateliérů stály jen rodinné domy. Nebýt jeho, možná by nevznikly filmy jako Kristián, Babička nebo Eva tropí hlouposti.

Velký sál Paláce Lucerna.

Autor: ČTK

Legendární pražská Lucerna by neměla takový věhlas. Bez něj by Československo po svém vzniku nezažilo westernovou horečku a později nevidělo první zvukový film.

Český filmový podnikatel Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 ve Zderazi u Prahy jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Vácslava Havla. Do čela rodinné firmy se postavil už v 19 letech. Rodina Havlů tehdy vlastnila několik kin a založila produkční společnost Lucernafilm. Hned po vzniku Československa začal strýc pozdějšího prezidenta Václava Havla dovážet do republiky americké filmy. Právě v Lucerně měly premiéru slavné kovbojky, jako bylo Býčí oko či Červené eso, kterými se inspirovali první trampové. „Byl to šťastný tah a pro Bio Lucerna velký úspěch,“ vzpomínal na toto období Václav M. Havel, bratr Miloše Havla.

Z Lucerny se postupně podařilo vybudovat exkluzivní kino, kde chtěl mít premiéru každý snímek a kde návštěva filmu byla tak významnou událostí, že lidé neváhali zaplatit vyšší vstupné za místa v lóžích. „Pro leckterého diváka stálo za to posadit se na viditelné místo i za cenu toho, že bude vidět zkreslený obraz,“ uvádí ve filmovém časopise Iluminace historik umění Jiří Hilmera.

Budoucnost patřila zvukovému filmu, což Miloš Havel včas rozeznal a o uvedení prvního filmu se zvukovým doprovodem soupeřil s podnikatelem Osvaldem Kosekem, majitelem několika pražských biografů. Miloš Havel vyhrál a 13. srpna 1929 diváci v kině Lucerna viděli první zvukový film – americkou Loď komediantů.

Barrandov – Hollywood na pražském kopci |MILOŠ HAVEL|
| Místo narození: Zderaz u Prahy Datum narození: 3. listopadu 1899 Postavení: filmový podnikatel |
Obrovský úspěch slavili Havlové i s jedním z prvních českých zvukových filmů – C. a k. polní maršálek, jehož výrobu zajišťovaly Havlovy filmové továrny A-B. Společnost pod vedením Miloše Havla dosáhla ve filmovém průmyslu téměř monopolního postavení a neváhala se pustit do riskantního projektu – stavby vlastních ateliérů. Slavnostní výkop se konal na jaře 1931 a už v únoru 1933 se zde točil první film. Stavba dvou ateliérů podle návrhu Karla Skorkovského stála na tehdejší poměry astronomickou částku – téměř 17 milionů korun. Komplex umožnil vyrábět až 80 filmů ročně. Točily se zde taky německé filmy, Miloš Havel měl totiž se zástupci Říšské filmové komory i německým ministerstvem propagandy dobré kontakty. Kvůli tomu také filmová společnost A-B čelila v roce 1934 tvrdé kritice v novinách. Ani dobré kontakty neodvrátily násilné převzetí ateliérů. Pokus z března 1939 se Miloši Havlovi ještě podařilo odvrátit. Tehdy rezignovali na své posty židovští ředitelé Levoslav Reichl a Osvald Koska a Havel propustil i dva židovské režiséry. Ústupky ale nestačily. V červnu gestapo Havla odvedlo do Petschkova paláce, byl několik týdnů vězněn a šikanován, až ustoupil nátlaku a ztratil ve firmě majoritu. Za své akciové podíly byl ale finančně odškodněn. Němcům se moderní filmové ateliéry hodily. Ke dvěma existujícím přistavěli ještě další tři. Komplex později bez větší újmy přežil celou válku i květnové povstání. Svým majitelům se ale už nikdy nevrátil. Miloš Havel – kolaborant, nebo zachránce Miloš Havel jako filmový magnát si byl vědom své pozice. Ještě před druhou světovou válkou jednou jen tak utrousil poznámku, že „každý, kdo ve filmu něco znamená nebo znamenal, dříve či později bude v jeho službách,“ tak na to vzpomínal dramaturg Jindřich Elbl. Kritici často připomínají Havlovu homosexualitu, i to, že výhodu a taky lepší uplatnění našli ve filmovém byznysu jeho intimní přátelé. Jedním z protežovaných měl být i František Čáp, který později v době války režíroval český vlastenecký film Babička s Terezií Brzkovou a Natašou Tanskou. Jiří Brdečka, tehdejší zaměstnanec Miloše Havla, ale kritiku odmítá. „Zaměstnanci poctěni jeho důvěrnější přízní neovlivňovali – jak tomu někdy bývá v podobných případech – chod podniku. Takové pokoutní vměšování pan předseda prostě nepřipustil. Především byl vždycky big boss.“ V roce 1934 se sice oženil s Marií Weyrovou, bylo to, jak pamětníci uváděli, „spíš ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Zatímco před válkou hrozilo Miloši Havlovi za jeho orientaci maximálně morální odsouzení a novinová kritika, po jejím začátku mu šlo doslova o život. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie a za odchylky hrozilo zatčení nebo koncentrační tábor. Havel měl ale štěstí. Pro německé úřady byl důležitý. Filmový průmysl byl ceněným oborem. Stejné štěstí ale neměla řada jeho kolegů i třeba kvůli svému židovskému původu. Miloš Havel i proto během války zaměstnával mnohem více herců i lidí ve štábech, než bylo potřeba. Obratnost podnikatele, kterou projevil v mírových dobách, prokázal i nyní, kdy se rozhodl spolupracovat s Němci. Přátelství s vlivnými lidmi kritizoval domácí odboj i londýnský exil. Na druhé straně ale díky tomu Havel pomohl řadě lidí, kteří například nemuseli nastoupit na nucené práce do Říše. S žádostí o zaměstnání se na Havla v říjnu 1944 obrátili i spisovatelé Václav Řezáč a Jan Drda. Ten jim vyhověl. Režiséři Otakar Vávra a František Čáp se zase díky němu vyhnuli spolupráci s německým filmem. Zasadil se o zastavení stíhání několika svých přátel, mimo jiné i Vítězslava Nezvala. Lucernafilm natáčel snímek Jenom krok s Oldřichem Novým jen proto, aby herec nemusel do pracovního tábora. Tento záměr ale nakonec nevyšel. Válečná hra na obě strany |PALÁC LUCERNA|
| Jméno pro palác v těsné blízkosti pražského Václavského náměstí vzniklo náhodou. Manželce stavitele Vácslava Havla Emilii připomínaly návrhy fasády do Vodičkovy ulice lucernu. Staviteli se pak slovo zalíbilo. Bylo české a kromě toho i dobře vyslovitelné pro cizince. První diváky kino uvnitř paláce přivítalo 3. prosince 1909. Málem ale všechno dopadlo jinak a do Lucerny se chodilo na divadlo. Stavitel Vácslav Havel, dědeček prezidenta Václava Havla, totiž nabídl prostor Národnímu divadlu jako vedlejší intimní scénu. Jak píše v knize Mé vzpomínky jeho syn Václav M. Havel, pak se ale pohádal se šéfem opery Národního divadla a ze sálu udělal kino. Promítá se v něm dodnes. Stavba vznikala postupně od roku 1907 až do roku 1921 podle návrhu Stanislava Bechyně a projektu Josefa Čamského a Vácslava Havla. Lucerna drží jedno prvenství v oblasti architektury. Jako první v Evropě zde byl použit železobetonový skelet na neprůmyslový komplex. Právě moderní konstrukce paláce umožnila stavitelům vybudovat tři patra pod zemí Velký sál. Stavitel Vácslav Havel tam chtěl vybudovat Ledový palác, ale záměr mu překazila první světová válka. Podle jiných zdrojů zde měl vzniknout hokejový stadion, ale rozměry sálu nevyhovovaly. Unikátní je i výzdoba paláce, která nese výrazné rysy doznívající pozdní secese a nastupujícího modernismu. V komplexu jsou kromě Velkého sálu i kino, bar, kavárna, obchody a kancelářské prostory. Od samého začátku je Lucerna společenským centrem. Konaly se tu módní přehlídky, plesy, koncerty a v době první republiky se tu pořádaly například i turnaje v boxu a zápasu. |
Nic však nebylo zadarmo. Vliv u německého vedení Protektorátu Čechy a Morava byl vykoupen řadou ústupků. Vyhlášené byly zejména večírky, které Havel pravidelně pořádal. Kromě českých filmařů a hlavně hereček, jako byla Nataša Gollová, Zita Kabátová nebo Adina Mandlová, se jich účastnili i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa. Právě večírky byly místem, kde Miloš Havel získával od opilých Němců informace o tom, co se má stát a také podpisy pod rozhodnutí, která nechtěly vydat protektorátní úřady. Český film byl v té době totiž podřízen Němcům. V roce 1939 se Miloš Havel seznámil s Paulem Thümmelem, který byl agentem nacistické bezpečnostní služby SD a zároveň informátorem československé zpravodajské služby. Thümmel měl prosazovat zájmy podnikatele při prodeji ateliérů, na oplátku mu Havel půjčoval kromě peněz i svůj vůz s řidičem, když chtěl dvojitý agent posílat tajné zprávy do Londýna. Za to Thümmel vymohl například propuštění básníka a divadelníka Jaroslava Kvapila z vězení. V březnu 1942 byl ale dvojitý agent zatčen a to nahnalo Havlovi hodně strachu. Karta se obrátila hned po válce. Lidé, kterým Havel za těžkých dob pomohl, se nyní na jeho stranu nepostavili. Někteří dokonce sami proti Havlovi svědčili. Třeba spisovatel a dramatik Jan Drda, který byl za války u Havla s žádostí, aby zaměstnal spisovatele, kterým hrozilo nebezpečí, nyní prohlásil: „Bylo vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil.“ Bratr Miloše, Václav M. Havel přitom vzpomínal, že Drda ho často na konci války navštěvoval a rád popíjel v jeho vile. Poválečný hon na Havla Žádný jiný filmař nebyl po válce tolik vyšetřován jako Miloš Havel. Osmkrát vypovídal před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace a z toho, že styk s Němci udržoval v míře přesahující nezbytnou nutnost. Přitížila mu svědectví právě Jana Drdy nebo Lídy Baarové. Na Havlovu stranu se ale postavila drtivá většina filmařů, ale i když vypovídali v jeho prospěch, nemohli rozhodnutí změnit. Havel už nesměl dál pracovat u filmu. Hrozilo mu i soudní potrestání, snaha udělat z něj disciplinární případ byla velká. V prosinci 1947 ale bylo soudní řízení zastaveno pro nedostatek důkazů. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V tomtéž roce ho chytili při pokusu o útěk do Rakouska a byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Podle záznamů ho StB dokonce získala jako spolupracovníka, ale „úkoly řádně neplnil“. Nakonec se mu podařilo emigrovat do Německa v roce 1952. V Mnichově si založil restauraci, kam ho jezdili jeho dávní spolupracovníci a čeští herci tajně navštěvovat. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami. Pražského jara se nedočkal. |BARRANDOVSKÉ TERASY**|