Podruhé by zřejmě majitel s technoparty na svých pozemcích nesouhlasil
Mladí lidé se stavějí proti konzumní společnosti a proti komercionalizaci. Nechtějí, aby se na nich přiživovali různí podnikatelé a chtějí být jen sami pro sebe, říká svůj názor Konstantin Plesky, jehož jméno se rázem stalo známé po letošním CzechTeku. Právě tento muž pronajal pozemky v Mlýnci na Tachovsku pro největší českou technoparty. „Po zkušenostech z loňského roku si myslím, že nejde o žádnou politickou aktivitu, snahu převrátit režim či dělat revoluci. Jedná se skutečně jen o vyblbnutí mladých lidí. Měl jsem možnost o tom mluvit se spoustou cizinců, Francouzů, Němců, Angličanů, většinou studentů či absolventů vysokých škol,“ uvádí Plesky.
EURO: Dal byste tedy opět povolení ke vstupu na pozemky? PLESKY: Myslím, že ne. Nestojím o publicitu, a ta vlna nevole, která nastala po letošní akci, mě znechutila. Dokonce se spekuluje o mém propojení na různé zájmové skupiny, ale hlavně se v této zemi nerespektují zákony a z toho bych měl největší obavy. Vstup na pozemek jsem povolil bez jakýchkoliv finančních nároků, což převážná část lidí nemůže pochopit. Chtěl jsem jen vyjít vstříc mladým lidem, aby si dopřáli zábavu, na kterou mají s ohledem na svůj věk právo.
EURO: Jste sice český občan, ale narodil jste se v Africe. To není až tak obvyklé PLESKY: Jsem předválečné dítě, narodil jsem se v tuniském Kartágu. Otec se tam dostal jako hoteliér přes Švýcarsko a Francii. V Tunisku se oženil a narodily se tři děti. Takže mám dva sourozence, bratra a sestru. Za války jsme žili v prostředí mezi Židy a Araby, byla tam velká soudružnost. Rodina mé maminky byla velmi rozvětvená, je z deseti sourozenců, a jak se postupně ženili a vdávali, tak se rozšiřovaly jazykové mantinely. Rodiče na nás mluvili francouzsky a musel jsme také umět arabsky. Chodil jsem totiž do jezuitské školy, v níž byla povinnost znát domorodý jazyk. Rodiče mé maminky na nás mluvili italsky, jedna teta španělsky, strýc řecky, vedle nás bydlel tuniský rabín a ten nás zase učil hebrejsky. Naopak česky jsme neznali jediné slovo. Tatínek nám říkával: až tam jednou pojedeme, tak se naučíme.
EURO: Mluvíte ale česky velmi dobře. PLESKY: Mluvení mi nedělá problém, ale slovosled občas ano. Mám stále tendence používat slovosled z francouzštiny a také se čím dál tím víc- zřejmě s postupujícím věkem - ke svému mateřskému jazyku vracím. Teď například prostřednictvím oblíbených bajek La Fontainea.
EURO: Kdy jste se přistěhovali do tehdejšího Československa? PLESKY: Byla to náhoda. Otec mého otce měl velké majetky a tatínek jako nejstarší z jeho dětí měl dědit. Bohužel jsme dorazili právě v době, kdy se majetky předávaly do státní správy. O všechno jsme přišli.Vyučil jsem se v TOS Kuřim jako strojní mechanik pro montáž a opravu obráběcích strojů, ale již od začátku jsem věděl, že tuto práci vykonávat nebudu. Rok jsem brigádničil a díky jazykové vybavenosti se dostal do zahraničního podniku. Měl jsem na tu dobu veliké štěstí, neboť mi byla nabídnuta zahraniční praxe. Několik let jsem žil venku. V roce 1988 jsem dostal nabídku, abych se stal generálním ředitelem firmy, která stavěla renomovaný pražský hotel. Po zdárném dokončení díla jsem však narazil na bariéry, které mne vedly k tomu, že jsem dal výpověď.
EURO: Dostal jste pak další zajímavou nabídku… PLESKY: Krátce po odchodu z ředitelského místa jsem potkal jednoho majitele kasin, který věděl o mých manažerských schopnostech a nabídl mi místo ředitele společnosti. Na jedné straně toho nelituji, na druhé ano, neboť na vás zůstane punc, jakési znamení Kainovo. Občas to nějací novináři použijí proti mé osobě. Píší, co jsem asi zač, když jsem měl co dočinění s tímto zábavním průmyslem. Pravda je taková, že jsem vykonával pouze tvrdou administrativní práci a s nějakou nekalou aktivitou, která je kasinům připisována, jsem neměl nic společného.
EURO: Nyní máte rodinný podnik, rybí restauraci. PLESKY: V kasinové společnosti jsem dlouho nevydržel a stále jsem přemýšlel jak naplnit sen z dětství a otevřít restauraci. I když nemám vzdělání v tomto oboru, byl jsem díky rodičům zvyklý na restaurační provoz. Už od útlého dětství jsem se pohyboval díky našim hotelům v kuchyni, a rodiče mi dokonce dovolovali, abych byl nápomocen. Vaření mě opravdu bavilo odmala a snil jsem o tom, že si jednou, pokud to bude možné, otevřu svoji restauraci s rybami a všemi možnými mořskými potvůrkami.
EURO: Proč zrovna ryby? PLESKY: Jsem veliký milovník ryb. Než jsem začal jezdit do zahraničí, tak mi tento sortiment v Československu velmi chyběl. Na tehdejším trhu bylo rybích restauracích poskrovnu. Dnes je konkurence mnohem větší, ale to je jiná kapitola.
EURO: Co byste ve svém životě chtěl vzít zpátky? PLESKY: Mrzí mě, že jsem vzhledem k pracovnímu vytížení neměl dostatek času na rodinný život, a tak mně trochu uteklo dětství mé dcery. Na druhé straně mi to vrátila. Má tři děti a já si jich užívám až až.
EURO: Vraťme se k letošnímu CzechTeku. Již loni jste prý slíbil jeho organizátorovi Václavu Šroubovi, že bude mít vaše pozemky k dispozici. PLESKY: Ano, pan Šroub mě navštívil a já slovo držím, takže jsem mu chtěl vyjít vstříc. První má reakce byla, že bych jim to povolil na Boněvově. Je to místo perfektně chráněné, u rybníka. Ovšem z porady s mou právničkou vyplynulo, že se tam akce konat nemůže, protože pozemek je zahrnut do konkurzní podstaty.
EURO: Takže jste jako jednatel společnosti Italinvest nabídl náhradní pozemek. PLESKY: Skutečně si myslím,že to bylo ideální místo: z jedné strany chráněné lesem, z druhé je dálnice, příjezdová cesta… Pan Šroub mi hned druhý den předložil smlouvu o povolení vstupu, nikoliv o pronájmu pozemku. Hlavně jsem trval na tom, aby tam byl dostatek suchých záchodů a zdroj pitné vody. To se však vinou zátarasu policie nestalo. Co se týče hlučnosti, překvapilo mě, jak byli mladí lidé ostražití a aparaturu nastavili tak, aby co nejméně vadila a záblesky neohrožovaly provoz na dálnici a blízké vesnice. O to víc jsem byl překvapen, když mě 29. července ráno navštívila policie a žádala, abych jí podal vysvětlení. Musím podotknout, že pražská policie se chovala velmi korektně a nemám vůči ní žádné připomínky. Od té doby do současnosti mě nikdo od policie nekontaktoval.
EURO: Jak se tedy zpětně díváte na celou situaci?
PLESKY: Docházím jednoznačně k názoru, že policie neznala rozlohu pozemku. Jednou na něm technaře pustili, pak zase ne, a nakonec je vyháněli. Jsem přesvědčen, že kdyby policie chránila sousední pozemky, a tak plnila svoji zákonnou povinnost, dopadlo by to jinak.
Nechci hodnotit zásah policie, zda byl přiměřený či nikoliv, kladu si pouze otázku proč byl zásah vůbec proveden?
EURO: Ve druhé polovině šedesátých let jste byl vyznavačem hnutí hippies. Jak z tohoto hlediska nahlížíte na technoparty? PLESKY: Problémy mladých se vlastně moc neliší. Snad jen tím, že hippies dělali charitu, ale jinak jsou vlastně stále stejné. Je to neustálý koloběh života.Takže teď se to nejmenuje hippies, ale free techno a za několik let? Vše záleží na toleranci. Při této poslední akci nešlo o lidské životy a o hodnoty, aby to vyžádalo takový zásah policie, jaký byl proveden.
EURO: Kdybychom šli do důsledku, tak vlastně policie vstoupila bez souhlasu na váš pozemek. PLESKY: Ano, pokud platí zákon pro obyčejného občana, musí existovat platit pro policii. Ale znovu opakuji, buďme tolerantní. To je právě to, co tady chybí.
