Máme štěstí, že si nás Vietnamci tak oblíbili Stát se vietnamofilem není vůbec těžké. Stačí do Vietnamu jednou zajet a zažere se vám pod kůži. Je jedno, o co se zajímáte; jestli se vám zalíbí jen vizuální stránka té země, anebo vás zaujme historie, příroda, kultura, kuchyně nebo lidé samotní. V přepočtu na počet obyvatel hostitelské země jsou jen tři srovnatelně silné komunity, kde žijí Nguoi Viet Hai Ngoai, tedy „zámořští Vietnamci“: jedna v Austrálii, druhá v Americe a třetí v Česku.
Všechny tři země přišly ke svým vietnamským komunitám zhruba ve stejné době, tedy hlavně na začátku 70. let. Z pochopitelných historických důvodů my máme Vietnamce převážně ze severu, podle dostupných průzkumů nejvíce z chudších provincií Nghe An a Ha Tinh, dále Hung Yen, Hai Duong a pak delty Rudé řeky. V Americe a Austrálii žijí Vietnamci převážně z jihu, ale početné jsou i vietnamské etnické menšiny, například Hmongové.
Česko zažilo tři vietnamské migrační vlny, první ještě za starého režimu, kdy Vietnamci v podstatě fungovali jako „gastarbaitři“ v průmyslu a malá část studovala na vysokých školách. Nepředpokládalo se, že v Československu zůstanou, a pravidelná rotace vyústila v to, že dodnes potkáte třeba v Hanoji lidi středního věku, kteří umějí překvapivě dobře česky i s příslušným dialektem. Skutečně jsem jel v Hanoji hotelovým výtahem, kde se mě jeden člověk ptal, odkud jsem, a na odpověď, že z Prahy, řekl: „A já su z Brna, ze Zetoru.“ Docela často se doma etablovali a mají slušné postavení ve vládě i v byznysu.
Pověst Česka jako místa k životu musela být dobrá, když jsme na sebe dokázali na začátku 90. let nabalit nejen rodinné příslušníky zde žijících Vietnamců, ale i ty z bývalé NDR, ze Slovenska, Maďarska a Polska, případně z Ruska. K tomu se přidala třetí migrační vlna v době vrcholícího českého boomu do roku 2008, kdy se z „dovozu“ pracovní síly z Vietnamu stal dobrý byznys pro „organizátory“, nikoli již pro samotné migranty, kteří po vypuknutí krize najednou nebyli žádáni a zažili opravdu mimořádně krušné chvíle.
Na rozdíl od bývalé koloniální mocnosti Francie, která shrábla „crime de la crime“ bohatých vietnamských vrstev od poloviny 19. století a dnes jsou jejich potomci zcela vzorově asimilováni, jsou komunity v USA, Austrálii a Česku od Francie dosti odlišné a liší se i mezi sebou navzájem.
Zatímco u australských a amerických Vietnamců není pochyb o tom, že půjdou cestou předchozích imigračních vln asijských přistěhovalců, v případě USA především Číňanů, Japonců a Korejců, a v zemi již zůstanou, v podstatě plně asimilovaní, v Česku to bude záviset na ekonomickém vývoji.
Vietnamce nevyhodí „Show me a Vietnamese high-school drop-out,“ říkal mi kdysi jeden Američan na hodně multietnickém předměstí Washingtonu s poukaobálka zem na to, že ještě neviděl Vietnamce, který by nedokončil americkou střední školu.
Na rozdíl od vysokého procenta „latinos“ ze Střední Ameriky. Ne, Vietnamci ani tam, ani v Česku, přes často mimořádně skrovný původ rodičů, ve škole nepropadají a v druhé generaci excelují ve vzdělávacím systému.
V relativně kosmopolitní a bohaté Praze vidíte, že se spousty „banánových dětí“, jak si sami kvůli barvě pleti a silně evropeizovaným kulturním návykům říkají, s českým prostředím sžívají očividně úspěšně. Jsou cílevědomí, vynalézaví, pracovití a podnikaví, ostatně stejně jako jejich rodiče, ale bez kulturní bariéry. Jako všude jinde budou pro majoritní společnost obohacením, budou z nich doktoři, inženýři, do čehokoli se pustí, v tom budou dobří…
Přizpůsobí se a přežijí Jaký bude osud vietnamské komunity v českém pohraničí, která se jako všude jinde v Česku přesunula z bazarů do kamenných obchodů a představuje jednu z mála skupin, jež jsou v horších pohraničních lokalitách ochotny investovat, je velká neznámá. Skutečnost, že díky nesrovnatelné časové dotaci svých byznysů jsou schopni přežívat i tam, kde „chcípl pes“, a obsluhovat i český dávkový společenský substrát, svědčí o jejich životaschopnosti. Potvrdí ji zcela nepochybně i po zavedení elektronických registračních pokladen, i když asi ve sníženém počtu. Přežijí i vymýcení všech pěstíren marihuany i všech dalších nelegálních nik na trhu, které umějí obratně využívat; tedy pokud by je česká státní moc dokázala eliminovat.
Ostatně, pokud sociologické průzkumy nelžou, pocházejí z provincií, které jsou sice z pohledu turisty krásné, ale kde se posledních pár set let vždy třela bída s nouzí a přežití bylo tvrdou lekcí z darwinismu.
Jako lidé, kteří koneckonců na rozdíl od mnoha jiných obyvatel vyloučených lokalit mají náklady obětované příležitosti, jinými slovy klidně se mohou sbalit a jít někam jinam. Ten pohraniční příběh můžeme a měli bychom odehrát s Vietnamci. I když je primárně náš. Ale my jsme víceméně bezradní. l
O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz
