Loni jste se vrátila z Kanady. Byl
tamější pobyt pro vás produktivním obdobím?
Žila jsem v hlavním městě Ottawě, kde máte kousek od města nádherná čistá
jezera a nekonečné lesy. Příroda je tam fantastická. Můj bývalý partner vedl
českou ambasádu, která k mému štěstí poskytla prostory, kde jsem založila
galerii G17/18. Program byl postaven na výstavách dvojic, českého a kanadského
umělce. Stihli jsme udělat celkem třináct výstav.
Galerie získala brzy respekt na umělecké scéně a vědělo se o ní v Montrealu
i Torontu. Myslím, že díky ní se oživila i kulturní diplomacie mezi oběma zeměmi,
a hlavně jsme potkali spoustu zajímavých lidí. S mým odjezdem galerie skončila,
ale díky setkání s kurátorkou Ji-Yoon Han vznikla spolupráce mezi institucemi
Darling Foundry v Montrealu a Futurou v Praze, kde od minulého podzimu probíhá
každoroční výměnná rezidence pro kurátory a umělce.
Je současné kanadské výtvarné umění
jiné než tuzemské?
Zase tak odlišné není, žijeme v době internetu. V posledních letech ale sílí
trend, že Kanaďané dávají velký prostor inuitským umělcům nebo umělcům, kteří
původní kulturu zpracovávají. Jedním z nejsledovanějších je kontroverzní Kent
Monkman a na kanadském bienále se například představila Shuvinai Ashoona se
sochařkou Shary Boyle.
Jste absolventkou pražské Akademie
výtvarných umění. S kým jste studovala v ročníku?
Na AVU jsem studovala například s Krištofem Kinterou, Kateřinou Vincourovou
či Josefem Bolfem. Začínala jsem velkými figurativními kresbami u Jitky
Svobodové, poté jsem malovala v ateliéru Bedřicha Dlouhého, kterého po roce
vystřídali Vladimír Skrepl s Jiřím Kovandou, nakonec jsem diplomovala u
Vladimíra Kokolii.
Od začátku své kariéry, tedy od roku
1997, si vedete i malířský deník. Kolik času nad těmi kresbami strávíte?
Tento nekonečný deník začal nákupem losinských ručních papírů. Maluju na ně štětcem
olejovými barvami a zaznamenávám své podvědomí. Řekla bych, že jde dokonce o
jakýsi očistný proces. Těmto malovaným kresbám na papíře formátu A3 říkám
Deníkové záznamy. V roce 2015 jsem je shrnula v knize Na dosah ruky, která
mapuje roky 1997 až 2015.
Doprovodily je tehdy texty například Petra Borkovce či Jáchyma Topola. Práce
na papíře nefungují jako skici k větším kresbám či obrazům. Jsou to záznamy
tak, jak je dělají mediumici (neškolení autoři, jejichž umění stojí mimo běžné
psychické či sociální normy — pozn. red.). Doprovázejí moje obrazy, které
naopak vznikají týdny, měsíce či roky. Obrazy potřebují čas, mnohdy se do
ateliéru chodím „jen“ dívat a promýšlet, jak postupovat dál.
| Veronika Holcová (46) |
| • Narodila se v Praze, kde vystudovala Akademii výtvarných umění. • V ročníku byla například s Krištofem Kinterou, Jánem Mančuškou či Josefem Bolfem. • Vystavovala v Česku, Kanadě, polsku či Německu. • je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, soukromých sbírkách v Severní Americe, Evropě i Asii. |
Předpokládám, že se vaše obrazy během samotného procesu ještě mění.
Mnohdy začínám obraz skvrnou, jako když čtete svůj osud z kávové sedliny.
Takřka akvarelový začátek často předurčí obsah obrazu. Ano, myšlenka, se kterou
k plátnu přistoupím, se během procesu může velmi změnit. Někdy je to boj, ale
častěji skvělá dobrodružná cesta, kdy jsem sama překvapena výsledkem.
Kteří malíři patří k vašim
oblíbencům?
Je jich mnoho, ale mezi největší patří skotský malíř Peter Doig či Francouz
Balthus, což byl souputník Picassa, ale na rozdíl od Picassa se ho nedotkly
trendy. Picasso procházel různými obdobími, nasával je jak houba, ale Balthus
byl celý svůj život soustředěný na svou malbu. V tom je mi dost sympatický.
Vaše obrazy jsou abstraktní, snové
krajiny. Je to útěk ze současné české nebo třeba kanadské reality?
Už od dětství jsem milovala obrazy, v nichž jsem se mohla procházet a
ztratit. Naše zdánlivá realita je návodem k uchopení, je to past na diváka,
který zabloudí díky své vlastní představivosti. Obraz by neměl kopírovat reálný
svět. Měl by nabídnout něco víc. Protože realita, kterou žijeme, je často dost
náročná. Máme tu díky bohu stále ještě krásnou přírodu, v níž si můžeme
odpočinout a svobodně se pohybovat.
Ale malované obrazy mohou být naprosto fantasmagorické, mají schopnost
vytvořit úplně nový svět. Divák si může v obrazech najít různé interpretace:
toto vypadá jako jeskyně, uvnitř zurčí vodopád, který je zároveň jazykem draka,
dvě postavy na to všechno koukají, obraz je plný vody, jezer. Voda je v
posledních kanadských obrazech všudypřítomná.
Krajina jiných obrazů ale zase
připomíná vyprahlou Afriku.
Přírodu mám jako velkou inspiraci, je nekonečná, silná a zároveň tak strašně
křehká.
Vaše starší krajiny často vypadají
idylicky jako na obrazech německého romantika Caspara Friedricha, ale ta
krajina je i tísnivá.
Caspara Friedricha mám velmi ráda, ale s tou tísní si to nemyslím. Moje
krajiny a obrazy jsou různé, mapují můj život, a tak se stává, že někdy mohou
odrážet i tíseň z existence a smutku nad lidským údělem. Zaznamenávám ale i
radost z prožitku, krásy a štěstí, že jsme tu a máme možnost všechno vnímat a
prožívat.
Čím jste se začala živit po skončení
studia na akademii?
Nikdy v životě jsem nedělala nic jiného, než že jsem malovala. Je to něco,
co jsem si vydobyla. To je velký luxus. Věděla jsem, že nebudu ani učit, ani že
mě nesemele nějaká reklamní agentura, protože obojí by mi vzalo energii.
Z čeho jste žila?
Už na AVU jsem začala prodávat své kresby a obrazy. Když se rozhodnete být
svobodný umělec bez trvalého příjmu, je to pak hodně nejisté. Stává se mi, že
když už jsem úplně dole, něco se vždycky objeví. To je má životní zkušenost.
Často se ozývají lidé, kteří moje díla najdou v časopisech nebo je vidí v
galeriích.
Krištof Kintera nesl nelibě, že jeho
obrazy vlastní Tomio Okamura. Je i pro vás problém prodávat díla neoblíbeným
politikům či kontroverzním byznysmenům?
Nedivím se mu. K mému štěstí jsem takového nesympaťáka v ateliéru neměla. Je
pravda, že obrazy si převážně kupují bohatí lidé, ale také ti, kteří si na ně
pomalu našetří. Ti druzí pak většinou vůbec nesmlouvají, cení si vašeho díla, a
proto respektují i vaši cenu. Naopak čím bohatší sběratel, tím víc umělce tlačí
s cenou dolů. V Kanadě je to ale jiné. Stát i lidé umělce podporují, protože
vědí, že je důležitý pro všechny. Kanaďané umělce pěstují.
Jaký je život umělce na volné noze?
Je to skvělé a zároveň těžké. Jsem pánem svého času, do ateliéru mohu přijít, kdy chci, ale současně za sebe nesu zodpovědnost. V ateliéru bývám od pondělí do pátku a někdy chodím i o víkendu. Pro mě je to můj život, je to práce, která mě naplňuje, to je myslím v životě to nejcennější.
