Amerika a Evropa si jsou bližší, než se zdá
Radikálové v americkém Pentagonu nejsou nadšeni tím, co se zřejmě upeče na nadcházejícím summitu NATO v Praze. Severoatlantická aliance se pravděpodobně rozšíří o sedm zemí, z nichž některé údajně budou pro NATO spíše přítěží než přínosem. Jak může fungovat organizace s 26 členy, z nichž každý disponuje právem veta? Jak mohou chudé země střední a východní Evropy přispět k budování moderního vojenského potenciálu, který má čelit terorismu a „zlým státům“ vyzbrojeným zbraněmi hromadného ničení?
Skeptici považují očekávané rozšiřování NATO za důkaz, že aliance začíná ztrácet smysl své existence. Jsou tu i další důkazy, tvrdí pesimisté. NATO se sbližuje s Ruskem, svým někdejším úhlavním nepřítelem, místo toho, aby se připravovalo na případnou hrozbu z Východu. Američané jsou rozladěni tím, jak Evropané nedokáží modernizovat svou výzbroj a účinně pomoci Spojeným státům ve vojenských operacích na různých místech světa. Evropanům se zase nelíbí svět pod taktovkou amerického šerifa.
Napětí v americko-evropských vztazích v minulých měsících opravdu nahlodalo vzájemnou důvěru, která je pro přežití aliance nezbytná. Analytik Radek Khol z Ústavu mezinárodních vztahů výstižně poukazuje na skutečnost, že obě strany Atlantiku se rozcházejí především v názorech na to, jak řešit problémy mimo Evropu. Přední světový odborník Henry Kissinger prohlašuje, že Amerika cítí větší odpovědnost za budoucnost světa. Mnozí Němci, Francouzi a další Evropané jsou naopak přesvědčeni, že lidé kolem prezidenta George Bushe nechápou podstatu světových problémů včetně terorismu. Místo prevence konfliktů hodlají harašit zbraněmi.
Přesto si jsou Američané a Evropané těsně před pražským summitem NATO bližší, než se zdálo ještě před několika týdny. Spojené státy se shodly s Francií, Británií, Ruskem a dalšími členy Rady bezpečnosti OSN na přijetí rezoluce vyzývající Irák k přijetí zbrojních inspektorů. Američané nakonec dali jasně najevo, že chtějí jednat raději ve spolupráci se spojenci, než bez nich – byť ani tuto druhou variantu zcela nevylučují. I Spojené státy vědí, že jednání na vlastní pěst nejenže nemusí být vojensky nejefektivnější, ale také může povzbuzovat protiamerické nálady ve světě.
Realisticky uvažujícím Evropanům zase musí být jasné, že je dobré mít určitý vliv na to, co jediná supervelmoc ve světě dělá. Evropa také rozhodně není v situaci, kdy by mohla prohlásit, že si dokáže vlastní bezpečnost zajistit sama.
Duchovní otec pražského summitu Václav Havel nadále má reálnou naději, že v české metropoli realismus převáží a aliance se vydá cestou zásadní reformy. Nelze sice očekávat, že všechny evropské státy budou na obranu vydávat více peněz než dosud, ale je možné vykročit směrem k větší vojenské specializaci a následné lepší koordinaci mezi členskými zeměmi. Česko hledá svou parketu v oblastech obrany před chemickými i bakteriologickými zbraněmi, a pasivních sledovacích systémů. Aliance pravděpodobně rovněž upřesní své priority modernizace ozbrojených sil a dá podnět ke vzniku nových sil rychlé reakce NATO.
Analytici zřejmě nakonec uznají, že rozšíření o sedmičku nových členů navzdory všem pochybnostem přinese více kladů než záporů. Ač to může znít překvapivě, schopnosti některých kandidátských států nejsou zanedbatelné (zvláště ve světle sílícího důrazu na specializaci). Rumunsko nabízí speciálně vycvičený horský prapor a vojenskou policii. Přijetím Rumunska, Bulharska a Slovinska se rozšíří pásmo stability směrem k bouřlivé části Balkánu. V době, kdy se zcela mění charakter bezpečnostních hrozeb, působí úvaha, že NATO by muselo v případě konfliktu bránit větší území, zastarale. Teroristé nezahájí pozemní útok proti žádnému státu. Rozhodující je snaha, aby v boji proti terorismu spojilo síly co nejvíce zemí, jejich armád i zpravodajských služeb. V tomto světle je také spolupráce s Ruskem nezbytná.
Česko by mělo jako malý evropský stát mít jednoznačný zájem na tom, aby Evropané s Američany nadále nacházeli společnou řeč. I když můžeme vidět šanci ve sjednocující se Evropě, nepřestává ani dnes platit, že Spojené státy mohou pomoci vyvažovat politický i ekonomický vliv evropských velmocí. Jednostranná orientace nebývá zdravá. NATO přináší šanci rovněž našemu průmyslu, byť zatím jsme ji příliš nevyužili (více rozhovor na straně 54).
