Bílá mešita sedí na kopečku sotva tři kilometry západně od řeky Mississippi a po americku ji obklopuje velké parkoviště.
Uvnitř ve své kanceláři vystlané teplým kobercem neohlášenou novinářskou návštěvu vítá jen v ponožkách, protože boty se při vstupu do islámského svatostánku musejí zout, imám Eldin Suša. Za ním na zdi visí bosenská vlajka vedle praporu s hvězdami a pruhy.
Je všední den odpoledne, a tak mešita tone v naprostém tichu. „Nejrušněji tu máme v neděli, kdy děláme programy pro děti. Chodí jich kolem dvou stovek,“ říká třicátník při obhlídce chrámu. Na námitku, že hlavním dnem je pro zbožné muslimy přece pátek, Suša krčí rameny. „Víte, v Bosně je islám dost uvolněný. Nemáme problém přizpůsobit se americkému týdnu,“ usmívá se duchovní, který sem byl z vlasti vyslán, aby se staral o duchovní život uprchlíků a jejich potomků, kteří kvůli balkánské občanské válce před čtvrtstoletím našli nový domov ve městě na soutoku řek Mississippi a Missouri. V St. Louis se soustředila nejpočetnější bosenská komunita mimo Balkán; žije tam nejméně 50 tisíc lidí s kořeny v této bývalé jugoslávské republice.
Integrace přistěhovalců v oblasti, která rozhodně není typickým americkým tavicím tyglíkem jako města na pobřeží, se podařila tak, že se dnes dává za příklad široko daleko. Týká se to i muslimů, které současný prezident Donald Trump ještě během volební kampaně šmahem označil jako teroristické riziko a chtěl jim zakázat vstup do země.
Přečtěte si také o demografické situaci v Africe:
„Není za tím nějaká speciální politika, ale prostá otevřenost obyčejných lidí k migrantům. V Evropě chtějí, aby se z tebe hned stal třeba Francouz, a zároveň tě přes všechnu snahu odmítají. To Američané nedělají, třeba se nikdo nepostavil proti stavbě mešity. Naopak. Občas sem chodí křesťanské skupiny a debatujeme o různých tématech,“ dodává Suša s tím, že dosud v komunitě nezaznamenal vykořeněné osoby, které by hledaly oporu v radikální formě islámu. „Mladí se hrozně jednoduše amerikanizují. Ti, co přišli jako děti, mluví jazykem předků jen lámaně, a ti, co se tu narodili, často už vůbec,“ říká.
Bílá pleť nás dělá neviditelnými
„Mladí často narážejí na konzervativní zvyklosti svých rodičů, které si přivezli z původního domova. Nechápou, proč by jako jejich vrstevníci nesměli přespat u kamaráda doma nebo zůstat do noci na oslavě. Kvůli těmto konfliktům máme v komunitě větší výskyt drogové závislosti nebo členství v kriminální partě, ale případy příklonu k ortodoxnímu islámu tu nemáme. Zřejmě proto, že v Bosně nebyl korán tradičně brán doslovně,“ doplňuje imáma socioložka Aljina Karamehic-Muratovicová ve své kanceláří na univerzitě, která se tématem začleňování vlastní etnické skupiny do amerického národa dlouhodobě zabývá.
„Nic si nenalhávejme: k snadné integraci nám pomáhá barva pleti, díky které je naše menšina neviditelná. Navíc jsme vyšli ze západního světa, takže i způsobem oblékání tu jednoduše zapadneme,“ říká v absolutní shodě se všemi dalšími dotazovanými Bosňáky blonďatá čtyřicátnice s velkýma modrýma očima.
„V USA rasismus stále přežívá a společnost se nadále vrství podle rasy, takže uprchlíci ze Somálska nebo Afghánistánu zdaleka tak snadno přijati nejsou,“ argumentuje žena, která se přímé válečné zkušenosti vyhnula. Ještě před rozpadem Jugoslávie začala studovat na druhé straně Atlantiku.
Jestliže kdokoli mluví o Marshallově plánu pro Afriku, „aby lidé zůstali doma a nemigrovali do Evropy“, měl by vědět, do čeho jde. Čtěte komentář Miroslava Zámečníka:
Vyprahlý Sahel aneb Odkud přijdou
Proč lidé, kteří vzali nohy na ramena před etnickými čistkami prováděnými srbskými či chorvatskými sousedy, našli nový domov zrovna v St. Louis, vysvětluje po telefonu Patrick McCarthy. „Když byla bosenská válka v plném proudu, ministerstvo zahraničí, jak je při podobných krizích od schválení zákona o uprchlících v roce 1980 běžné, oslovilo velká města, zda a kolik utečenců jsou připraveny přijmout. St. Louis patřilo k těm, která se přihlásila. Stačilo jen prokázat, že nabízí dostatečné ubytovací kapacity a že má k dispozici osoby hovořící jejich jazykem,“ líčí muž, který o tématu napsal knihu.
První přijela třicítka lidí z Banja Luky, kteří za sebou měli zkušenosti s koncentrákem. Pak dorazili jejich příbuzní, a než přišel v roce 1995 mír, bylo v St. Louis, jehož univerzity nabízely studenům z válkou postižené země stipendia za velkorysých podmínek, na tři tisíce občanů bývalé jugoslávské republiky. „Velký nárůst přišel na konci 90. let, kdy Německo obyvatelům Bosny zrušilo uprchlický status s tím, že v jejich vlasti už se nebojuje. Ale neřešili, jestli se mají kam vrátit a jestli jejich vesnici náhodou nezabrali Srbové,“ vysvětluje McCarthy.
Hledá se lék na vylidňování
Jedním z těch, kdo přišli v této době, je dnes devětatřicetiletý Nedim Ramie. „V našem domě poblíž Srebrenice bydlí válečný zločinec. Kdybychom se po sedmi letech na útěku vrátili do Bosny, museli bychom do míst, která jsou pod vládou muslimů, ale která rodiče neznali. Takže jsme se rozhodli zůstat na jiném místě na Západě,“ vypráví advokát. Stejně uvažovaly další desetitisíce utečenců, kteří se do státu, který dodnes kulhá na obě nohy, vracejí jen na prázdniny.
„Bosenské známé jsme měli na třech místech - ve floridském Jacksonville, v kalifornském San José a tady v St. Louis. Kvůli nízkým životním nákladům jsme se rozhodli pro třetí možnost,“ vzpomíná Ramie. Sídlo pivovaru Budweiser má svoje dny slávy, kdy bylo výchozím bodem pro osadníky dobývající Divoký západ, dávno za sebou.
Přečtěte si esej: Vylidněná, ne přelidněná planeta
Ještě při sčítání lidu v roce 1950 mělo 850 tisíc obyvatel a patřilo k pětici největších metropolí v USA. V roce 2010 už tam žilo pouze 320 tisíc lidí. Město se vylidňuje, odcházejí především ti akčnější a schopnější, a v průměru tak všichni chudnou, což nutí další k odchodu. Řízená migrace tento trend může alespoň zpomalit, jak ukázal příchod muslimů z Balkánu.
„Uprchlíci z Bosny byli většinou dobře vzdělaní a zvyklí tvrdě pracovat. Jako můj otec, který byl za jugoslávských časů manažerem. Tady kvůli jazykovým znalostem musel vzít zavděk obsluhou stroje v továrně, ale dokázal své tři syny dovést k promoci na univerzitě,“ říká Ramie. Další Bosňáci vzali za vděk jinými nutnými, ale u starousedlíků nepopulárními profesemi, stali se z nich instalatéři, elektrikáři nebo uklízečky. A dokázali si překvapivě slušně vydělat.
Další Bosňáci, kteří se o úspěšné krajanské komunitě v St. Louis doslechli „tichou poštou“, se do Missouri stěhovali z jiných míst USA na vlastní pěst, takže jejich menšina se nabalovala jako sněhová koule. Mimochodem takový proces není ve Státech ničím neobvyklým - například somálští přistěhovalci se překvapivě soustředili na dvou místech ve studené Minnesotě u hranic s Kanadou, Kambodžany a Tibeťany zase přitahovaly buddhistické chrámy v Severní Karolíně, respektive v Indianě.
Uprchlíci z Bosny se vesměs nastěhovali do zpustlé čtvrti Bevo Mill na jihu města. A dnes už zašle vůbec nepůsobí. Na krámcích převažují jména končící na jihoslovanské „ic“ a v etnických restauracích běžně dostanete typické balkánské pokrmy. Na hlavní třídě stojí kopie slavné sarajevské kašny Sebilj, kterou komunita darovala v roce 2013 městu St. Louis k jeho 250. narozeninám.
Plav, nebo se utop!
Pikantní je, že Bosňáci se hospodářsky vzmohli natolik, že nízké pronájmy či levné nemovitosti Bevo Mill opouštějí a stejně jako jiní občané ze střední třídy se stěhují na předměstí, což sice znamená větší náklady na ubytování, ale také lepší školy pro děti a také větší prestiž, protože na adresu se v USA hodně dá.
„Amerika je nejlepší země na světě. Dá ti možnost se prosadit podle tvých schopností. Jsem Německu vděčný, že tam moje rodina mohla v bezpečí přečkat nejhorší roky, ale Němci by nás nikdy nebrali za své,“ líčí Ramie ve své právnické kanceláři. Má v ní na zdi nad stolem obří fotku slavného mostarského mostu, který byl zřejmě nejznámější architektonickou obětí tříletého konfliktu.
Mezinárodní institut, který na integraci přistěhovalců v St. Louis pracuje už od roku 1919, na začátku zajistil pomoc při hledání bydlení, zaměstnání a jazykový kurz, ale žádné další vydržování. Do tří měsíců už by se migrant měl o sebe sám postarat. Američané tomuto systému, který je běžný i v jiných městech, říkají „Swim or sink!“ Tedy volně přeloženo: Plav, nebo se utop!
V Evropě se za základní chybu při začleňování přistěhovalců do společnosti označuje vytvoření ghett. Ramie však vedle rizik vidí díky příkladu Bevo Mill i řadu pozitiv. Nejen ta společenská při spontánním posezením nad šálkem kávy jako v domovině, odkud jsou Jihoslované zvyklí se družit bez americké organizovanosti. Ale hlavně hospodářská. „Když si Bosňák otevře pekárnu, může se spolehnout, že ostatní lidé z komunity budou nakupovat u něj, aby mu pomohli. Na takové věrné zákazníky běžný podnikatel spoléhat nemůže,“ vykládá advokát s tím, že se někdejší uprchlíci městu St. Louis za vstřícnost odvděčili svou podnikavostí a hlavně odváděním daní a vytvořením nových pracovních míst.
Přesné statistiky se o tom nevedou, ale o přínosu bosenské migrace minimálně pro jižní čtvrti panuje všeobecná shoda. Takže St. Louis (stejně jako další města na celkově upadajícím Středozápadě) pokukuje po další „demografické injekci“, protože nově příchozí, jak si v USA od jejich vzniku mnohokrát vyzkoušeli, mají větší podnikatelský elán než starousedlíci.
Balkánská rétorika Donalda Trumpa
Narážejí ovšem na současného prezidenta, který má vůči přistěhovalcům (a především těm muslimským) hodně nabroušený jazyk, jak naposledy ukázal výpady na adresu čtyř demokratických zákonodárkyň, jejichž předci relativně nedávno dorazili za oceán. „Trump rozděluje společnost nepřátelskou rétorikou. My z Bosny dobře víme, že tím, jak o ostatních lidech nenávistně mluvil i Miloševic, Tudjman a Izetbegovic (tehdejší nacionalističtí vůdci Srbska, Chorvatska a Bosny - pozn. autora), všechno začalo,“ poznamenává Ramie.
Republikán v oválné pracovně Bílého domu ve snaze omezit přistěhovalectví výrazně snížil počet povolení vstupu pro utečence. Zatímco za Obamovy administrativy do USA každý rok přicházelo mezi 60 až 80 tisíci válečných vyhnanců, v roce 2018 smělo vstoupit jen 22 491 osob. „Trump legální možnosti přistěhovalectví postupně osekává. I když by jistě rád přivítal tisíce lidí třeba z Norska, jenže těch k nám asi moc nepřijde,“ říká s lehkou nadsázkou šedesátník David Nicklaus, který píše pro hospodářskou rubriku největších místních novin St. Louis Post-Dispatch.
Vymírající město podle něj musí hledat nové obyvatele jinde. Z domácích zdrojů je nesežene, a tak se logicky zase nabízejí uprchlíci z válečných zón, které se nyní nalézají především v muslimských zemích. Ovšem společenské klima je kvůli strachu z islamistického terorismu výrazně jiné než v bezstarostných 90. letech, kdy největším problémem bylo to, že nově příchozí „pojídají psy“. Stěžovatelé jaksi nepoznali, že se na rožni točí jehně.
Dnes jsou každopádně Bosňáci pevnou součástí St. Louis a na lokální úrovni mají tak velkou váhu, že si je politici v kampaních předcházejí a ti sociálně zdatnější se už prý i naučili shromážděné správně zdravit: „Dobro došli.“
Autor je spolupracovníkem redakce
Dále čtěte:
Dopad multikulti: britská policie nerozumí slangu ulice, najímá si překladatele
Trump brojí proti migrantům, americké firmy jsou na nich ale závislé
Příkladná integrace? Většina z 800 tisíc imigrantů v Česku pracuje a cítí se bezpečně
Temný okamžik pro Evropu? Konec lodi zachraňující uprchlíky kritizuje britská organizace
O migrační politice nemohou rozhodovat Francie a Německo, vzkazuje Salvini
