Navrhované změny potvrzují dlouhodobější trend
Novela zákona o České národní bance, která se vrací do Poslanecké sněmovny po zamítnutí Senátem, mimo jiné přináší i některé úpravy v oblasti povinných rezerv. Povinné minimální rezervy jsou jedním ze základních nástrojů měnové politiky, kterou vykonává Česká národní banka (ČNB). V případě, že novela bude schválena, zmírní se podmínky uplatňování tohoto nástroje. České banky jsou povinny držet povinné rezervy ve stanovené výši (dvě procenta), což ale neznamená, že v každém okamžiku musí mít přesně stanovený objem rezerv. Centrální banka kontroluje stav ve čtrnáctidenních cyklech a za rozhodující považuje průměrnou výši v tomto období. Z toho vyplývá, že banky mohou krátkodobě držet méně povinných rezerv než stanovené procento. Poté je ale musí navýšit, aby dosáhly určeného průměru. V případě nedodržení stanovené výše poskytne Česká národní banka automaticky úvěr k doplnění rezerv, který je úročen sankční úrokovou sazbou (až trojnásobek vyhlašované diskontní sazby). Novela přináší faktické snížení této sazby (při současných úrokových sazbách), což je pro banky samozřejmě výhodnější. Centrální banka také určí lhůtu, dokdy musí daná banka své povinné rezervy navýšit na stanovenou úroveň. Novela stanoví, že tato lhůta nesmí být kratší než šest měsíců. Úročit, nebo neúročit? Další důležitý moment představuje úročení povinných rezerv. Dnes totiž získává centrální banka prakticky bezplatně finanční prostředky, protože povinné rezervy neúročí. Novela dává prostor pro úročení rezerv, čímž by tato výhoda centrální banky v podobě výhodných zdrojů odpadla, což by se samozřejmě projevilo v hospodaření banky. Odhaduje se, že při zavedení úročení rezerv diskontní sazbou by dodatečné náklady centrální banky dosahovaly v roce 1995 6,1 miliardy korun, v roce 1996 10,9 miliardy a v roce 1997 již 13,5 miliardy korun. Výnosnost aktiv ČNB se v letech 1995 až 1997 pohybovala pod úrovní diskontní sazby, z čehož lze usoudit, že dopad úročení v daném období by byl jednoznačně ztrátový. Dalším aspektem úročení je fakt, že centrální banka by stála „sama proti sobě . Stanovením povinných minimálních rezerv chce Česká národní banka snížit množství peněz v oběhu. V případě zavedení úročení dojde k tomu, že banka začne platit komerčním bankám úroky z rezerv, a tak fakticky množství peněz v oběhu zvyšuje. Tím popírá původní smysl stanovení sazby povinných rezerv, a částečně tak neutralizuje vlastní opatření na regulaci množství peněz v oběhu. Pro dosažení stejného efektu by musela centrální banka stanovit vyšší sazbu povinných rezerv než v případě neúročení. Úročení povinných rezerv by tak mělo své opodstatnění pouze jako další krok směřující k minimalizaci významu tohoto instrumentu. Centrální banka by též musela více zvažovat, jaký objem povinných rezerv je pro ni vhodné držet. V evropských zemích se úročení povinných rezerv objevuje například v Nizozemsku. Držíme krok se světem. Evropská centrální banka v současnosti drží sazbu povinných minimálních rezerv na úrovni dvou procent a jejich dodržování kontroluje v měsíčních cyklech. Úročení povinných rezerv je v evropském měnovém systému povoleno. Některé země nemají povinné rezervy vůbec (například Austrálie, Kanada, Švýcarsko). V ostatních vyspělých ekonomikách je patrný klesající trend sazby těchto rezerv, a nejinak tomu je i v České republice. V srpnu 1996 byla sazba povinných rezerv 11,5 procenta a o dva roky později již pět procent. V říjnu roku 1999 byla stanovena současná dvouprocentní sazba. Nulová sazba. Proč tedy nezrušit povinné rezervy úplně? Martin Mandel z katedry měnové teorie a politiky Vysoké školy ekonomické je názoru, že tyto rezervy by se neměly zrušit jejich zákazem v zákoně. Existuje totiž způsob, jak rezervy „zrušit , a to stanovením nulové sazby, a v případě nutnosti je zase „zavést . Proto se jeví „zrušení nulovou sazbou prozíravější než zrušení zákonem. V případě zrušení ze zákona si zase komerční banky mohou být jisté, že jim v budoucnosti nehrozí žádné náklady spojené s tvorbou rezerv a mohou tento faktor vypustit ze svých kalkulací. Pokud by došlo ke zrušení rezerv (lhostejno jakým způsobem), musí se dále zvážit fakt, že Česká národní banka by tak přišla o bezplatné zdroje. Tím se otevírá prostor pro zvýšení závislosti centrální banky na státním rozpočtu a potažmo vládě (například při uhrazování ztráty v hospodaření). Stejný problém představuje i již zmíněné úročení. Dlouhodobý vývoj však jasně směřuje k tomu, že centrální banky se budou muset bez povinných minimálních rezerv ve svých zdrojích obejít. Lze si proto představit, že za několik let budou existovat povinné minimální rezervy jako užívaný nástroj měnové politiky pouze na stránkách ekonomických učebnic.
