V Česku se vyrábí více než sto různých značek piva. Někteří čeští pivaři se důsledně drží nápojů, které produkují nadnárodní firmy.
Autor: Jakub Hněvkovský
Jiní rádi experimentují a dávají přednost produktům minipivovarů. Díky tomu se u nás nedaří jen pivovarským Goliášům, ale i Davidům.
Koncem minulého století zavládla mezi malými pivovarníky pesimistická nálada. Pramenila z předpokladu, že mnoha českým pivovarům zvoní hrana. Zdálo se, že v konkurenci nadnárodních firem nemají ty malé šanci na přežití. Mnoho pivovarů skutečně zaniklo (za všechny můžeme jmenovat například známý Jarošov), dnes se však jejich řady opět utěšeně rozšiřují. Důvody tohoto oživení jsme se vydali prozkoumat do Moravskoslezského kraje. Přestože jeho území ovládá mocný bůh Radegast, minipivovary tady vyrůstají jako houby po dešti. Najdeme jich asi patnáct a další přibývají.
Vojkovičtí koníčci
Naší první zastávkou jsou Vojkovice, malá vesnice ležící zhruba na půlce cesty z Frýdku-Místku do Českého Těšína. V ní najdeme Hostinec a Minipivovar U Koníčka. Stavení u cesty vypadá na první pohled útulně – a jeho interiér nezklame. Klasická hospoda, od níž nečekáte nabídku specialit italské kuchyně, ale tušíte, že když si tam dáte guláš, bude vám chutnat. A máme štěstí. Tabule na zdi oznamuje, že na čepu je kromě standardní nabídky, tedy světlého Ryzáka, tmavého Vraníka a polotmavého Grošáka, i pouze třikrát ročně vařený speciál – světlý medový Čmelák.
Usadíme se u stolu s majitelem pivovaru a sládkem v jedné osobě Mojmírem Velkým a ptáme se ho, jaký je vlastně rozdíl mezi jeho pivem a pivem z velkého pivovaru. „Chutná jinak, jestli lépe nebo hůř, musejí ale posoudit zákazníci. Naše pivo je živé, to znamená, že je nefiltrované a nepasterizované, a díky tomu je i zdravější. Zůstane v něm totiž mnohem víc vitaminů a jiných prospěšných látek,“ vysvětluje Velký. Kvasnicové pivo v půllitrech, které stojí na většině stolů okolo nás, je hustší a kalnější než to, které jsme zvyklí vídat ve většině restaurací.
Dáme na radu místního sládka a na rozdíl v chutích piv se zeptáme jednoho z jeho hostů. „Poté, co jsem začal srovnávat klasická piva s pivem z menších pivovarů, jsem sice nepřestal ta první pít, ale když si chci pivo opravdu vychutnat a mám příležitost, sáhnu po něčem z menšího pivovaru. Jako by z toho piva bylo cítit, že lidé, kteří je dělají, k němu mají vztah, dávají do něj kus sebe,“ míní Stanislav Cieslar, který ke Koníčkovi chodí rád a často. Patří ke skupině pivařů, kteří se domnívají, že velké pivovary produkují „europivo“, jehož chuť se od staré dobré chuti tohoto českého nápoje tak trochu vzdálila.
Mojmír Velký nás odvádí na prohlídku pivovaru. Cestou míjíme diplom na zdi oznamující, že v letošní Jarní ceně českých sládků získal jeho Ryzák první místo v kategorii světlá 11 ° z minipivovaru. Nerezová varna, v níž pivo uvařil, vůbec nepřipomíná své vysoce estetické měděné kolegyně, na něž často narážíme v restauracích, kde se vaří pivo. „Vyráběl jsem jí svépomocí, takže mě stála jen zlomek běžné ceny,“ konstatuje Velký. Obvyklá investice do zprovoznění vlastního pivovaru se podle něj pohybuje v řádech několika milionů korun. Přesto je přesvědčen o tom, že minipivovarů v Česku ještě výrazně přibude.
Zábřežský Pikard
Opouštíme Vojkovice a míříme do Ostravy. Projedeme okolo vítkovického areálu historických vysokých pecí, mineme supermarket uprostřed panelového sídliště a zastavíme před Zábřežským zámkem. Když vstoupíme na jeho kameny vydlážděné nádvoří, jako bychom se ocitli v jiné časoprostorové dimenzi. Světle růžové zdi nově zrekonstruovaného zámku Zábřeh, po nichž se pne břečťan, návštěvníka dokonale skryjí před městským shonem. I to je důvod, proč dává mnoho lidí, kteří do Ostravy přijedou za obchodem, přednost ubytování v jednom ze zdejších pokojů před přespáním v některém z větších a modernějších hotelů. Tu možnost mají od roku 2007, kdy byla dokončena rekonstrukce zámku ze šestnáctého století. Pivo se v něm vařilo, už když se začala psát jeho historie. Dnes je ze zámku čtyřhvězdičkový stylově zařízený hotel a pivo se v něm vaří zase.
Uvnitř potkáváme hotelového manažera Radovana Koudelku, který nás zámkem provede. Pokoje pro hosty s trámovými stropy jsou zařízeny starožitným nábytkem a najdeme v nich nejen kamenné krby, ale i komfort, který očekáváme od jednadvacátého století. Hladoví návštěvníci zámku si mohou vybrat mezi restaurací a pivnicí. Na obou místech dostanou některý z kvasnicových ležáků značky Pikard, které se uvařily v zámeckém pivovaru. „Tím však možnosti ochutnat zdejší pivo nekončí,“ upozorňuje Radovan Koudelka.
Svůj vlastní půllitr si můžete natočit v pivní lázni. A jak taková lázeň vypadá? „Nejedná se přímo o koupel v pivu,“ trochu nás zklame náš průvodce a otevře dveře tlumeně osvětleného středověkého sklepa. Uprostřed něj stojí dřevěná káď vybavená dvěma kohoutky – nebo spíš pípami. Pivo ale vytéká pouze z jedné. „Základem lázně je voda, do níž se přidají suroviny používané při vaření zdejšího piva,“ vysvětluje Koudelka. V kádi můžete Pikard popíjet a po koupeli vás čeká masáž, takže absolvování pivní lázně jako celku rozhodně zklamáním není.
V restauraci ochutnáváme pivo. Ke zdejším specialitám patří puškvorcová jedenáctka, což je tmavý kvasnicový ležák, jehož chmelovou hořkost umocňuje přidaný puškvorec a speciál nazvaný Ženské pivo. „Náš sládek Tomáš Hub je uvařil tak, aby odpovídalo ženskému vkusu. Je z pšeničného sladu a má jemně ovocné aroma i chuť,“ říká Koudelka. Co je příčinou zvláštní chuti a vůně Ženského piva, nám ale neprozradí, jedná se totiž o výrobní tajemství.
Mezi restaurací a pivnicí stojí elegantní měděná varna. Zámek jistě zdobí, ale jak se podílí na jeho ekonomických výsledcích? „Nemáme možnost vyrábět pivo levněji než velké pivovary, a kdybychom prodávali výrazně dráž než ony, lidé by ho tolik nepili, takže na pivu asi nezbohatneme. Díky tomu, že máme vlastní pivovar, tady ale hosté mohou ochutnat něco speciálního – něco, co jinde nedostanou. Nejde přitom jen o samotnou chuť našeho piva, ta je jen součástí zážitku, který si naši hosté ze zámku odnesou,“ vysvětluje Koudelka.
Jeho slova potvrzuje i jeden z návštěvníků pivnice. „Piva z malých regionálních pivovarů rád ochutnávám. Částečně za to může asi moje zvědavost, ale zároveň mám pocit, že tato piva chutnají lépe. Jejich odlišnost bych přirovnal k rozdílu mezi sýrem, který si koupím v hypermarketu, a oštěpkem od bači z horské salaše,“ říká. Zdá se, že někteří lidé pitím nápojů z malých místních pivovarů bojují proti globalizaci.
Štramberský Trubač
Mozaika důvodů, pro něž se v Česku daří minipivovarům, se začíná pomalu skládat. A tak se chceme zeptat, jestli úspěchy malých Davidů nechávají klidně spát velké Goliáše. V Ostravě to už ale nestihneme. Zůstává nám za zády a my vyjíždíme do města pod Trúbou, do Štramberku. Cesta uběhne rychle, netrvá ani půlhodinu, ale počasí nám nepřeje. Mlha by se dala krájet, a tak nám nezbývá než věřit, že nad městem skutečně Trúba (tedy věž, která zbyla ze strážní tvrze postavené ve čtrnáctém století) ještě stojí. Blížíme se k náměstí a z mlhy před námi se vynořují staré roubenky. Vypadají přitom jako obrázky z pohádkové knížky. I náměstí samotné je v mlžných závojích kouzelné, jenže je na něm poměrně dost velká zima, a tak raději rychle zamíříme do hospody. Na jejím štítu si ještě stihneme přečíst, že to není jen tak ledajaká hospoda, ale Městský pivovar.
Jeho interiér zdobí historické fotografie s pivovarskou tematikou a měděná varna. „Vedle různých speciálů, například vanilkového či višňového, se v ní vaří světlý nefiltrovaný ležák plzeňského typu a tmavý nefiltrovaný ležák flekovského typu, oba se jmenují Trubač,“ informuje nás zdejší sládek Marek Pietoň. Nezapomene zmínit ani to, že se tady na své výzkumné pivní stezce zastavil i pivní znalec a dopisovatel amerického Wall Street Journalu Stan Sesser. Černé pivo, které Pietoň uvařil, tehdy ohodnotil jako „nejlepší tmavé pivo roku 2006 v celé střední Evropě“.
A jak se staví k tak silné konkurenci velké pivovary? Podle Pietoně jsou úspěchy minipivovarů obecně, alespoň zatím, pod jejich rozlišovací schopností. Nadnárodní pivovarníci si prý těch malých valně nevšímají. Standardní minipivovar vyprodukuje jen několik stovek hektolitrů piva ročně a to se navíc ve velké většině spotřebuje tam, kde se vyrobilo. A pravděpodobnost, že se situace změní, příliš vysoká není.
Usadíme se u masivního dřevěného stolu, napijeme se piva známého i v Americe a ptáme se proč. „Minipivovar, který by nebyl propojen s restaurací, by se uživil jen těžko. Nejen kvůli výrobním nákladům, které bude mít vždycky vyšší než velký pivovar šetřící třeba na množstevních slevách, ale i proto, že nemá takové možnosti, jak přesvědčit hospodské, aby točili právě jeho pivo,“ konstatuje Pietoň. Velké pivovary jsou ekonomicky silnější, a tak mohou restauratérům nabídnout mnohem víc než ty malé. „Třeba vybavení jejich restaurace nebo reklamu,“ uvádí Pietoň příklady. Regionální kvasnicové ležáky přitom podle něj neupřednostňují všichni hosté restaurací. Velká část z nich nedá dopustit na své oblíbené „velké značky“. Nesmíme zapomenout ani na další znevýhodnění malých pivovarů. Piva, která v nich dostanete, jsou nefiltrovaná a nepasterizovaná – to je samo o sobě dobře, prospívá to chuti i zdravotním účinkům, jenže neupravené pivo se rychleji kazí. Zásobování vzdálenějších podniků je proto logisticky náročnější.
Zábavné Beskydy
Vypadá to, že s malým pivovarem velký byznys neuděláte – ale zato poslouží jako velmi dobrá podpora turistického ruchu. Štramberský pivovar je ideální příklad. Opět stojíme na náměstí a je nám jasné, že malé město pod Beskydami je turisticky zajímavé samo o sobě. Dokazuje to i skutečnost, že se v současné době jedná o jeho zařazení do seznamu památek UNESCO. Štramberk nadto leží uprostřed krásné podhorské krajiny. Turisté tedy mají důvody sem mířit. Pivovar jen přispívá k tomu, aby jich sem dorazilo co možná nejvíc a měli chuť se ve městě zdržet.
Majitelem Městského pivovaru Štramberk je ostravská společnost Šmíra - Print podnikatele Pavla Šmíry. A zdá se, že Šmíra si je výhod svého pivovaru vědom. Není to totiž jeho jediný štramberský podnik. Vlastně je to jen součást jeho rozsáhlého projektu „Relax v podhůří Beskyd“. K jeho dalším částem patří muzea, galerie, penziony, restaurace a nejrůznější turistické atrakce – za všechny uveďme například možnost projet si okolí silničním vláčkem.
Jednotlivé střípky projektu jsou rozesety v širokém okolí, ale k tomu, abychom si prohlédli některé z nich, nemusíme chodit daleko. Kousek vedle pivovaru najdeme solnou jeskyni a o pár kroků dál se dokončují pivní lázně. Když se rozhodnete ve Štramberku strávit noc, můžete přespat v některé z místních romanticky vyhlížejících roubenek. Několik z nich je totiž rovněž součástí relaxačního projektu.
Pivovar je tedy jen jedním z mnoha turistických lákadel podnikatele Pavla Šmíry. A jistě je to lákadlo úspěšné, o pár kilometrů dál, v Kozlovicích, mu totiž Šmíra pořídil mladšího bratříčka. Sedáme do auta a jedeme si ho prohlédnout. Valašský pivovar v Kozlovicích byl zprovozněn teprve koncem loňského roku. Rozhodně se ale nedá říct, že by zářil novotou – na to byla rekonstrukce budovy bývalého fojtství, v němž jej najdeme, provedena příliš citlivě. Fojtství bylo postaveno začátkem devatenáctého století. Ještě mnohem dříve tady ale sídlili valašští vojvodové. Klíč k vysvětlení názvů piv, které se tady dnes vaří, tedy najdeme v minulosti. Světlé je Valašský vojvoda a tmavé Kozlovický fojt.
Hostům velké stylově zařízené restaurace nosí pivo dobově oblečená obsluha. Nám je ale přinese sám jeho autor – Marek Pietoň – a odvede nás z hospody. Areál fojtství totiž ukrývá i expozici jednotřídky konce devatenáctého století s kabinetem a bytem řídicího učitele. Své poslední pivo si tak vypijeme ve společnosti figuríny pana řídicího.
