(EURO 26/2006)
„Blamáž“ opírá autor článku o tvrzení advokátní kanceláře zastupující Asociaci dovozců a výrobců kopírovací techniky. Lze pochopit, že advokát v zájmu klienta snáší všechny možné a nemožné argumenty, aby mu v tomto případě našel možnost úniku ze zákonné povinnosti. Škoda že si EURO před spuštěním antiministerské palby nezkusilo obstarat, v zájmu podání korektní informace, reakci napadené strany.
Jak je to tedy s respektováním zákona? Novela autorského zákona ministerstvu uložila stanovit mimo jiné typy přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin a výši paušální odměny podle typu přístroje. Pravda, nové ustanovení zákona, že odměna se stanoví z průměrné ceny přístroje, není zrovna moc jasné a je skutečně výkladovým oříškem. Především proto, že vlastní zmocňující ustanovení zákona je koncipováno jinak, mluví jen o paušálních odměnách a na toto ustanovení se ani neodkazuje. Navíc autorský zákon nikde nespecifikuje, co je třeba průměrnou cenou rozumět, z čeho nebo z jakého základu by měla být stanovována (či spíše, vzhledem k předchozí větě tohoto ustanovení, vypočítávána) atd. Nicméně právě svérázná interpretační rada by ve své realizaci vedla - a nelze vyloučit, že právě to je jejím cílem – k faktické neaplikovatelnosti zákona i vyhlášky, a tím ke znemožnění výběru těchto odměn.
Pokud jde o splatnost paušálních odměn, nová úprava v tomto směru nikterak neovlivňuje dosud platná ustanovení zákona. To znamená, že odměny vypočte příslušný kolektivní správce, a to na základě informací od povinných osob, to je především příslušných dovozců a výrobců. Ti jsou povinni předkládat souhrnné informace o dovezených, případně vyrobených a prodaných přístrojích a nosičích, z nichž se odvádějí odměny, pravidelně za kalendářní pololetí, nejpozději do konce následujícího měsíce.
Existuje-li obava z vadného provedení vyhlášky, jakkoli zaslané připomínky ministerstev této obavě nenasvědčují, je na místě připomenout, že se jedná stále ještě jen o návrh, který bude z hlediska všech náležitostí projednán v komisích Legislativní rady vlády.
Své senzační zjištění, že novela autorského zákona pasovala běžného uživatele moderní elektroniky na potenciálního zločince, si autor článku – když už si nedal práci s hlubším prostudováním problematiky – mohl alespoň zkonzultovat. Pak by se například dozvěděl, že pouhé zkopírování autorsky chráněného díla pro osobní potřebu v zásadě není i nadále žádným porušením zákona, vyjma případů prolomení technických prostředků ochrany, které jsou ovšem u nás užívány jen velmi sporadicky. Diskutované odměny jsou tedy jen přiměřenou kompenzací autorům těchto děl za to, že jejich díla si kdekdo může (a z praxe známo, že tak běžně činí) pro sebe bezplatně zkopírovat. Není to jistě systém dokonalý, tak jako v každém generalizačním modelu řešení. Autorskoprávní věda i praxe ale zatím na nic lepšího nepřišla, a tak se v souladu s mezinárodními předpisy uplatňuje ve většině států Evropské unie.
Pavel Zeman
Vedoucí samostatného oddělení autorského práva Ministerstva kultury ČR
Reakce autora
Autor příspěvku kromě jiného kritizuje článek, který přinesl informaci, že výklad zákona a ministerské vyhlášky není ve vzájemném souladu, a přitom sám připouští, že ustanovení autorského zákona je „výkladovým oříškem“ i pro něj, úředníka, který se této tematice plně věnuje.
Vedoucí oddělení autorského práva ministerstva kultury považuje diskutované odměny za přiměřenou kompenzaci autorům děl. Neřeší však základní sporný bod novely autorského zákona, tedy to, že zakoupením takřka jakéhokoliv elektronického zařízení a jeho zpoplatněním v souladu s touto normou je každý kupující potrestán za to, že zařízení umožňuje vytvářet i kopie děl, byť kupující nemusí přístroj k takovému účelu použít ani jedinkrát během doby jeho životnosti.
Autorský zákon totiž popírá jeden z nejzákladnějších právních principů této země, a to presumpci neviny. Naopak, zakoupením výrobku, jenž podléhá zpoplatnění v souladu s touto normou, je každý uživatel považován za osobu, která může toto zařízení potenciálně využít k ilegálnímu kopírování autorského díla. Vzniká tak situace, kterou by bylo možné označit za presumpci viny. V extrémním případě, kdyby se podobným způsobem řídili zákonodárci i v jiných oborech, by mohl být každý muž označen za potenciálního násilníka, protože je vybaven „zařízením“, které umožňuje znásilnit ženu. Nebo by každý mladý muž mohl po dosažení plnoletosti „vyfasovat“ několikaměsíční preventivní pobyt ve věznici. Dle dikce výkladu pana Zemana by však nešlo o trest, nýbrž o přiměřenou kompenzaci za případný budoucí zločin.
Dalším zásadním rozporem mezi zastánci novely autorského zákona a jejich kritiky je fakt, že autoři děl získávají (a především mají získávat) ze zmiňovaných náhradních odměn natolik významnou sumu, že jejich vydavatelé nejsou nuceni vyvíjet nové, moderní digitální systémy pro ochranu děl, tak aby ztížili pozici osobám, jež nelegálně kopírují autorská díla. Náhradní odměna je samozřejmě jednodušší a v konečném důsledku i výnosnější řešení než investice do protipirátské ochrany či postihování „notorických paličů“.
S veškerou úctou k již nežijícím bývalým ministrům kultury Pavlu Tigridovi a Pavlu Dostálovi je nutné také připomenout, že oba pánové, i současný ministr kultury Vítězslav Jandák, mohli být, vzhledem ke svým původním profesím, na výnosech z autorských poplatků přímo zainteresováni. Spisovatel, autor divadelní hry či herec mají totiž podobně jako hudebník, textař či zpěvák z podstaty autorského zákona nárok na přiměřenou kompenzaci. Týdeník EURO si netroufá, byť jen sebemenším náznakem, tvrdit, že zmiňované osobnosti provedly něco špatného či nekalého. Pouze se snaží upozornit na to, že se do takovéto pozice – kvůli potenciálnímu střetu zájmů – vůbec neměly dostat.
Ondřej Hergesell
(ondrej.hergesell@euro.cz)
