Průmysl
Průmyslová politika měla být koncepčním dokumentem, podle něhož by vláda mohla podpořit restrukturalizaci ekonomiky tržně standardními nástroji. Místo toho poslal ministr Miroslav Grégr do Bruselu slohové cvičení o nenahraditelnosti české průmyslové základny, která natahuje ruku po masivních státních výdajích.
Deklarovaným cílem je „zachovat a rozvíjet existující konkurenceschopný a efektivně produkující průmyslový potenciál . V celém dokumentu ale není ani zmínka o tom, jaká odvětví a v jakém rozsahu jsou konkurenceschopná, či v jakém horizontu by mohla dosáhnout oné kýžené konkurenceschopnosti.
Především však průmyslová politika vychází stejně jako původní Grégrova verze revitalizačního programu ze zcela chybné teze, že hlavním problémem současného průmyslu je nízká koupěschopná poptávka. Podle průmyslové politiky by proto měl stát podpořit tuto poptávku především infrastrukturními investicemi. Skutečnost, že potíže průmyslových podniků spočívají především v chybějících výrobních programech, nedostatečné úrovni výzkumu a vývoje a zejména v neudržitelném stavu financování, je v dokumentu opomíjena.
V cílovém stavu má být průmysl schopen zvyšovat produktivitu práce o sedm až osm procent a přidaná hodnota vytvářená zpracovatelským průmyslem by měla růst o pět až sedm procent ročně. Do roku 2010, kdy by ČR měla být podle dokumentu plnoprávným členem EU, by díky rozvoji zpracovatelského průmyslu měla dosáhnout úrovně hrubého domácího produktu na hlavu na úrovni 75 procent průměru EU.
Toho má být dosaženo programy subvencujícími zejména export a zavádění nových technologií. Subvenční politiku konkretizuje Akční program, který doplňuje samotnou průmyslovou politiku. Subvence mají téct do průmyslu prostřednictvím mnoha dílčích programů. Univerzálních, jako je například podpora marketingových investic do zahraničního trhu, podpora výzkumně-vývojových prací v průmyslu a tak dále, ale i dílčích projektů. Jde o programy především odvětvové. Mezi ně patří třeba projekt restrukturalizace českého ocelářského průmyslu nebo program rozvoje investičního strojírenství.
Podle Akčního programu by si celkové výdaje na tyto podpory vyžádaly ze státního rozpočtu v letošním roce necelých 400 milionů, v příštím roce 2,1 miliardy a v roce 2001 zhruba 3,4 miliardy korun. To však nejsou všechny peníze. Ministerstvo se domnívá, že využije zdroje z programu Phare a takzvaných předstrukturálních fondů Evropské unie. S nimi by měla podpora průmyslu činit v příštím roce pět miliard, a o rok později dokonce překročit osm miliard Kč.
Grégrovi vůbec nevadí, že v rozpočtu na to nejsou peníze a že čerpání zdrojů z EU je velmi problematické, protože podle jejích pravidel nejsou možné subvence konkrétním odvětvím. Dokonce i subvence, které jsou povoleny, jako jsou takzvané měkké úvěry, na jejichž poskytování schválila vláda uvolnění jedné miliardy, nejsou konstruovány správně. Grégr chce totiž dotovat úroky až do sazby LIBOR, zatímco ve skutečnosti je možné přispívat vývozcům pouze do sazby, kterou každý měsíc vyhlašuje OECD.
Obzvláště tristní je skutečnost, že ministr průmyslu vůbec nepochopil podstatu restrukturalizace, kterou musí projít český průmysl. V materiálu Průmyslová politika ČR tvrdí, že „agregace výrobních kapacit do větších celků umožní zhromadnit a zefektivnit výrobu a soustředit prostředky na technický rozvoj a zavádění hitech technologií. Tím bude posílena konkurenční pozice na tuzemském, ale zejména zahraničním trhu .
Grégr je tak asi posledním, kdo si nevšiml, že vývoj v dnešních průmyslových podnicích jde zcela opačnou cestou, tedy dělením velkých celků a zapojováním osamostatněných společností do velkých mezinárodních koncernů, a to buď přímo majetkově, nebo uzavíráním aliancí a dalších forem spolupráce. Již delší dobu je zjevné, že myšlenka vybudování českého průmyslu, který bude úspěšně soupeřit na globálním trhu s hráči, jako je Siemens, ABB, či General Eletric, byla romantickým snem, jehož následky v podobě těžké kocoviny nyní prožíváme. Tento jasný a nevyhnutelný vývoj předložená průmyslová koncepce vůbec nereflektuje a nutno přiznat, že ho neodrážejí ani výhrady oponentů ve vládě. I ty velmi skromné připomínky navíc ministerstvo průmyslu odmítlo.
Hospodářská rada přitom nechtěla nic moc, když žádala vypustit tezi o tom, že základní příčinou potíží průmyslu je nízká koupěschopná poptávka; upozorňovala, že dotace konkrétním sektorům jsou nepřípustné a zcela chybí provázanost s regionální politikou. Stejně dopadlo ministerstvo financí, které navržené průmyslové politice vytýkalo, že jde o odvětvovou politiku intervenčního typu, která podle zkušeností Evropské unie není efektivním nástrojem strukturálního přizpůsobení, a navíc vznikají obavy z možného pokřivení hospodářských podmínek z důvodu nerovného přístupu ke státní pomoci.
Všichni tedy vědí, že průmyslová politika a navazující akční program jsou koncepčně chybné dokumenty vycházející z nereálného finančního rámce. Přesto je vláda vzala na vědomí a v těchto dnech se nad nimi skvěle baví bruselští úředníci. Překvapeni asi nejsou. Již v září loňského roku při návštěvě delegace Evropské komise hodnotil komisař Van Miert vládní hospodářskou politiku na diplomatické poměry velmi kriticky. Podle neoficiálního vyhodnocení návštěvy v dokumentu, který zpracovalo ministerstvo zahraničí a který má týdeník EURO k dispozici, hodnotil Van Miert ministra Grégra jako člověka, který má bohatou praxi ve výrobní sféře, nicméně je to ministr ze staré školy, málo flexibilní, který bude velmi obtížně pronikat do složité integrační politiky. Kromě toho má silné protekcionářské sklony a neuvědomuje si závazky, které z přípravy ČR na vstup do EU vyplývají. V průběhu setkání se Van Miertovi podle vyjádření jeho doprovodu „nepodařilo navést atmosféru diskuse s partnerem, který má ve své oblasti jasno, dokáže přiznat problémy, umí je definovat, navrhnout možné způsoby jejich řešení a má snahu společně tato řešení v otevřeném dialogu posoudit . Nyní mají v Bruselu místo subjektivního hodnocení jednoho komisaře na stole hmatatelný důkaz.
