Stát by měl sladit požadavky zaměstnavatelů se strukturou škol Pokud Jiří Holub neporuší svůj zvyk, může se nový ministr školství Marcel Chládek brzy těšit na dopis s dotazem, jak hodlá podporovat tělovýchovu na školách.
Ne, nejde o nějaký vrtoch umanutého pedagoga, jak by se mohlo zdát. Pan Holub podobný dopis posílá každému novému ministrovi, aby ho tak upozornil, že jeho resortem je nejen školství, ale i mládež a tělovýchova. Takové spojení kompetencí je v Evropské unii opravdu nevídané. Na Slovensku mají školství spojené s vědou, výzkumem a sportem, v Rakousku a Polsku místo slova školství upřednostňují vzdělávání a třeba v Maďarsku řídí Chládkův protějšek coby ministr pro lidské zdroje také zdravotnictví.
Jen u nás jde stále o podivnou trojkombinaci portfejí, z nichž navíc kompetence pro mládež a tělovýchovu působí jako úřady z doby mocnářství. Přitom nic není tak vzdálené realitě jako představa, že zejména vysoké školy samy nevědí, jak a co učit, a potřebují k tomu ministerstvo. Možná za všechno může mosazná cedulka na dveřích paláce v Karmelitské ulici, kde úřad sídlí. Kdyby se resort přejmenoval na ministerstvo dobrých příležitostí, vše by bylo jasnější.
Školství až příliš sugeruje jednorozměrnou instituci, která do hlav žáků, učňů a studentů leje vědomosti jako bájný norimberský trychtýř. Příležitosti oproti tomu úzce souvisejí s trhem práce. A o budoucí uplatnění jde především. Ve věku, kdy se děti stanou plnoletými, už aby přemýšlely, jak se s diplomem v kapse uživit. V tom jim současné ministerstvo školství nepomůže. Nejen ono – v Česku neexistuje žádná státní instituce, která by byla schopna předpovědět, kam se trh práce posune za pět let, až čerství studenti vysokých škol odpromují. Můžeme se s Milošem Zemanem potutelně smát jeho ponaučení, že máme příliš mnoho kulturních antropologů. Není to ale chyba samotných vysokých škol. Dokud ministerstvo školství nebude dbát na to, aby se jeho tabulky o absolventech bez práce a sílící nezaměstnanosti mladých přenesly do struktury středních a vysokých škol, nese na zástupu začínajících zaměstnanců s exoticky znějícím diplomem a nudnou prací někde v call centru svůj díl viny.
Kromě zamyšlení nad strukturou oborů by zabrala ještě jedna věc. Kdyby chtělo ministerstvo zázračný recept, jak srovnat vysokou fluktuaci mladých lidí na trhu práce, mohlo by již na základní školy zavést povinnou výuku předmětu morálka a společnost. Občanská výchova nepomůže v tom, že studenti dnes mají až příliš velké sebevědomí, nedokážou respektovat firemní pravidla a každý druhý by nejraději hned někomu šéfoval. Abychom nebyli nespravedliví – umravnit je třeba i samotné školy.
Co z toho plyne? Ministerstvo školství by mělo více fungovat jako spojka mezi resortem práce a průmyslu. Mnohem důležitější než školské instituce jsou jejich absolventi. Jde o to, jestli najdou práci, která odpovídá jejich představám a vzdělání, nebo se z nich stanou příslušníci ztracené generace, která rezignuje na školy i hledání pracovního místa. Bezpečná cesta absolventů pracovním životem totiž do kompetence ministerstva školství patří mnohem samozřejmě ji než nějaký fotbálek na školním plácku.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
