Ministr Škromach: Podnikatelé se mohou proti nemocnosti zaměstnanců pojistit

3. 3. 2003

Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach má o reformě veřejných financí vlastní představy. Patří k nim i zvýšení odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které platí osoby samostatně výdělečně činné. Trvat bude také na tom, aby dva týdny nemocenské platili zaměstnavatelé.

* Nejdůležitějším úkolem, který čeká tuto vládu, je stabilizace veřejných rozpočtů. Vy jste znám jako kritik koncepce, kterou představilo ministerstvo financí. Co vám na ní vadí?

Hlavní problém spočívá v tom, že náš rezort, ačkoli spravuje čtyřicet procent objemu státního rozpočtu, nebyl vůbec k přípravě koncepce přizván. Tím, že jsme na tomto materiálu neparticipovali, se pochopitelně ukazují určité rozpory mezi představami našimi a ministerstvem financí. Hlavní rozdíly jsou především v pohledu na důchodovou reformu, reformu nemocenského zabezpečení a sociálních výdajů.

* V čem tkví rozdíl pohledu?

Zásadní problém ale není v tom, že bychom nevnímali potřebnost reforem. Naopak, chtěl bych podtrhnout, že ministerstvo práce a sociálních věcí je jediným rezortem, který přišel s úsporami již po povodních, kdy se podařilo ušetřit několik miliard korun. Naší snahou je, aby systémy poskytování nejrůznějších dávek a plnění byly zracionalizovány. Některé prognózy v koncepci ministerstva financí jsou ale nerealistické. Jestliže dnes je například nemocenská poskytována ve výši třicet miliard korun, a ministerstvo financí počítá se snížením na polovinu, tak to skutečně reálné není. My vidíme úsporu v řádu jedné, dvou miliard. Stejně je to i s ostatními navrhovanými úsporami. Kde MF navrhuje ušetřit desítky miliard, my vidíme prostor pro jednotky.

* Je pravda, že byste šli raději cestou zvyšování daní než úspor ve výdajích?

Jednoznačně. Z koncepce ministerstva financí vyplývá, že pouze jedna třetina prostředků potřebných ke konsolidaci veřejných rozpočtů je na straně zvýšení příjmů, ale dvě třetiny jsou na straně výdajů. Já si myslím, že tento poměr by měl být obrácený, protože ve výdajích takové rezervy nejsou.

* U úspěšně provedených konsolidací veřejných rozpočtů, například ve Švédsku či v Nizozemí, byl ale tento poměr právě takový, jaký navrhuje ministerstvo financí…

Nelze porovnávat neporovnatelné. V porovnání se Švédskem či Nizozemím jsme někde na úrovni jejich padesátých, šedesátých let, pokud se týká ekonomické situace. A pokud se týká sociálních výdajů, tyto státy jsou výrazně nad tím, co se na ně v poměru k HDP vynakládá v ČR. Díky tomu mají v západní Evropě daleko větší rezervy, takže tam některé úspory natolik závažně nepocítí. Navíc šli jinou cestou než my. Cestou postupného posilování různých rozvojových programů, kterou jsme my bohužel vynechali. Jde tedy i o to, abychom měli dostatek peněz na tyto rozvojové programy, což chtějí i podnikatelé. Nechceme přece, abychom se stali státem s levnou, nekvalifikovanou pracovní silou.

* Klasické mandatorní výdaje ale stále více vytěsňují prostředky na tyto programy ze státního rozpočtu.

Jistě. Právě tyto parametry musíme změnit. Evropské země vydávají na rozvojové programy, kam patří například i aktivní politika zaměstnanosti, jedno až tři procenta HDP. U nás je to 0,2 % až 0,3 %, což je desetinásobně méně v poměru k jiným výdajům. Takže platí, že za málo peněz málo muziky. Z toho se pak odvíjí i ostatní položky sociální politiky. I když neexistuje přímá úměra, tak je jasné, že o co se dá méně na aktivní politiku zaměstnanosti a různé rozvojové programy, o to více se pak musí dát na pasivní politiku, tedy na dávky v nezaměstnanosti. Prostředky, které nyní do systému směřují, se nemusejí celkově navyšovat například zvyšováním obecných daní, ty jsou dostatečné. Je ale potřeba je restrukturalizovat tak, aby byl systém skutečně vybalancovaný a neutrální.

* Je skutečně stabilní? A co deficit důchodového účtu?

Často vzpomínaný deficit v důchodovém systému se už asi čtyři roky drží na stejné výši, která je zhruba patnáct miliard korun. Nestoupá, dokonce mírně klesá. To znamená, že systém je stabilní. Deficit ovšem naskočil politickým rozhodnutím z roku 1995, kdy došlo ke snížení výše pojistného a změně podmínek pojistného. Pokud by ale například náhradní doby, které se započítávají do důchodu a které nejsou kryty pojištěním, byly pokryty platbami státu, tak je systém vyrovnaný a ufinancovatelný. Nároky za náhradní doby tvoří totiž až pětadvacet procent z celého systému. Samozřejmě je ale nutné ve střednědobém horizontu už kvůli zhoršující se demografické skladbě obyvatelstva provést zásadní důchodovou reformu.

* Ještě k zmíněným rozvojovým programům. Často je kritizována jejich neefektivnost. Pomohou vám audity, které nyní připravuje MF?

Jednoznačně. Tyto audity by měly seriózně a objektivně prověřit a přehodnotit stávající programy tak, aby se zjistila skutečná efektivita vynakládaných prostředků. Těch peněz na různé programy sice není mnoho, ale já věřím, že i tak by se daly po přehodnocení využít mnohdy efektivněji.

* Jedním z vašich záměrů je i zvýšení plateb na sociální pojištění u osob samostatně výdělečně činných. Co vás k tomu vede?

Jestliže se odvody zaměstnanců vypočítávají z průměrného výdělku šestnáct tisíc korun a osmdesát procent OSVČ se vejde do vyměřovacího základu tři tisíce korun měsíčně, tak to je samozřejmě problém. Jinak řečeno, na jednoho důchodce dnes platí dva zaměstnanci, ale osm OSVČ. To považujeme za nespravedlivé. Kdyby všichni byli v systému osob samostatně výdělečně činných, tak by se zcela zhroutilo sociální a zdravotní pojištění. Přitom OSVČ také půjdou do důchodu, který ovšem mají nastaven v daleko vyšší výši, než by odpovídalo jejich skutečným platbám. Existují ovšem země, ve kterých jsou podnikatelé ze systému vyloučeni. To znamená, že neplatí žádné odvody, ale zároveň nemají nárok na důchod. Musí si na důchod našetřit sami. U nás však platí automatický nárok na doplatek do životního minima. A tak, i když si na ten důchod nenašetřím, dostanu alespoň životní minimum. Každý je tak zajištěný, ale je to nespravedlivé vůči těm, kteří platí vyšší odvody.

* O jaké zvýšení by se tedy mělo jednat?

Naše představa je taková, aby se platby OSVČ srovnaly alespoň na výši minimální mzdy. To není zase až tak dramatické navýšení. Jestliže mám příjem padesát tisíc, tak vyměřovací základ při pětatřicet procentech dnes dělá 17 500 korun, při předpokládaném zvýšení na padesát procent by to dělalo dvacet pět tisíc. Konečný výsledek by byl, že dnes je konečně odvedené pojištění 6305 korun ročně, a podle nového by to bylo 12 610 korun. To si myslím, že skutečně není nijak dramatický nárůst.

* Další vaše záměry se týkají nemocenské. Jak to vypadá s jejím přesunem na podnikatele? Neobáváte se, že je vyplácení přivede na mizinu?

Je chybou, že se z kontextu vytrhávají některá opatření, protože tyto systémy v obdobném uspořádání fungují celá desetiletí téměř ve všech zemích Evropy a žádný podnikatel kvůli tomu ještě nezkrachoval. Stejně, jako platí podnikatel každému zaměstnanci čtyři týdny dovolené, tak si prostě naplánuje do personálních nákladů průměrnou nemocnost.

* Kde si ale měl podnikatel tyto rezervy vytvořit? Počítáte alespoň s nějakou nabíhací dobou?

Vše bude nakonec záležet na celkovém nastavení systému a jeho parametrů. Podnikatelé se například mohou pojistit proti nemocnosti svých zaměstnanců, tak jako je to běžné v západní Evropě. Navíc už nenavrhujeme tři týdny nemocenské, kterou by hradil zaměstnavatel, ale dva týdny, a to pouze pracovní dny. Volné dny by se neplatily vůbec, protože to je jeden z důvodů spekulace s nemocenskou. Dohadovat se ještě bude i výše plnění. Celý systém by měl být nastaven tak, aby proplácení nemocenské v prvních dvou pracovních týdnech bylo kompenzováno snížením pojistného. K tomu je ještě potřeba přijmout opatření, aby se co nejvíce vyloučila možnost zneužití i ze strany lékařů. To bude například znamenat posílit u dlouhodobě nemocných pravomoci revizních lékařů.

* Prosazení reformních kroků však bude znamenat především nalezení politické shody jak uvnitř ČSSD, tak vlády. Zatím tomu tak není. Myslíte si, že si ji vůbec podaří najít?

Já bych odlišil dvě roviny reformy. První je skutečně základní reforma jak důchodová, tak například fiskální, která se dělá na deset, patnáct let dopředu. Druhou jsou konkrétní reformní kroky, které musíme uskutečnit ještě v tomto volební období, respektive ještě letos, a které musí reagovat na aktuální stav ekonomiky a veřejných financí. Sem patří například otázky, v jaké výši valorizovat důchody, v jaké výši bude nemocenská, sociální dávky. To vše se musí udělat do poloviny letošního roku kvůli rozpočtu. Bude to sice šílené tempo, ale u těch norem, kde dojde pouze k nějaké parametrické změně, nebude příliš velký problém to stačit. A pochopitelně výsledná podoba bude nejenom průnikem názorů všech tří členů vládní koalice, ale i průchodnosti parlamentem. Výsledná podoba zákonů a hlavně jejich šance na přijetí nesmí vypadat tak, aby závisela na tom, zda se jeden poslanec dobře vyspal, či nikoli. A pochopitelně, že jako nejsilnější vládní strana budeme muset plnou shodu najít především sami mezi sebou.

Ing. Zdeněk Škromach (1956)

Vyučen v oboru elektromontér, absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Brně a Vysoké učení technické v Brně. Pracoval jako dělník, technik, topič, mistr údržby a energetik. V letech 1989-1996 byl předsedou odborové organizace, poté poslancem za ČSSD. Ministrem práce a sociálních věcí je od července 2002.