Ministři jsou odpovědní za svá rozhodnutí

Dodržování institucionálních zvyklostí vylučuje konflikt s právním řádem

Na článek advokáta Tomáše Sokola Podpis bez odpovědnosti (EURO 18/2007) zareagoval vyučující na Newyorské univerzitě v Praze Jan Urban.

Nedávná soudní projednávání obvinění proti bývalým ministrům Vladimíru Mlynářovi a Marii Součkové jsou sama o sobě správná a pro demokracii velmi potřebné pokusy hledat limity politické odpovědnosti právě na hranicích trestního práva. O to citlivější, profesionálnější a poctivější by měl být přístup státního zastupitelství a soudu. A právě zde se v posledních měsících objevují velmi varovné rozdíly ve výkonech jednotlivých státních zástupců a soudců. O to vítanější je proto jakýkoli náznak diskuse na toto téma, naznačený advokátem Tomášem Sokolem (EURO 18/2007).

Advokátova úloha.

Nechť je dovoleno právnímu laikovi připomenout slovutnému advokátovi existenci paragrafu, přikazujícímu všem občanům, a tedy i ministrům, jednat tak, aby nedocházelo ke škodám. Advokát logicky hledá všechny polehčující okolnosti, které by ministry oddělily od přímé zodpovědnosti za podpis autoritativního rozhodnutí a příkazu. Praxe špatných administrátorů především z řad čistě politických ministrů, a že jich v posledních letech nebylo právě málo, skutečně mohla vést k situacím, kdy ministr bez čtení - a kde se dalo - podepisoval desítky dokumentů, aniž by vůbec uvažoval o jejich dopadu či možnosti, že se někdo někdy v budoucnosti může začít zabývat tím, jak takový dokument a škoda s ním spojená vznikly.

Role státního zastupitelství.

Stejně logická je ovšem snaha státního zastupitelství trvat na absolutní zodpovědnosti ministra za jakýkoli jím podepsaný dokument. O to dramatičtější je v tomto ohledu skutečně státotvorná a hodnototvorná úloha justičních orgánů. Pro stát a jeho politickou kulturu je úplně jedno, zda důvodem protikladných rozhodnutí soudů a kontroverzních postupů státních zástupců je osobní selhání nebo politické hry. Těžko se totiž hledá právně čisté vysvětlení faktu, že exministr informatiky Vladimír Mlynáře byl, byť zatím nepravomocně, odsouzen k nepodmíněnému trestu v případě, kdy dodržel veškeré požadavky úředního postupu, jemu vytýkané rozhodnutí bylo výsledkem řádného formálně úplného připomínkového řízení všech relevantních útvarů odborného aparátu ministerstva včetně právních posudků, a kdy v důsledku jeho rozhodnutí evidentně nevznikla žádná škoda.

Podivné soudní rozhodnutí.

Ještě hůře se vysvětluje, proč soud, byť zatím nepravomocně, osvobodil exministryni zdravotnictví Marii Součkovou, která vědomě činila zásadní rozhodnutí za zády odborného aparátu ministerstva a bez vyjádření odborných útvarů, když navíc snadno spočitatelná a prokázaná škoda vznikla. Notabene když za její postup Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ministerstvu ještě před jednáním soudu pravomocně udělil historicky nejvyšší pokutu udělenou kdy jakémukoli vládnímu úřadu. O to horší celá věc může být, nepřipadne-li soudkyni zvláštní, když obviněná exministryně a její obhájce mohou při jednání na jedné straně tvrdit, že příslušný spis neexistuje, protože ho nejspíše ztratil právní odbor ministerstva, aby zakryl svoje pochybení. A na straně druhé předkládat jako důkazy dokumenty z onoho ztraceného spisu, opatřené řádně čárovým kódem došlé pošty s triumfálním komentářem: „To ministerstvo nemá, to máme jenom my…“

Správná výrobní praxe.

Ministrům je svěřeno politické vedení služby státu - a musejí za ni nést plnou zodpovědnost včetně trestněprávní, zvlášť pokud vědomě jednají proti institucionálním zvyklostem a rituálům, známým v řadě odvětví jako správná výrobní praxe. Jejich smyslem je právě vyloučit, anebo alespoň co nejvíce snížit vůbec možnost vzniku omylu, či dokonce konfliktu s právním řádem. Vladimír Mlynář šel bez výjimky touto institucionální cestou, a právě proto žádná škoda ani nemohla vzniknout. Marie Součková způsobila škodu právě proto, že úmyslně tyto institucionální zvyklosti obešla. Nebyla sama. Její předchůdce Bohumil Fišer se na dochovaném magnetofonovém záznamu rozhovoru pro tento časopis chlubil, jak o víkendu na zahradě s kalkulačkou přepočítal padesátistránkový znalecký posudek, který objednalo jeho ministerstvo a znalcům samo dalo všechny výchozí odborné údaje. Aniž by o věci cokoli podstatného věděl, což na záznamu opakovaně přiznává, seznal na zahradě, že „mu to vychází tak na desetinu“. Odbornými útvary ministerstva připravený materiál pro vládu proto přikázal odložit.

Podstata politické služby.

Je normální, když jeho placený poradce připraví změnu usnesení vlády tak, aby nové, nyní už „naše“ znalce proti vůli odborných útvarů vybíral sám ministr? Co si myslet o tom, že zakázky bez výběrového řízení od ministerstva potom dostanou blízcí přátelé pana poradce? Postupy správné výrobní praxe by se jinak daly definovat i jako povinnost postupovat tak, aby výsledek byl dlouhodobě nejvýhodnější pro stát. To je, nebo by spíše mělo být, nejvlastnější podstatou politické služby. Pokud se nestane zázrak, bude Česká republika v důsledku tohoto politického rozhodnutí muset zaplatit nejméně několik set milionů úroků k dlužné částce za šest let zdržení ve sporu se společností Diag Human. Státní zástupce si toho nejspíše ani nevšimne. Proč tedy Mlynář? A proč ne Součková? Odpověď je na justici a veřejné kontrole.