„Jeruzalém byl vždycky židovský,“ nechal se slyšet izraelský premiér Benjamin Netanjahu po setkání s francouzským prezidentem Macronem, „Paříž je hlavní město Francie, Jeruzalém je hlavní město Izraele.“ Zní to sice v zásadě samozřejmě a pochopitelně, ale není to tak docela pravda.
Podle archeologických zpráv totiž jádro Jeruzaléma vzniklo již v eneolitu (tedy v době mezi 4000 a 2000 lety př. n. l.) a do rukou Izraelitů vedených králem Davidem padlo město až kolem roku 1000 př. n. l., když dobyvatelé porazili kanaánský kmen Jebusitů. Takže ten „věčný“ nárok není vlastně až tak věčný. A v zásadě mu nepřál ani další běh dějin.
O tisíc let později, v roce 70, se Jeruzaléma zmocnili Římané, vyhladovělé město srovnali se zemí a Chrám vypálili. Zbyla z něj pouze jeho západní zeď - dnes známější jako Zeď nářků. O necelých sedmdesát let později zůstal Jeruzalém po druhé židovské revoltě zcela opuštěný a Římané jej přebudovali na opevněné římské město.
V té době už se na scéně začínalo navíc objevovat křesťanství, které sílilo, a poté, co se roku 380 stalo oficiálním náboženstvím Východořímské říše, získal Jeruzalém, jakožto místo pevně spjaté se životem a smrtí Ježíše Krista, pochopitelně naprosto zásadní význam. V sedmém století na šachovnici přibývá další figurka - stoupenci nového monoteistického náboženství. Ti v roce 638 obsazují Jeruzalém bez boje. Dalších třináct století (s menší pauzou pro existenci křižáckého Jeruzalémského království v letech 1099 až 1291) patřil do sféry vlivu islámského chalífy.
Tam, kde mají židé v úctě Jeruzalém pro jeho Chrám a křesťané kvůli Ježíši, je pro muslimy místo, odkud prorok Muhammad vystoupal během své noční cesty na nebesa. Na Chrámové hoře stojí na upomínku této události známá mešita al-Aqsá, součást posvátného okrsku, třetí nejvýznamnější místo v islámu hned po Mekce a Medíně.
Celkem tolerovaní
Islámská říše nebyla, co se víry týče, monolitická a židovské menšiny na Blízkém východě existovaly vesele dál. Sice jakožto „lid knihy“ (tedy vyznavači víry, jimž byl Bohem zjeven svatý text) museli platit daň z hlavy, nemohli sloužit v armádě a nemohli dědit po muslimech, ale na druhé straně mohli v dár al-islám, v „domu islámu“, vcelku nerušeně žít, pracovat, studovat a nárazově - například za Granadského emirátu - ani nebýt považováni za občany druhé kategorie.
Že to nezní nijak zvlášť lákavě? Tak si připomeňme, jak se křesťanská Evropa stavěla v době, kdy náboženství nebylo interní záležitostí jedince - jako je tomu dnes -, ale hybnou silou dějin, k vyznavačům víry, kterou vinili z vraždy svého Spasitele. Židé jsou ve středověkých textech často chápání ne jako jeden z národů, ale jako „protiklad“ k celému křesťanstvu. Lenní systém navíc nenahrával jejich začlenění do feudální společnosti, do cechů je nevzali a nakonec na ně zbyl jen ještě nedávno církví zatracovaný obchod s penězi čili lichva. Prostě je vlastně nikdo nikde nechtěl - nebo aspoň ne jako sobě rovné.
Proč zazlívat Trumpovi Jeruzalém. Čtěte komentář Daniela Deyla
Dvacáté století přineslo jedny z největších tragédií v dějinách lidstva. První světová válka připravila o život 16 milionů lidí, druhá světová jich zvládla zabít čtyřiapůlkrát tolik. A když se otevřely brány koncentračních táborů, svět nebyl připravený spatřit to, co spatřil. Oběti holokaustu představovaly osm procent celkového počtu obětí šílenství, jež v letech 1939 až 1945 zachvátilo svět. Toto relativně malé číslo naroste do obludných rozměrů, když si uvědomíte, že se jednalo výlučně o civilisty a jejich systematické vyvraždění. O genocidu v rozsahu poloviny populace předválečného Československa. V reakci na tuto nevídanou surovost se s mnohem menším odporem zrealizovalo to, oč židé žádali nejpozději od konce 19. století: byl vyhlášen samostatný stát, v němž se židé stali Židy. Že je ten historický exkurz už trochu moc dlouhý? Jenže v zemi, kde je posvátný téměř každý kámen a na niž si právě z historických důvodů dělají nárok hned tři hlavní světová náboženství, to bez něj tak docela nejde.
Všechno, nebo nic
Ještě v roce 1878 se při osmanském sčítání lidu na území pozdějšího Britského mandátu Palestina (z nějž se ještě později stalo ono jablko sváru - Izrael) hlásilo 86 až 87 procent populace k islámu, devět procent ke křesťanství, tři procenta k judaismu a jedno až dvě procenta představovali židé narození mimo toto území. Židovská populace v následujících letech po pogromech v Rusku zmohutněla a v roce 1920 tvořili muslimové čtyři pětiny a počet křesťanů a židů se téměř srovnal. Když byl 14. května 1948 vyhlášen samostatný stát Izrael, tvořili podle údajů Zvláštní komise pro OSN 68 procent populace muslimové a křesťané a 32 procent židé (zároveň je potřeba dodat, že celkový počet obyvatel se od roku 1878 zvětšil čtyřikrát). Zásadně se tedy během krátké doby změnil poměr vyznání ve společnosti.
Vzápětí po vyhlášení samostatného Izraele na něj zaútočilo pět spojených arabských armád, které chtěly židům/ Židům ukázat, že ta zem není jejich a že by se tam neměli moc roztahovat, protože se moc dlouho nezdrží. To se jim ani náhodou nepovedlo. Nepovedlo se jim to ani podruhé během šestidenní války (1967) a ani potřetí během války jomkipurské (1973). Člověk by řekl, že podobná série neúspěchů povede k rezignaci a přijetí alespoň toho, co se nabízelo. Jenže ono ne. A co že vlastně mohli mít?
Trump a Jeruzalém. Vítězství slaví lobbisté a extrémní křesťané
Podle původního plánu měly vzniknout rovnou dva státy - Izrael a Palestina, jenže s tím někdejší vládnoucí garnitura Britské mandátní Palestiny v čele s Amínem al-Husajním nesouhlasila. Politika „všechno, nebo nic“ přivedla Palestince do situace, kdy se jim toho druhého dostává měrou vrchovatou. Několikrát se zdálo, že mír, nebo alespoň snesitelné řešení pro obě strany jsou na dosah ruky (Oslo v roce 1993, summit v Camp Davidu o sedm let později), situace se však ani v jednom případě nijak výrazně nevyvinula. V posledních letech se dokonce mluvilo o definitivním uvíznutí na mrtvém bodě.
Reálná řešení (tedy ne ta, jež počítají s nahnáním Židů do moře, nebo vystěhováním Palestinců do okolních arabských zemí) jsou v zásadě jen dvě - mohou vzniknout dva samostatné státy, které se podělí o Jeruzalém jakožto hlavní město, anebo bude stát jeden, v němž se všichni nějak porovnají, Palestinci budou mít stejná práva jako Izraelci a Jeruzalém bude společným hlavním městem.
Stávající palestinská vláda v čele s prezidentem Mahmúdem Abbásem zastává plán vytvoření dvou států s východním Jeruzalémem jako hlavním městem Palestiny. Izrael nechce o rozdělování Jeruzaléma ani slyšet. Pokud si obě strany sporu stojí pevně za svým a to své je naprosto neslučitelné, těžko se hnete z místa.
Americký vyjednavač
Dlouhé roky pomáhaly v roli vyjednavačů Palestincům a Izraelcům najít společnou řeč Spojené státy. Letos na Mikuláše se ale situace zásadně změnila. V ten den vystoupil americký prezident Donald Trump a svou nezaměnitelnou dikcí oznámil, že odteď budou Spojené státy uznávat za hlavní město Izraele namísto Tel Avivu Jeruzalém. Minimálně formálně nestranná korouhvička si tím otevřeně vybrala jednu stranu.
Hamás reaguje na Trumpa: vyzývá k nové intifádě proti Izraeli
Donald Trump svým projevem nejen jasně vyjádřil, komu ve zdánlivě nekonečném sporu fandí, ale smetl jím ze stolu možnost dvoustátového řešení konfliktu, když řekl: „Budeme podporovat dvoustátové řešení, pokud je to to, co si obě strany přejí“ Jenže bez rozděleného Jeruzaléma nebude samostatný Izrael a samostatná Palestina. Trump navíc tím, jak jasně vyjádřil, že na posvátná místa Jeruzaléma mají „větší“ nárok židé než muslimové (a křesťané), dostal do hodně prekérní situace umírněného palestinského prezidenta Abbáse. Ten na požadavku dvou samostatných států vybudoval svůj program a už předtím spousta Palestinců svému prezidentovi zrovna nefandila. Podle průzkumu provedeného Zogby Research totiž poměr Palestinců, kteří by raději viděli jeden než dva státy, vychází 2 : 1 a 54 procent dotázaných Palestinců (a 62 procent Izraelců) se navíc domnívá, že dvoustátové řešení je neproveditelné.
„Uznání Jeruzaléma je nejjednoznačnějším prohlášením uhynutí mírového procesu… Možná je načase, aby palestinská vláda rezignovala a umožnila Palestincům přistoupit k celému problému zbrusu novým způsobem,“ navrhl ve svém sloupku v egyptském deníku al-Ahrám komentátor Ahmad Abdattawwáb. Abbás se bude muset hodně pevně držet, protože mu právě začal suchý nácvik na rodeo.
Radost v Moskvě a Damašku
Radost z Trumpova prohlášení měly pochopitelně konzervativní izraelské kruhy, které právě za tento krok lobbovaly ve Washingtonu desítky let. Ovšem jak poznamenává Paul Salem, politický analytik amerického think tanku Middle East Institute, nový oficiální postoj USA výrazně nahrál do karet Rusku, Íránu a syrskému režimu Bašára Asada. Tím, že se Amerika vzdává své role na Blízkém východě, umožňuje Rusku, aby se pokusilo zaujmout ústřední roli v mezinárodních otázkách, což už se mimochodem stalo předtím například v Sýrii.
Vladimir Putin také neváhal a hned vyrazil na bleskové turné po Egyptě, Sýrii a Turecku, a označkoval tak klíčová nároží v regionu. Írán se zoufale snaží změnit image, kterou si vysloužil po sektářském krveprolití v Sýrii, a Trump mu svým prohlášením umožní, aby se znovu začlenil do „osy odporu“ proti „americké a izraelské krutovládě a nespravedlnosti“. Rétorika o Jeruzalému jakožto šperku v koruně islámu navíc velice slušně poslouží i extremistickým salafisticko-džihádistickým teroristickým skupinám.
Senátoři se obávají jaderného Trumpa:
Trump a jaderné zbraně: Kongres po 40 letech řeší svéprávnost prezidenta
Trumpův krok není v arabském světě z pochopitelných důvodů populární, zároveň se ale ozývají hlasy, jež tvrdí, že je to vlastně dobře. Muhammad Sa'ad Abdalháfiz z egyptského deníku aš-Šurúq ve svém sloupku Trumpovi vysloveně poděkoval za to, že oživil palestinskou věc, že ji uvedl do centra zájmu mladé generace, pro niž se změnila v sérii „absurdních potyček“. Děkoval mu i za to, že „ztrapnil“ své spojence, kteří si teď budou muset vybrat, zda ho budou dál podporovat, nebo se postaví proti němu. Americkému prezidentovi se navíc podařilo něco nepředstavitelného: svedl dohromady 57 arabsko-muslimských zemí z Organizace islámské spolupráce, které se jindy pomalu neshodnou ani na tom, kde vychází slunce. Tyto země teď mají možnost přehodnotit palestinskou pozici a pokusit se najít smírné řešení situace.
Bezpečnostní analytici jsou rezervovanější a mají obavy, co odklon Ameriky od tradičních pozic bude znamenat. Přestože do ulic nejen v Izraeli, ale i na dalších místech Blízkého východu vyšly záhy po Trumpově prohlášení davy lidí, nebyla jejich reakce podle bývalého vedoucího plánování izraelského ministerstva zahraničí Erana Etziona nijak zvlášť dramatická. Protesty, kterých jsme byli svědky, jsou podle něj pouze předehrou mnohem závažnější krize, která je nevyhnutelná.
Všichni s velkým napětím očekávají „Trumpův mírový plán“. Tedy ne že by někdo něco takového sliboval. Ostatně po zkušenostech s dřívějšími kroky amerického prezidenta lze očekávat, že jeho blízkovýchodní strategie bude asi stejně promyšlená a důvtipná jako Bushovy plány na obnovu Iráku po invazi v roce 2003.
Autorka je arabistka, spolupracovnice redakce.
Přečtěte si další eseje:
Z dějin „normální evropské strany“
