„Politici svými velkohubými prohlášeními a obrovskými penězi, které tlačí do evropských ekonomik, krizi prodlužují,“ tvrdí Mirek Topolánek. Jako šéf předsednické země Evropské unie se český premiér považuje za strážce hodnot a pravidel hospodářské soutěže.
Autor: Profit - Jan Třeštík Finanční krize Českou republiku nezasáhla. Jsou už české banky v bezpečí?
Finanční krize nás nepostihla, protože české banky nenakoupily aktiva toxikovaná těmi nejrůznějšími rizikovými obchody, které způsobily krizi hypotečních úvěrů. Většina aktiv českých bank je tvořena korunovými vklady. Lidé se tu nezadlužují v eurech ani v jiných měnách. Díky tomu jsme první fázi přežili relativně ve zdraví.
Navíc jsme reagovali fakticky jako druhá země v Evropě, hned po Irsku, zvýšením garancí vkladů. V této fázi nehrozí, že by české banky neměly likviditu. Ale hrozí několik věcí, které neumíme úplně ovlivnit. Za prvé banky nemají důvěru v trh, a tím pádem zamrzl celý úvěrový tok. Za druhé mám trochu obavu, jak se mohou chovat ohrožené matky našich bank, protože v Česku máme jen dceřiné společnosti.
Není tedy vyloučeno, že finanční krize přijde až ve druhé vlně?
Bankám hrozí něco, co bych nazval sekundárním problémem, pokud začne domino efekt, jaký nastal v Lotyšsku nebo Maďarsku. Také může dojít k tomu, že postupně začnou mít problémy podniky. Dramaticky poklesla poptávka, což na takovou ekonomiku, jako je naše, kde tvoří osmdesát procent hrubého domácího produktu export, může mít drastický dopad. Z dobrých úvěrů se stanou špatné úvěry a banky začnou mít těžkosti. Objevil se také problém, že nás finanční svět zcela úmyslně hází do jednoho balíku, do jakéhosi odpadkového koše východní Evropy, a tak zhoršuje parametry pohledu investorů. To nám komplikuje život. Koruna proto klesá trochu rychleji, než by bylo záhodno.
Možnosti politiků jsou omezené. Ale mohou bankám pomoci, aby k takové situaci nedošlo?
Bez zdravých bank překonat krizi prostě nepůjde. Podnikatelé, kteří mají sice problémy, ale mají ještě zajištěnu nějakou výrobu i poptávku a jsou schopni v normálních časech výrobu udržet, se bez peněz z bank neobejdou. Neexistuje žádný jiný postup, než jaký jsme udělali v devadesátých letech, tedy vyřezat z bank – a to se dnes týká spíš zahraničních bank než těch našich – toxická a znehodnocená aktiva a rozložit je v čase. Když banky nebudou mít důvěru v sebe samy, v trh a budoucnost, tak úvěry podnikatelům prostě poskytovat nebudou.
I česká vláda ale přijala opatření, aby rozhýbala bankovní trh. Soustředili jsme se na soubor opatření, která mají odstranit úvěrový blok, a to jak pro exportní úvěry, což se týká hlavně středních a větších podniků, tak i pro provozní úvěrování, které je připraveno pro malé a střední firmy a zemědělské podniky. Ten stimul, kdy vkládáme řádově miliardy, umožňuje profinancovat 25 až 30 miliard exportních úvěrů a 90 miliard provozních úvěrů, což pomůže udržet výrobu, kterou mají podniky nasmlouvanou. Jak chcete pomoci firmám, které nemají zajištěny zakázky pro plnou výrobu? Další kroky protikrizového plánu vedou k udržení zaměstnanosti a výroby, pokud existuje poptávka. Firmám, které mají pokryty poptávku třeba na tři dny práce v týdnu nebo dva týdny v měsíci, můžeme pomoci prostřednictvím strukturálních fondů. Z nich je možné poskytnout zaměstnancům v době, kdy pro ně práce není, peníze na školení a rekvalifikaci. Místo toho, že je podnikatel pošle domů za 60 procent mzdy, jim stát garantuje ze strukturálních fondů 80 procent mzdy včetně sociálních a zdravotních odvodů. Myslím, že to je opatření, které v souběhu s těmi ostatními může zajistit, jak udržet lidi v práci, protože náklady na nezaměstnané jsou podstatně vyšší. MNOHO OPATŘENÍ BYCHOM DĚLALI I BEZ KRIZE
Sociální demokraté volali po opatřeních, která by zvýšila poptávku. Proč jste o nějakém takovém kroku neuvažovali? Jsme přesvědčeni, že do naší ekonomiky nemá smysl dodávat poptávkové stimuly, protože 75 procent naší spotřeby je tvořeno dovozem. A když 80 procent HDP tvoří export, tak se opravdu vyplatí spíš opatření na straně nabídky než na straně poptávky. Dvě třetiny našich protikrizových opatření se skutečně týkají nabídkové strany ekonomiky. Opatření jsou plošná a směřují k jedinému: udržet výrobu a zaměstnanost tam, kde je to možné. Národní protikrizový plán je prorůstový, velmi rozumný, umírněný a je cílený správným směrem. Není protekcionistický, pozitivně ho hodnotí jak Evropská komise, tak OECD, protože většina opatření je dočasná, nezakládá do budoucna nějaké problémové kroky. Řadu z nich bychom dělali, i kdyby krize nebyla. Potěšilo vás, že protikrizový plán ocenil i prezident Václav Klaus? Fakt, že se prezident tváří shovívavě na náš protikrizový plán, beru jako obrovský úspěch. Postavil jste se v Evropské unii tvrdě proti protekcionismu některých zemí, jako jsou Francie, Itálie nebo Španělsko. Myslíte, že se protekcionářským opatřením v Evropě podařilo definitivně zabránit? Na evropské úrovni velmi silně bojujeme proti tomu, aby jednotlivé země dělaly selektivní, národní protekcionářská opatření, která by ohrožovala vedlejší země. A daří se nám to. Šli jsme do toho hodně silně. Některé jsme rozzlobili, nicméně dnes se Evropská komise společně s námi jako předsednickou zemí stává jakýmsi strážcem hodnot a pravidel, které se týkají férové hospodářské soutěže a veřejné podpory. Daří se nám držet ty největší tlaky na uzdě, i když některé země měly tendenci uzavírat svůj vlastní trh. A to ještě přijde další vlna uzavírání pracovního trhu. Máme velkou naději, že po nás i švédské předsednictví bude mít stejný přístup. STARÝ DOBRÝ KAPITALISMUS SE NEPŘŽIL
Stejně jako Václav Klaus kritizujete politiky, že krizi svými výroky a populistickými kroky ještě zhoršují a prodlužují. MIREK TOPOLÁNEK (52) Vystudoval Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Pracoval jako projektant v OKD a Energoprojektu v Ostravě, od roku 1996 až do roku 2003 působil ve společnosti VAE. Od roku 1994 je členem ODS, v roce 1996 byl zvolen senátorem, v letech 2002 až 2004 byl místopředsedou Senátu. Od listopadu 2002 je předsedou ODS. V září 2006 se stal předsedou vlády České republiky. Je ženatý, má čtyři děti a jednu vnučku. Politici nemají působit populisticky ani zhoršovat situaci negativními výroky. Krize skončí, až se vrátí důvěra. To nechce méně kapitalismu, ale chce to více kapitalismu. Nemyslím jako někteří evropští politici, že je třeba budovat nějaký nový společenský řád. Domnívám se, že starý dobrý kapitalismus se nepřežil, že všechny problémy začaly popíráním kapitalismu, státními zásahy a určitou menší obezřetnosti, speciálně ve finančnictví. Všechny krize začínají velmi špatnými státními zásahy. Stejně jako v Americe podporou hypotečních úvěrů pro nízkopříjmové skupiny, kdy bylo evidentní, že je nikdy nebudou splácet. To nemohlo skončit dobře. Považujete tedy chování některých světových a evropských politiků za největší hrozbu? Myslím si, že politici svými velkohubými prohlášeními, obrovskými penězi, které tlačí do ekonomik, zachraňováním bank místo toho, aby radikálním způsobem začali odřezávat ta znehodnocená aktiva, krizi spíš prodlužují. V Evropě říkám, že často je nakonec špatný bankéř lepší než dobrý stát. My jsme banky očistili a prodali a dnes nám je znárodnili, a chtěli by někde dokonce určovat, kam ty peníze z bank půjdou, chtěli by rozhodovat o tom, jestli a koho mají úvěrovat, chtěli by přes hranici regulovat i ty dcery. To jsou rizika, která před námi stojí. Lidé jsou ale často zmateni, protože každá země navrhuje jiná opatření. Na krocích v boji proti krizi se ale neshodnete ani na vnitropolitické scéně. Podnikatelé dobře vědí, že dobré časy skončily a ekonomika se musí víceméně vzpamatovat sama. Stát je od toho, aby eliminoval rizika a dopady na reálnou ekonomiku jak z hlediska zaměstnanosti, tak z hlediska malých podnikatelů, kteří se nemají jak bránit. Politici by měli mít odvahu říkat lidem, že po takové krizi se nemůžeme mít lépe než před ní. Že prostě party skončila, tolik peněz v ekonomice už být nemůže. Proč to tedy politici neřeknou?
Mají obavy z růstu sociálního napětí, určité xenofobie, proto hledají jednoduchá řešení, jako třeba socialisté. Ale navrhují opatření protisměrná, která jsou přiléváním benzinu do hořícího domu. To je obecný názor všech renomovaných institucí i ekonomů. Měli bychom, pokud by to bylo možné, postupovat společně. Ale u nás je ten politický souboj natolik vyhrocený, že jsem nakonec rád za ten nápad, že jsme zřídili Národní ekonomickou radu vlády. Sedí v ní i odborníci z různých oborů, kteří pracovali pro levicové vlády. A velmi těžko se bude rozbíjet argumentace lidí, kteří jsou nezávislí, nebo dokonce byli ministry sociálnědemokratických vlád.
Na čem bude ekonomická rada vlády pracovat, když už je protikrizový plán hotov? Máme před sebou několik velkých úkolů. Jedním je pozice českého předsednictví k návrhu na regulaci finančních trhů z dílny expertní skupiny, kterou vedl bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu Jacques de Larosier. Ta mimo jiné navrhla, aby v Evropské unii vznikly dva nové celoevropské úřady pro dohled nad finančním sektorem. Pracujeme společně také na přípravě pozice pro schůzku skupiny G20 a budeme se připravovat na jarní Evropskou radu, kde povedeme debatu o ekonomických otázkách. Začíná se také diskutovat o maastrichtských kritériích. Měla by se maastrichtská kritéria v době krize zmírnit, když je stejně většina evropských zemí nedodrží? Já to pokládám v době krize za nešťastné. Nicméně už dnes je jasné, že ta kritéria někdy úplně neplnila svou funkci a navíc je nyní většina zemí porušuje. Za to se z eurozóny nevylučuje, ale nepřijímá. Některé země kritéria oprávněně kritizují, ale na druhé straně je to jedna z mála kotev, které musí být dodržovány. Jinak to může rozmělňovat celý Pakt růstu a stability a ohrožovat stabilitu celého projektu. V čem kritéria neplní svou funkci?
Domníváme se, že tři procenta deficitu veřejných rozpočtů v dobách konjunktury jsou nesmyslně mělké opatření, a tři procenta v době krize mohou být naopak hodně omezující a nesmyslnou hladinou. Proto by konstrukce tohoto kritéria měla být vázána nejen na deficit, ale i růst. Měli jsem tu vlády ČSSD, které měly růst ekonomiky 6,5 procenta, ale schodek veřejných rozpočtů přes tři procenta. To přece není v pořádku. Při takovém růstu nemůže přece stát hospodařit deficitně. To je prostě proti jakékoli logice. A v tomto smyslu se povede diskuze.
Nebudete žádat, jak to chce například Maďarsko, aby se kritéria pro přijetí do eurozóny změkčila?
Nebudu. Zastávám názor, že kritéria mají platit v dobrých i zlých časech a že jejich změkčování vytváří nestejné podmínky pro účastníky v různých dobách a v různých situacích. Pokud dojde ke změně celého systému, s tím bych samozřejmě souhlasil, ale nemyslím, že to je téma dne. Touha některých zemí dostat se pod křídla eurozóny vyplývá spíš z ohrožení jejich ekonomiky a nemožnosti profinancovat své dluhy. Kdo měl špatný dohled centrální banky a vklady v jiné měně než vlastní, dostává se do problémů. V tomto smyslu je případ Maďarska varovný. Pomoc je naopak nutné naprosto přesně
cílit a uvidíme, jestli ty mechanizmy budou fungovat.
Už je ale zřejmé, že ani Česká republika maastrichtská kritéria letos nesplní…
Půjdeme zřejmě přes tři procenta, ale bude to jednorázové v jednom roce. Nemyslím si, že je nutné porušovat toto kritérium déle. Ale nechci být ani špatným, ani dobrým prorokem. Nikdo nevidí dno krize a všechny dosavadní odhady se ukázaly buď jako nepřesné, nebo dokonce směšné.
Ale pokud se nezmírní kritéria, neznamená to pro nás další oddálení přijetí eura?
Euro vidím jako projekt, který není bez rizik a má spíš politickou dimenzi. Většina zemí, které jsou dnes v eurozóně, je možná ráda, protože má jakousi jistotu, nicméně ta nemožnost dělat diferencovanou měnovou politiku podle mě ještě přinese problémy. Ukáže se, jak eurozóna tuto situaci zvládne, protože většina zemí bude porušovat kritéria. Pokud nepůjde o krátkodobé vybočení, kdy se stav vrátí do normálu, tak se Evropa dostane do velkých problémů a my s ní, protože ekonomiky jsou tak provázány a jednotný vnitřní trh je dnes natolik kompaktní, že problémy eurozóny se promítnou i u nás.
Ať máme euro nebo ne…
Nejsem zastáncem totálního odmítání eura, protože z hlediska naší pozice v EU, naší perspektivy, naší provázané exportní ekonomiky bude přijetí eura nezbytnost.
Koncem minulého roku jste prohlásil, že na podzim vláda stanoví termín přijetí eura. Stane se tak?
Před tím, než bylo zřejmé, jak hluboký bude propad reálné ekonomiky, jsem stanovil datum 1. listopadu jako den, kdy k tomu něco řekneme. Já teď neříkám co, protože to není závislé jen na stavu České republiky, ale také na tom, jestli eurozóna vůbec bude způsobilá někoho přijímat. V listopadu budeme vědět víc. Třeba už uvidíme, že světová ekonomika oživuje. Ale o tom mám určitou pochybnost. Není vyloučeno, že v listopadu termín přijetí eura stanovíme. Avšak ptát se mě dnes je nesmyslné.
S POKRAČOVÁNÍM REFOREM JE KONEC Není krize vhodnou příležitostí pro hlubší strukturální reformy?
Pamatuji si na diskuzi před volbami o tom, v jaké situaci budou Češi ochotni akceptovat reformy. Tehdy jsem říkal, že musí přijít velká krize. V Lotyšsku přišla a je tam okamžitě drastická nutnost dělat strukturální reformy. Ale s tím, že lidé tam chudnou a mají problémy. To já bych nechtěl. Byl bych rád, abychom podpořili vědu, výzkum a inovace, abychom dokončili reformy z důvodu stárnutí obyvatel. Uvítal bych, kdyby občané pochopili, že to je šance. Pokud by tu byla odvážná politická reprezentace a lidé by byli ochotni akceptovat takový krok, tak je to jedinečná situace. V takové chvíli bychom mohli z krize naopak vyjít posíleni.
Pro hluboké reformy je potřeba nejen odvážná, ale i silná vláda, což se o vaší vládě dnes říci nedá. Přitom je třeba ještě provést důchodovou a zdravotní reformu, protože na účtech zdravotních pojišťoven je deficit sedm až osm miliard korun, na penzijním deset miliard korun. Budete mít ještě sílu některé plánované věci dotáhnout?
Sama dobře víte, že tu sílu v této chvíli nejenže nemáme, ale koncentrujeme se navíc spíš na okamžité řešení dopadů krize. Nerezignovali jsme sice na programové prohlášení vlády, ale víme, že například zdravotnické zákony, které jsme nedostali do sněmovny, už zcela jistě neschválíme. A pokud schválíme ty, které tam už jsou, tak nebudou v podobě, v jaké jsme je předkládali. Zcela jistě se nám nepodaří prosadit opt-out v penzijním systému a bude velmi složité prosadit některé kroky, které považujeme za užitečné. To je realita. Musíme se připravit na volby v roce 2010 a do té doby podle mě už k žádné zásadní změně nedojde. Zákoník práce je připravený, v době krize by určitě přispěl k větší mobilitě pracovních sil, ale kvůli hysterii odborů a levice by neprošel. Pokládám to za promarněnou příležitost. Někdo se může ptát, jestli má smysl v takové situaci, aby vláda fungovala. Ale já nevidím jinou alternativu.
Co očekáváte od nadcházející návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy v České republice?
Už to, že se podařilo prezidenta Obamu na jeho evropské návštěvě dostat do České republiky, je obrovský diplomatický úspěch. Jeho program v Evropě je náročný, na summitu G20 v Londýně se bude řešit krize a globální nástroje, na summitu NATO ve Štrasburku zase bezpečnostní otázky. A na neformálním summitu Evropské unie s americkou administrativou v Praze se bude diskutovat o vztazích EU a USA i dalších tématech, jako je energetika nebo klima. Zazní tu podle mě nejzásadnější Obamův projev – jeho poselství ke zbytku světa.
Přijde na přetřes také protiraketová obrana v České republice?
To je samozřejmě trochu zástupný problém. Ale určitě o tom budeme hovořit. Možná se celý projekt zpozdí, ale Američané podle mě nevěří a ani nemohou věřit, že by se Rusové podíleli nějakým tlakem na Irán, aby zastavil svůj zbrojní program. Irán by tím popřel všechny kroky, které dělá na Blízkém východě. Bylo by sice krásné, kdyby se to stalo, ale beru to jako velký sen. Realita zřejmě bude taková, že Irán zůstane hrozbou. V tom případě má protiraketový deštník svůj smysl a Američané od něj určitě neustoupí.
