(EURO 3/2006)
Tvrzení, že lékárny při minimálních nákladech profitovaly z vysokých marží na úkor pojišťoven a pacientů, svědčí o naprosté neznalosti této problematiky. Rovněž tvrdit bez jakékoliv hlubší znalosti tohoto oboru, že z hlediska obecných pravidel byznysu je marže lékáren nemravná, protože její provozní náklady jsou v porovnání s prodejem jiného zboží vysoké, je naprostý blábol. Vyplývá z toho, že dotyčný patrně nikdy nenahlédl do zázemí lékárny a neví, jaké vybavení a jaké prostory jsou pro provoz nezbytné a přesně specifikované a povolované Státním ústavem kontroly léčiv. Takové prostory a vybavení si jen těžko dovedu představit v normálních prodejnách, u benzinových čerpadel, případně v ordinacích lékařů.
Ještě že respondent přiznává potřebu kvalifikovanější pracovní síly než v jiných „obchodech“. Vygenerovat dostatek prostředků z objemu prodeje na pokrytí nákladů a přiměřený zisk v prostředí podléhajícímu státní regulaci je poněkud jiné než práce s penězi čí řízení podniku v normálních tržních podmínkách. Dotyčný manažer jistě pracuje víc než čtyřicet hodin týdně a je za to náležitě ohodnocen. Pokud je dobrým manažerem ve svém oboru, je naprosto v pořádku, že má vysoce nadstandardní příjmy. Určitě by mu připadalo naprosto absurdní, kdyby mu je při neustále se zvyšujících tržních nákladech začal regulovat stát.
Co se týče vtipného porovnání pohotovostní lékařské péče, tak pouze pan manažer zapomněl uvést, kolik se za ní platí v Niagara Falls, v Kuala Lumpuru a kolik v Praze. Pracovní týden majitele lékárny má také o poznání více hodin než čtyřicet. Hospodaření s léky v lékárnách je naprosto transparentní (na rozdíl od veřejných nemocnic), ceny léků se odvíjejí od cen výrobců (od kterých nikdo nevyžaduje zdůvodnění, jak se k nim dopracovali), ceny úhrad se mění každé tři měsíce, což znemožňuje jakýkoliv dlouhodobější výhled, a výše obchodní přirážky je známá.
Snížení obchodní přirážky lékárnám problém neřeší. Bylo to pouze nejjednodušší a nejrychlejší řešení direktivní formou. Současně s rostoucí státní ekonomikou rostou i výdaje na zdravotnictví. Je to naprosto přirozené. Léky jsou účinnější, ale i dražší. Hospodaření s léky je ale špatné. Spoluúčast pacientů je zřejmě nízká, jinak si lze těžko vysvětlit duplicitní preskripce, nadprůměrnou návštěvnost u lékařů a nedisciplinovanost pacientů při léčbě. Jen v naší lékárně každý rok předáváme k likvidaci léky vrácené pacienty v řádech desítek kilogramů (můžete si snadno zhruba spočítat, kolik to obnáší celkem a ani já sama se neodvážím odhadnout, o jakou finanční částku se jedná). Myslím, že se tomu říká zainteresovanost.
Anna Slabochová,
lékárnice, Hořovice
