Tři měsíce před parlamentními volbami se rýsuje jediné oživení: oligarcha Prochorov v čele strany Pravoje dělo
Po čtyřech letech Rusko znovu čekají volby do Státní dumy. Jak se už dlouho očekávalo a jak to koneckonců podle dlouholetého ruského volebního kalendáře vychází, prezident Dmitrij Medveděv tyto volby vyhlásil na neděli 4. prosince 2011. Příslušný výnos podepsal ve své rezidenci Bočarov Ručej během setkání s předáky sedmi oficiálně registrovaných politických stran Ruské federace. Prezident během schůzky se stranickými lídry 29. srpna rovněž prohlásil, co si v této předvolební kampani kategoricky nepřeje: „Je třeba jednoznačně vyloučit pokusy o rozdmychávání národnostních a etnických třenic. To je zcela nepřijatelné. A stejně jakékoli výzvy k nezákonným činům. Tohle nechápejte jako prosbu, ale jako můj absolutní požadavek… Pokud podobné pokusy a výzvy zaznamenáme, jsme odhodláni jim co nejrozhodněji zabránit: osoby, které se takových činů budou dopouštět, budou potrestány.“
Vlastní metody
Medveděv konkretizoval, oč přesně mu jde. Poté, co konstatoval, že volební kampaň je vždy spojena s erupcí emocí a zostřeným mezistranickým bojem, což je podle něj normální, jasně pojmenoval věci, jimiž jsou parlamentní volby v novém Rusku poznamenány prakticky pokaždé: „Stejně nepřijatelné jsou dva jevy: jak administrativní zvůle státních úředníků, kteří se pokoušejí volby manipulovat ve vlastním zájmu, tak neprokazatelné obviňování z falzifikace výsledků ze strany těch, kteří prohrají.“ Podle ruského prezidenta jsou oba postupy „projevem právního nihilismu“.
Zatímco stesky poražených jsou zcela běžné, a výsledky volebního klání v desítkách zemí světa končí před soudem, za širší zmínku jistě stojí první z právě jmenovaných bodů. Ne že by jinde po světě neexistovaly pokusy výsledky voleb již předem „upravit“ tak, aby to vyhovovalo především těm, co doposud vládli… Rusko je ovšem v tomto ohledu zemí zcela specifickou a má své vlastní metody. Říká se jim „administrativní zdroj“.
Tohoto pojmu poprvé 9. srpna 1995 užil známý ruský politolog Dmitrij Olšanskij a souhrnně jím označil nepřípustné praktiky představitelů státního aparátu ve volebním procesu. Míní se tím především účelové změny data voleb, přihazování hlasů voličů, kteří k urnám nepřišli (hlavně na úrovni volebních komisí vyšších stupňů), umělé oklešťování politické konkurence apod. Ostatně pokud jde o posledně jmenovaný bod – oklešťování politické konkurence – má na ní v posledních deseti letech největší zásluhu Vladimir Putin. Právě díky jeho iniciativám byl práh pro vstup do Státní dumy zvýšen z pěti na sedm procent, což bylo poprvé uplatněno v předchozích volbách v roce 2007. Díky tomu je od roku 2003 podoba Státní dumy víceméně konstantní a dnes ji tvoří strany Jednotné Rusko, Liberálně-demokratická strana Vladimira Žirinovského, Komunistická strana Ruské federace a strana Spravedlivé Rusko. Ta vznikla na jaře 2006 jako jasný prezidentský projekt, za nímž stála kremelská šedá eminence Vladimir Surkov. Vytvoření tehdy nové strany označil za snahu vybudovat v Rusku systém dvou stran, běžný v USA či ve Velké Británii.
Co je ale v politice umělé, obvykle dlouho nepřežije.
Opozice pod hranicí
Podle posledního průzkumu veřejného mínění, šetření ze druhé poloviny letošního srpna, má nejvyšší volební preference i přes neúspěchy v posledních regionálních volbách „strana moci“ neboli Jednotné Rusko. Známé Centrum Jurije Levady uvádí, že by pro ni hlasovalo 54 procent ruských voličů. Pro pořádek dodejme, že průzkum se konal na vzorku 1600 občanů ve 130 sídlech 45 regionů země. Pro komunisty by hlasovalo 18 procent a pro Žirinovského liberální demokraty třináct procent voličů.
Pod sedmiprocentním prahem je naopak již zmiňovaná Kremlem vytvořená „opozice“ vůči Jednotnému Rusku – strana Spravedlivé Rusko. Ta se sice v uplynulých čtyřech letech ve Státní dumě snažila chovat jako sociálně-demokratický subjekt, ale velkou důvěru mezi voliči si nezískala a mezi květnem a srpnem její preference kolísaly mezi čtyřmi až šesti procenty. Proto, jak soudí první místopředseda ÚV KSRF Ivan Melnikov, se tato strana letos do Dumy vůbec nedostane. Podle jeho názoru tam rozhodně budou jeho komunisté a již tradiční a skoro věčné Žirinovského uskupení. Stranu Spravedlivé Rusko by tentokrát mohlo vystřídat Pravoje dělo. Jeho ruský název obsahuje slovní hříčku – česky by se dala překládat buď jako „správná“ či „spravedlivá věc“, nebo jako „pravicová věc“.
Strana sice zatím na hodně vysoký práh vstupu do dolní sněmovny rovněž nedosáhne, ale podle komunisty Melnikova „bude nejvyšší moc dělat vše pro to, aby právě ona strana do parlamentu pronikla“. Těžko říct, zda chtěně, či nechtěně, ale soudruh Melnikov v každém případě naznačuje, že Pravoje dělo, od letoška čerstvě v čele s oligarchou Michailem Prochorovem, je dalším „kremelským projektem“, na jehož základě by část poslanců dolní komory ruského parlamentu měli tvořit představitelé alespoň jakés takés pravice.
Pojmenování problémů
Příchod strany Pravoje dělo by jistou změnu v až příliš stojatých ruských parlamentních vodách znamenat mohl. Alespoň její program, podstatně zřetelnější než programy dalších parlamentních stran, to napovídá docela výmluvně. Přinejmenším tím, že pojmenovává základní problémy. Některé jevy, s nimiž by Prochorovovi lidé chtěli bojovat, citujme:
- bezprecedentní rozvrstvení společnosti na chudé a bohaté v podmínkách masové bídy a nízké životní úrovně převážné většiny obyvatelstva;
- nedostatek ochrany řadového občana vůči organizovanému zločinu a zvůle státní byrokracie i silových resortů;
- zlodějna a korupce, jimiž jsou všechny vrstvy společnosti i moci prolezlé;
- krizový stav penzijního systému;
- neefektivní (často umělá) zaměstnanost a bezprecedentní rozdíly ve finančním ohodnocení práce mezi odvětvími, profesemi a regiony;
- překotně se zhoršující demografická situace v zemi, vyvolaná extrémně nízkým průměrným věkem obyvatelstva, jinde na světě v dobách míru bezprecedentní a nemyslitelná.
I kdyby se ale nový politický subjekt ve Státní dumě ocitl a výše jmenované teze tam nastoloval, zásadní sterilitu současné ruské politické scény, kterou ve stavu Vladimirem Putinem tolik vzývané „stability“ udržují jedině vysoké světové ceny energetických surovin, dokáže „mírná pravice v mezích zákona“ rozhýbat jen těžko. Obyvatelstvo navíc právě tyto volby bude brát jen jako poněkud otravnou „občanskou povinnost“: vývoj posledních deseti let ukazuje, že skutečnou moc či alespoň převážnou část jejích otěží v Putinově epoše třímá v rukou prezident. A ten se bude „volit“ až napřesrok v březnu.
