Nejlíp mu je na sněhu a ledu a když pořádně mrzne. To je polárník Miroslav Jakeš ve svém živlu. Jeho nejoblíbenějším místem je severní pól, kam doputoval jako první Čech. Není však vědeckým pracovníkem, spíš cestovatelem s povahou dobrodruha. Na cesty si vydělává průvodcovstvím a přednáškami. Že je třiašedesátiletý Pražan v polárních oblastech jako doma, dokládá skutečnost, že je jediným Čechem, který provází lyžařské výpravy na severní točnu.
Ani ne. Chtěl jsem být chovatelem koní. Nebyl jsem jako Roald Amundsen, který o polárních cestách od mládí četl a připravoval se, že bude polárníkem.
Snil jste o polárních expedicích a cestování už jako kluk?
Polární teritoria jsou úplně jiný svět. Cítím se tam nejlíp nejen kvůli krásné a čisté přírodě, kde nehrozí nemoci, ale i pro liduprázdnost, osamělost a překonávání přírodních překážek
Proč jste se zaměřil na polární končiny?
Ne že by mě nelákaly jiné oblasti, ale polární teritoria jsou úplně jiný svět. Cítím se tam nejlíp nejen kvůli krásné a čisté přírodě, kde nehrozí nemoci, ale i pro liduprázdnost, osamělost a překonávání přírodních překážek. To mě přitahuje. Možná člověka může zaskočit lední medvěd, ale ten se dá odehnat. Nedávno jsem byl dva týdny na Špicberkách. Chodil jsem po ledovcích a horách a vždycky k večeru se těšil, až postavím stan a začnu vařit, protože jsem měl pochopitelně hlad. V tu chvíli jsem šťastný. Cítím teploučko z vařiče, zbaštím čínskou nudličkovou polívku a oceňuji, jak krásně chutná. Dokážu se tam radovat ze zdánlivých maličkostí.
Jak jste se dostal k výpravám do polárních končin?
Částečně mé cestování ovlivnil Jaroslav Pavlíček, s kterým jsem často jezdil. Přešli jsme spolu Grónsko a zakládali první československou stanici v Antarktidě. Rozhodující byl ale rok 1992, kdy jsem pracoval v jednom výzkumném ústavu v Německu. Můj šéf mi ukázal časopis s článkem o probíhající výpravě Ice Sail, první plavbě jachty kolem severního pólu. S jeho pomocí jsem se přihlásil a kupodivu to vyšlo. Odletěl jsem na Sibiř, kde jachta právě kotvila, a seznámil se s ruským polárníkem Malachovem. Zmínil jsem se mu, že bych se chtěl dostat na pól, a on mě vzal za slovo. Následující rok jsem jako první Čech došel s mezinárodní lyžařskou výpravou na severní pól.
Jak vypadaly vaše výpravy do roku 1989?
Jezdil jsem, kam se dalo, nejvíc do Rumunska. Vyrážel jsem obvykle sám. Ale problém byl s volnem. V práci mě neuvolnili, a tak jsem dal výpověď a dva měsíce putoval po Nepálu a Indii. Po návratu jsem nastoupil na místo vrtného dělníka u zaměstnavatele, který měl pro mé výpravy pochopení. Největším úskalím při cestách mimo socialistický sektor bylo získat devizové prostředky a výjezdní doložku. Někdy to byl větší problém než sehnat peníze na výpravy. Ty jsem si přivydělával v horolezeckém oddílu výškovými a úklidovými pracemi. Situace se zlepšila, když bratr začal pracovat v západním Německu a posílal mi peníze.
Po pádu „železné opony“ nastal cestovatelský boom. Jak to bylo s vámi?
Po převratu jsem se živil různě, jako dělník u stavební firmy, také jsem prodával po domácnostech vysavače. Nějaký čas jsem byl i bez práce. Současně jsem už začal jezdit jako průvodce pro jednu cestovní kancelář. Tak jsem se prvně dostal na Špicberky a naplánoval zájezd do Grónska.
Historický primát vám patří díky účasti ve skupině s Jaroslavem Pavlíčkem a Vladimírem Weignerem, kdy jste v roce 1984 jako první Čechoslováci přešli Grónsko. Jak se vám to podařilo?
Bylo to za zcela jiných podmínek, než se cestuje dnes. Teď se používá GPS, my měli sextant, kterým se určuje poloha podle slunce. Tahle cesta měla náboj i v tom, že proběhla v době studené války, kdy měly USA v Grónsku umístěné radarové základny. Výpravu jsme podnikli načerno, protože povolení bychom těžko dostali. Později jsme se dozvěděli, že americká tajná služba o nás stejně věděla a dokonce vyslala jednoho Čecha, který tam pracoval, aby zjistil, co jsme zač a co tam chceme dělat…
V roce 1996 jste jako první na světě přešel sám Grónsko z východu na západ na lyžích. Jak si této výpravy ceníte?
Hodně, protože jsem to zvládl bez újmy na zdraví, jakékoli cizí pomoci, spojení a tajně, neboť sólové výpravy jsou zakázané. Navíc jsem šel v době, kdy tam nesmí ani skupiny. Manželce jsem jen řekl, že jedu do Grónska, a ona si myslela, že budu provázet turisty. Když jsem tam ale přiletěl, uvědomil jsem si, že nikdo nebude vědět, kde jsem. Proto jsem napsal švagrové, kam jdu a kde mě hledat. Dopis, který stejně nedostala, jsem dal Eskymákovi, který mě převážel na člunu k místu startu. On také nevěděl, co chci podniknout. Šel jsem do toho, protože jsem už měl GPS a věřil si. Musel jsem se trefit na letiště na protilehlém pobřeží, a to se podařilo.
Jak cesta proběhla?
Podmínky byly tvrdé, jednou mi málem shořel stan. Za měsíc jsem přešel zhruba šest set kilometrů ledové pustiny a věděl, že uplynula dlouhá doba a doma se po mě mohou shánět. Když mi do cíle zbývalo přes třicet kilometrů tundrou, zaznamenal mě pilot vrtulníku, který dopravoval turisty na ledovec. Gestikuloval, jestli nepotřebuji pomoc. Nemohl jsem ji přijmout. Byl to poslední den a už se mi nechtělo stavět stan. Pochod jsem proto natáhl, v jedenáct večer došel na letiště a natáhl se v hale. Ráno se tam přihrnuli cestující, ale nikdo si mě nevšímal, až se objevil pilot z vrtulníku. Divil se, že jsem neměl žádné zabezpečení. Ukázal jsem mu krabičku, která v případě nouze vysílá přes družici signál SOS, ale on se zasmál a řekl, že by pro mne přiletěli, jen kdyby bylo hezky. Pak jsem hned volal domů.
Za jakých okolností vznikala polární stanice v Antarktidě, na jejímž zrodu jste se podílel?
Bylo to tenkrát hodně amatérské, ale stanice je tam dodnes. Není oficiální, spíš pro turisty. Patří Jaroslavu Pavlíčkovi, který byl iniciátorem akce. V roce 1989 jsme ji budovali v šesti lidech. Do Antarktidy jsme se plavili z Jižní Ameriky sovětskou lodí. Vezli jsme naftová kamínka, motor ke člunu a pár panelů na stavbu chatky, v níž měli dva z nás přezimovat. Jídlo jsme měli v batohu. Další zásoby byly uložené na polské stanici. Základ stanice tvořila chatka postavená z vyřazených dílů ledniček. Bez pořádného nářadí a doslova na koleně jsme ji postavili za jeden den. Ale vyplatilo se to. Skutečná polární stanice by totiž stála miliony. Za měsíc jsme stejnou lodí odpluli. Dva kluci tam zůstali, ale na Nelsonu nakonec nepřezimovali. Po dvou měsících je odvezli Rusové, protože s vybavením, jaké měli, by zimu v Antarktidě nemuseli přežít.
Jaký program má polárník teď v létě?
Středoevropské jaro, léto a částečně podzim jsou pro mne hlavní sezonou. Brzo na jaře pořádám lyžařské výpravy do Norska, Finska, Ruska, Grónska nebo na Island, v březnu a dubnu pak na Špicberky a severní pól. V létě nejčastěji jezdím zase na Špicberky a do Grónska, ale i do Ruska k jezeru Bajkal, na Kamčatku nebo poloostrov Kola. Je zajímavé, že tam bývá někdy tepleji než ve stejnou dobou u nás. V Grónsku roste spousta hub a borůvek. Mimo to vyrážím pro svou potěchu i na vlastní výpravy.
Nemáte cestovní kancelář ani nejste v žádném katalogu. Jak se o vás lidé dozvědí?
Neplatím si žádnou reklamu. To stojí moc peněz. Spíš spoléhám, že si lidé, které to zajímá, o mně mezi sebou řeknou nebo si najdou mou webovou stránku.
Jaký jste zažil nejsilnější mráz?
Nijak extrémní, myslím, že čtyřicet pod nulou. Ono ale záleží na podmínkách. Na Sibiři bývá i minus sedmdesát a žijí tam lidé. Zima je tam ale suchá. Naopak všichni víme, jak je při velké vlhkosti nepříjemných pár stupňů pod nulou. Další faktorem, který zhoršuje vnímání zimy, je vítr. Člověk se musí umět chránit, a to chce zkušenosti. Je potřeba si hlídat oblečení a přizpůsobit se situaci. Nežádoucí je přehřátí, a proto si podle okolností během dne určitou vrstvu svlékám a pak zase oblékám. Zima mi ale obecně nevadí.
*Severní pól není na pevné zemi, jak je složité se k němu dostat?
Nemáme pod nohama pevnou zem, ale driftující led, takže najít severní pól je složitější než jižní, který leží na zamrzlé pevnině. Někdy je to legrace, jak turisté běhají po ledu, aby zaznamenali na přístroji GPS přesně 90° zeměpisné šířky. Obvykle jsou na pólu jen okamžik a pak se od něho vzdalují. Když pro výpravu přiletí vrtulník MI-8, musíme se k pólu buď znovu vydat, anebo nás vyzvedne kilometry od točny.
Nehrozí v horizontu pár desítek let zánik polárním výpravám, když led v okolí pólů mizí?
Bohužel to pozoruji a jsem z toho smutný. Třeba v Grónsku je na některých místech, kde byl dřív ledovec, už jen kamení. Tání se zvětšuje a z masy ledu se valí řeky. Pár let staré mapy nejsou k použití, protože zalednění už není takové jako v době, kdy se tiskly. Ztráta ledu je problém pro tradiční život Eskymáků, ale i pro životní prostor ledních medvědů, kterým hrozí vyhynutí. Je to katastrofa a je otázkou, jakou rychlost tahle změna nabere. Třeba letos byla na Špicberkách dobrá zima, ale nezamrzly zátoky, které jsem dříve přecházel. Voda je asi teplejší. Stačí i o stupeň a už nezamrzne. Moře na severním pólu zamrzá pořád, ale led je mnohem slabší než v minulosti. Možná že se dožiji toho, že se na pól nebude chodit na lyžích, ale pádlovat na člunech ze kry na kru.
Co Miroslav Jakeš a česká příroda?
Mám ji rád. Loni jsme s rodinou cestovali po Česku v malém karavanu a objevili krásná místa. Třeba na Moravě jsem obdivoval Dyji hluboko zařízlou do terénu. Letos si to zopakujeme. Myslím, že do konce života bych mohl poznávat Čechy, Moravu, ale i Slovensko. Jezdit někam do Itálie nebo Chorvatska mě skutečně neláká.
Miroslav Jakeš (63
Vystudovaný inženýr z ČVUT stanul v roce 1993 jako první Čech na severním pólu. K jeho dalším primátům patří v roce 1984 skupinový přechod Grónska na lyžích. Překonání největšího ostrova světa si zopakoval o 12 let později při ojedinělém sólovém přechodu z východu na západ. V roce 1986 opět jako první Čech vystoupil sám v zimě na nejvyšší horu Ameriky – Aconcaguu. Je jediným Čechem, který splňuje podmínky pro členství v nově založené Mezinárodní asociaci polárních vůdců.
Čtěte také:
Polárník opakuje slavnou antarktickou cestu s dobovým vybavením
