Jen výjimečně se zjeví filmová hvězda ve věku krátce před důchodem. Miroslav Krobot takovým zjevením je. Přestože strávil celý život v divadle, kde jako mimořádně úspěšný režisér sesbíral celou řadu divadelních cen, do hraní se moc nehrnul. Jenže filmoví režiséři si ho nakonec našli a začali mu nabízet stále více rolí. A tak umělecký šéf Dejvického divadla, který právě oslavil jedenašedesáté narozeniny, má svůj kalendář zaplněn do posledního políčka.
* E15: Existuje nějaký koníček či rituál, na který si vždycky najdete čas, který ve vašem životě nikdy nesmí chybět?
Něco tak vyhraněného asi nemám. Volného času mám málo, a když ho mám, tak nedělám nic. Jenže hlava se nedá zastavit, takže i když nedělám nic, stejně jsem napůl v práci.
* E15: Co vás v poslední době příjemně překvapilo a potěšilo?
S kamarádem z gymplu jsme psali ve volných chvílích takový scénář, ale víceméně jenom pro sebe. Pro radost. A pak jsme to dali přečíst jednomu producentovi a on nás překvapil, protože řekl, že to chce natočit. Tak to je třeba věc, která mě potěšila. To jsem se až zatetelil, ale nemohu říct, že bych přímo zajásal, protože mě zase hned přepadly pochybnosti a otázky, zda to bude dobré, a hned potom jsem si uvědomil tu tunu práce, která na mne čeká. Takže mluvit o přímo štěstí, to bych asi nemohl. Pokračování na str. 14 Dokončení ze str. 13
* E15: O čem to bude?
My jsme to psali asi dva roky, opravdu víceméně po kouskách, takže to nemělo ani pevný námět. Byly to spíše různé situace a charaktery lidí z vesnic, kde to dobře známe a kde jsme doma. A pak se nám to tak zvláštně složilo do tvaru, který nebyl ani divadelním, ani filmovým scénářem. Jak jsem říkal, psali jsme to spíše pro radost, pro sebe, možná s tím, že by to šlo udělat v divadle. No a teď z toho bude film.
* E15: Odehrává se to v minulosti, nebo v současnosti?
Je to ze současnosti, ale odehrává se to v takové malé vesnici a mluví se tam v nářečí, takže je to celé v úplně jiném rytmu, než ve kterém teď žijeme.
* E15: Takže půjde o poctu pomalosti. Jak vůbec vnímáte rozdíly v životním tempu, je pro vás Praha příliš hektická?
Ještě to není tak nejhorší. Já jsem byl v létě dva týdny na chalupě a potom jsme s manželkou jeli do Asie. Měla narozeniny, a tak jsem jí řekl, aby si vybrala nějaký dárek, a byla z toho cesta do Thajska, Malajsie a Singapuru, kde jsem byl úplně prvně. A třeba Singapur, to je úplně jiný rytmus, i oproti Praze, která je ve srovnání s ním naprosto pohodová. Tam když člověk jede v metru, tak všichni mají notebooky a iPady a teď to jede. Tam má člověk pocit, že svět nabírá ďábelské tempo, na které paradoxně lidský organizmus přestává stačit. Takže cesta zajímavá, ale nemusím to.
* E15: Ale máte krásné srovnání, což se vždycky hodí. Jak vnímáte potlesk po divadelním představení v roli herce a v roli režiséra? Jak moc je to rozdílné?
Vždycky je to napínavé, ať jste herec nebo režisér. Zajímavé je, že když se diváci méně baví během představení a méně se smějí, tak potlesk na závěr bývá trochu větší, protože více poslouchají, zatímco když se baví a prožívají každou repliku, tak je to momentální a rychleji jim to uteče z hlavy. A taky je zajímavé zjišťovat, jak je publikum inteligentní, což se pozná podle toho, čemu se lidé smějí a jak reagují. Vždycky je to taková hra a oboustranná zvědavost, co vyleze z nich, co vyleze z nás. To mám třeba rád, to je hezké.
* E15: Za jak dlouho zjistíte, jak jsou diváci inteligentní?
My máme takové lakmusové papírky, stačí první dva tři fóry, takže to víme do deseti minut.
* E15: Spousta herců tvrdí, že odezva diváků je často velká záhada a podobné publikum třeba ve stejném městě reaguje v odlišné dny úplně jinak. Může za to počasí, den v týdnu?
Je tam prostě zvláštní chemie, která se často nedá poznat. Třeba jsou velmi obtížná představení v neděli večer, protože lidé jsou naštvaní, že musí v pondělí do práce. To už je maličko cítit, když přicházejí. Nebo je hrozně znát, když je zadané představení. Když si to koupí firma, a teď tam jde půlka zaměstnanců jenom proto, že tam jde jejich ředitel. A herec na pódiu okamžitě pozná, že mu tam sedí lidé, kteří by si ty lístky jinak nekoupili. Jindy zase přijdou lidé, kteří už jsou dopředu natěšení, že jsou v Dejvickém, a to se pak hraje skvěle. Máme velkou výhodu, že k nám chodí diváci pravidelně a máme své publikum.
* E15: V Dejvickém divadle hrajete se stejným souborem patnáct let a znáte se možná lépe než mnozí příbuzní. Nevzniká v souboru ponorková nemoc?
Tady už vyprchalo to, že někdo s někým něco má, že někdo s někým chodí. Najednou to dospělo do fáze dospělosti souboru, lidé si nechávají své soukromí a v divadle funguje paralelní svět, něco jako druhá rodina. A to je klika. Tady lidi nemohou být primadony, ale na druhé straně si můžeme dovolit být k sobě otevření a ostří a dělat si ze sebe srandu a nikoho to neurazí. Patnáct let je opravdu dlouhá doba, a přesto má soubor svůj potenciál. Já budu příští rok sice končit, ale soubor se rozhodl, že bude pokračovat s novým šéfem.
* E15: Proč jste se rozhodl ukončit tak úspěšnou část svojí kariéry?
Nechci mít takovou míru zodpovědnosti jako dosud. Protože šéf, to je především zodpovědnost. Chtěl bych si zkusit trochu nezodpovědnosti. Ale nechystám se odcházet, budu tu hrát, jen chci víc prostoru a třeba využívat nabídky, které jsem jako šéf souboru nemohl přijmout.
* E15: Předpokládám, že filmové nabídky. Vám se totiž v polovině této patnáctileté dejvické éry tak trochu obrátil život naruby, neboť jste začal hrát jako herec. Je to trochu zvláštní osud, v 55 letech se stát hercem a v šedesáti si zahrát tři hlavní role v celovečerních filmech?
Spíš to bylo zajímavé. A mě to hodně osvěžilo a nakoplo.
* E15: Jakou filmovou roli máte z těchto tří nejraděj?
Zjistil jsem, že jsem tak trochu Pepa Hnátek, Imrich i Alois Nebel dohromady, takže všechny, ale pocitově mi je nejblíže Nebel. I když to se teď možná změní, neboť budu hrát rockového muzikanta u Alice Nellis, a na to se těším, protože jsem starý rocker.
* E15: Většina kritiků oceňuje váš přínos k herecké typologii, kterou jste osvěžil svým sevřeným, až niterným herectvím. Jak jste k němu došel?
Já mám rád, když se hraje bez velkých gest a hodně koncentrovaně. A když herec dokáže vtáhnout diváka do svého světa. Ono to má svou výhodu, neboť divák je najednou pozornější, aby mu něco neuniklo.
* E15: Jaký máte vztah k bavičům, kteří jsou naopak primárně naprosto extrovertní a v současné době mají minimálně v televizi téměř dominantní postavení?
Obdivuju je, ale je mi trochu divné, že to musí být instituce. Smát se je přece přirozené, na to nemusí být kolonka jako a teď přijde bavič a budeme se bavit. Jenže se z toho stala kategorie, instituce. Ale samozřejmě vím, že vystoupit na pódium před diváky a bavit je deset minut není žádná sranda. Já jsem měl vždycky rád třeba Bolka Polívku a teď se mi líbí i ti mladí kluci, kteří to dělají, protože jsou rychlí a inteligentní, neboť i humor je dnes mnohem víc o zkratce.
* E15: Jste režisér a teď i herec. Lákají vás ještě nějaké další umělecké formy? Hudba, malování?
Já jsem kdysi maloval, ale je to už hrozně dlouho. Začal jsem malovat, když jsem byl na vojně, protože tam byla nuda a nebylo co dělat. A poněvadž jsem byl členem jakési nástěnkářské skupiny, měl jsem k dispozici barvy, a tak jsem začal malovat. Ještě to mám někde schované, takové šílené vojenské obrázky plné erotiky. Ale pak už jsem se k malování nikdy nevrátil.
* E15: Jaká byla největší rada, kterou jste dostal od svých rodičů?
Nebyla to rada, ale příklad. A ten zněl: když se dohodneme, že něco uděláme, tak to taky uděláme. Táta odjel na týden na montáž a řekl, že mám udělat to a to, a já řekl, že jo, a pak jsem to neudělal, tak bylo zle. A já jsem si časem zvykl, že je normální splnit, co se slibuje, a dodnes mi přijde divné, že to lidé nedělají.
* E15: A máte také nějaké špatné vlastnosti?
To víte, že jsou věci, které si vyčítám. Třeba bych chtěl být k lidem trochu vstřícnější, s tím mám problém. Zvlášť když s někým komunikuji úplně poprvé.
* E15: Změnila popularita váš život? Jako režiséra vás znalo pár lidí z umělecké branže, od rozkošné role autobusáka v Účastnících zájezdu, ale hlavně po rolích Nebela a Hnátka vás zná celý národ. Jak se se ztrátou anonymity vyrovnáváte?
Na začátku to bylo těžké a dlouho jsem se s tím nemohl srovnat. Třeba když na nádraží na peronu ke mně přišla šestnáctiletá holka, vzala foťák a zblízka z jednoho metru si mě beze slova vyfotila. Tak to člověka přece jen trochu zaskočí. Ale postupem času jsem si zvykl a snažím se chovat slušně. Občas je zábavné sledovat lidi, jak se na vás dívají a nemohou si vybavit, odkud mě znají, jestli jsme spolu někde pařili, nebo co vlastně?
* E15: Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Teď točím rockového muzikanta s Alicí Nellis, pak mám režírovat v Bratislavě, do toho dělám uměleckého šéfa divadla, hraji v některých představeních a navíc budeme dělat Racka a na jaře se bude točit s Dejvickým divadlem sitcom, takže jestli to všechno do příštího léta přežiji, tak to bude úžasný.
* E15: V Dejvickém divadle budete dělat sitcom?
On to nebude úplný sitcom, tedy míněno situační komedie před diváky, ale spíše komediální seriálová řada. Je to pro Českou televizi a děláme to s Honzou Prušinovským, který dělal Okresní přebor, a s Petrem Kolečkem. Do konce roku musíme napsat dvanáct dílů a od dubna do června to budeme točit. Ale jiným způsobem, než se dělají seriály, protože já bych chtěl s herci alespoň 14 dní pořádně zkoušet, aby to bylo dobře připravené, byť by tam měla být i notná dávka improvizace. A celé se to bude odehrávat v noční Praze.
* E15: Takže žádné čtení na kameru?
Ono je poznat, když se obraz zkouší jen jednou nebo dvakrát. Dokonce i v divadle je vidět, jak se výkon mění, protože herec začíná být svobodnější až po nějaké patnácté či dokonce dvacáté repríze, i když ten text dokonale umí od premiéry. A také ve filmu platí, že slušná je až patnáctá klapka, jenže dnes na to nejsou peníze, neboť všichni šetří a chtějí mít všechno rychle hotové.
Miroslav Krobot (61)
Pochází ze Šumperku. Vystudovat režii na brněnské JAMU, poté pracoval v Chebu, Hradci Králové i v Praze. Od roku 1990 působil také jako pedagog na pražské DAMU, kde mezi jeho žáky patřili populární herci Ivan Trojan či Jiří Macháček. V polovině devadesátých let založil s několika svými žáky divadelní soubor v Dejvickém divadle, kde se stal uměleckým vedoucím. Pod jeho vedením se soubor během několika let propracoval v jedno z nejúspěšnějších a nejprestižnějších divadel v celé republice a inscenace jako Revizor, Bratři Karamazovi či Příběhy obyčejného šílenství se staly legendárními.
Vedle režie začal Miroslav Krobot také hrát, nejprve v divadle a posléze i ve filmu. Mezi nezapomenutelné patří jeho postava mírně cholerického řidiče autobusu v komedii Účastníci zájezdu a řada dalších menších rolí. Naposledy zazářil také v několika hlavních rolích, především v uměleckém snímku Nebel a v komedii Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. Je ženatý, jeho dcera Lenka Krobotová je také herečka.
Čtěte také:
Bůh navštívil Dejvické divadlo
Cenu Alfreda Radoka získala Krobotova adaptace filmu Muž bez minulosti
