Miroslav Lajčák: Klasické diplomacii odzvonilo

Slovenská diplomacie nestartovala po rozdělení Československa z bodu nula, ale minus dva, tvrdí ministr zahraničí Slovenska Miroslav Lajčák. „Jeden černý bod nám dávali za to, že jsme to byli my, kdo rozbil federaci´a druhý jsme měli za to, že utiskujeme Maďary,“ dodává dnes mezinárodně uznávaný profesionál.

Euro: Mnoho států dnes klade větší důraz na tzv. ekonomickou diplomacii. Jde i Slovensko tímto směrem?

Absolutně. Kolegům i velvyslancům říkám, že když i já, klasický diplomat mluvím o ekonomické diplomacii, tak je to vážné. V jistém slova smyslu klasické diplomacii odzvonilo. Dnes je to především nástroj na prosazování našich zájmů, a to v první řadě ekonomických. Ministerstvo zahraničních věcí nemůže být za sklem, jakýmsi akváriem, které by bylo odděleným světem. Tím pádem by nebylo relevantním. Musíme identifikovat naše priority, jak dát dohromady drobné podnikatele, zda se rýsují nějaké investice anebo zda mají investoři nějaké problémy u nás. V mém druhém ministerském mandátu představují tyto úkoly největší výzvu.

Ministerstvo dostalo za úkol koordinaci ekonomické politiky, z ministerstva hospodářství k nám přišli ekonomičtí diplomaté. My je vysíláme, čili odpadá jejich dvojité řízení. Loni jsme nastartovali dialog s podnikateli, s obchodní komorou, aby to, v jakých zemích tito diplomaté působí a co dělají, bylo šité na míru. Hodně se snažíme přinést ekonomickou dimenzi do naší diplomacie. Každý velvyslanec a každý diplomat již dnes ví, že je ekonomickým diplomatem a že to, aby vycházeli vstříc našim podnikatelům je nesmírně důležité. Slovensko je otevřená ekonomika závislá od exportu. Naši roli vidíme v tom, abychom pomohli především malým a středním podnikům, protože nadnárodní společnosti nás nepotřebují. Abychom věděli, co chceme a co můžeme udělat například v Portugalsku a co v Dánsku, což není jedno a totéž. Loni jsme zrušili jedenáct pozic ekonomických diplomatů na některých ambasádách a stejný počet jsme vytvořili, ale jinde. Přitom jsme posuzovali tabulky, obrat vzájemného obchodu a vycházeli jsme z rozhovorů s našimi podnikateli.

Euro: Čili kompetence v rámci vlády máte vyřešené.

S ministerstvem hospodářství jsme podepsali memorandum a také byla zřízena Rada vlády pro podporu exportu a investic. Tím, že jsem i místopředsedou vlády je dán také jasný signál, že MZV je koordinátorem na úrovni státu pro zahraniční aktivity. Všechno je však i o lidech, ale pro nás je konstelace, kdy vládu tvoří jedna politická strana, unikátní. Je to poprvé od vzniku Slovenska, kdy nemáme bariéry dané koaličními dohodami, kdy někdo hlídá to a druhý ono. Chceme však nastavit takový model, který by fungoval, i když se na Slovensku opět vrátí koaliční vlády.

Euro: Kdysi jste uvedl, že Slovensko boxuje ve vyšší váhové kategorii, než je ta, která by odpovídala velikosti země. Jaké místo mu přisuzujete na mapě Evropy a světa?

Za tímto vyjádřením si stojím. Důležité je, že Slovensko na mapě Evropy je a neplave na ní. Je v Evropě, která je demokratická a vyznává jasně definované hodnoty, pevně ukotveno. Dnes to zní jako samozřejmost, v průběhu dvaceti let tomu tak však nebylo. To víme a samotný tento fakt je již zadostiučiněním. Slovensko je dnes doopravdy vnímáno ve světě jako stabilní země, a to jak z politického, tak i ekonomického hlediska. Jako stát, který neexportuje problémy. Nás nemusejí řešit jiní. Naopak, my se snažíme být součástí řešení problémů. V debatách o budoucnosti Evropské unie, které jsou pro nás klíčové, patříme do skupiny zemí, jež jsou součástí nejužšího jádra evropské integrace. Naše vlastní výsledky doma, jako jsou rozpočet, deficit a ostatní ekonomické indikátory ukazují, že doopravdy máme věci v pořádku a tudíž můžeme o nich hovořit. A také zdůrazňovat, že je třeba přísně respektovat pravidla hry.

Bratislava začínala na zelené louce

Euro: Jak byste charakterizoval slovenskou diplomacii?

Je bezpochyby nejenom součástí úspěšného příběhu Slovenska, ale do značné míry i jeho spolutvůrcem. Diplomacie nikdy neměla pochybnosti o tom, kam Slovensko patří. A dělala všechno pro to, abychom se zařadili mezi země a do mezinárodních seskupení, kam jsme hned v úvodu chtěli.

Jeden specifický faktor při formování slovenské diplomacie vznikl. Nebyl ani úmyslem nebo strategickým záměrem. Jednoduše to tak vyšlo. Většinu let stáli v čele slovenské diplomacie lidé, kteří byli s touto profesí a s tímto resortem spojení. Téměř devět let to byl Eduard Kukan, dva a půl roku Ján Kubiš, rok Pavol Hamžík, já jsem nastoupil v roce 2012 druhé období. Šlo o lidi, jejichž cílem byla profesionalizace a stabilizace resortu. Nedocházelo tudíž k čistkám, či politickým tlakům, které se obvykle dějí po volbách. To dalo zaměstnancům pocit důvěry a také prostor, aby profesně vyrostli.
Naše diplomacie má ještě jedno specifikum. Díky tomu, že byla budována na zelené louce, mnoho lidí dostalo příležitost pracovat ve vyšších funkcích, než by bylo vzhledem k jejich věku a zkušenostem obvyklé. Já sám jsem se stal velvyslancem v Japonsku, když mi bylo 31 let. Těch příkladů je více. Za normální situace by se muselo čekat na podobné příležitosti a vize déle.

Euro: Praze zůstal po rozdělení federace Černínský palác „se vším všudy“. Co čekalo vás?

Já jsem v Černíně svoji dráhu začínal. A zatímco v Praze se akorát vyměnila cedule, ale ostatní věci fungovaly dál, tak tady jsme museli všechno vybudovat. Najít budovu, vytvořit infrastrukturu. Co se týče lidí, v úvodu začínaly tři skupiny. Ti, kteří působili na slovenském ministerstvu mezinárodních vztahů, dále ti, kteří se vrátili z federálních služeb do Bratislavy, a třetí část představovali noví zaměstnanci nabíraní v průběhu posledních měsíců roku 1992. Ti však neměli s diplomacií zkušenosti. Šlo tedy o dost heterogenní seskupení lidí a především v úvodu to bylo dost cítit. Jedním z prvních úkolů bylo vytvořit jeden tým, který by stejným způsobem vnímal úkoly, které před naším resortem stály. Dnes, když se na to dívám zpětně, tak některé situace byly až komické. Přesto všechno, na rozdíl od české strany tady převládal pocit, že je to výzva. Že je to něco nového a že je na nás, jak to uchopíme a jak se k tomu postavíme. Čili zde byla jednoznačně pozitivní motivace. Také si nenamlouvejme, že existovala vůči nám velká míra skepticismu. Slovensko nezačínalo z bodu nula, ale z minus dvě. Jeden černý bod nám dávali za to, že jsme to byli my, „kdo rozbil federaci“ a druhý jsme měli za to, že „utiskujeme Maďary“. Nezačínali jsme tím, že bychom vysvětlovali, kdo jsme, ale de facto jsme se bránili vůči těmto předsudkům. Ale toto všechno lidi zde na ministerstvu velice motivovalo a i díky tomu dnes jsme tam, kde jsme.

Euro: V době rozdělování federace jste působil na našem velvyslanectví v Moskvě. Jaká byla situace a nálada tam?

Model rozdělení byl unikátní a dobrý. Nenabízíme jej však nikomu. Měl jsem tady nedávno televizi BBC, která se mnou dělala rozhovor na téma potenciální nezávislosti Skotska. Byli dost zklamaní, když jsem jim odmítl dávat jakékoliv rady. Faktem je, že Češi a Slováci nasadili vysoký standard v tom, že jsme domluvili věci dopředu. Když jsem tehdy působil na československém velvyslanectví v Moskvě, z pohledu odtud jsem velice oceňoval, že nic nebylo ponecháno na „kreativitě“ lidí na zastupitelských úřadech. To by vyvolalo hodně zlé krve. Věci byly posuzovány v kontextu mezi Prahou a Bratislavou. Na každé ambasádě ve světě měli lidé představu, jak by to mělo vypadat. Ovšem z ústředí dostali příkaz, který bylo třeba splnit. V Moskvě mělo Československo hodně majetku, čili tam bylo co dělit.

Bylo to zvláštní, že ještě 30. prosince 1992 jsem pracoval na československé ambasádě a druhého ledna jsem již nastoupil na slovenském velvyslanectví. Nechali jsme vyrobit informační tabuli, měli jsme vlajku, ještě na Silvestra jsem pospíchal na letiště k letadlu, kterým nám posílali z Bratislavy nahrávku hymny. Ve dvě ráno jsme uspořádali slavnostní otevření, v jehož průběhu se vztyčovala vlajka a odkryla se nová cedule. Česká strana na té původní akorát přelepila páskou dodatek „a Slovenské federativní“. Jistým způsobem to byl i odraz emocí, jak tehdejší dobu vnímali Slováci a jak Češi.

Neschovávám, že byly i obavy a nejistota, protože to bylo něco úplně nového. Poslední tři měsíce federace pro mně osobně nebyly lehkým obdobím. Zastupoval jsem totiž stát, který neměl budoucnost. Tehdy nebylo možné plánovat, protože věci, které měly přijít po novém roce, se Československa již netýkaly. Zároveň nebylo možné vystupovat jménem nového státu. O to více práce bylo po prvním lednu 1993. Opět byla motivace něco dělat. I ambasády a rezidence se dělily v poměru dva ku jedné

Euro: Objevilo se mezi českými a slovenskými diplomaty tehdy nějaké napětí?

V drtivé většině byly vztahy velice korektní. Z Prahy a Bratislavy nebyl dán žádný prostor k tomu, aby lidé venku do toho zatahovali nějaké spory. Našlo se pár případů bláznů, extremistů, kteří si chtěli vyřizovat účty a vypínali jeden druhému elektřinu a odpojovali vodu. Některé areály ambasád totiž zůstaly propojené. Ale pro podobné chování existovala v obou hlavních městech nulová tolerance. Ve všeobecnosti proběhlo rozdělení velice kulturně. Jistý smutek tady byl, protože kolektivy se najednou rozdělily na dvě části, ale přátelství zůstaly. Mohu mluvit za Moskvu, kde pokračovala velice úzká spolupráce a komunikace i po rozdělení a česká strana nám pomáhala například v logistice, když jsme potřebovali.

Euro: I s odstupem času to posuzujete tak, že příkazy, které jste dostával ohledně dělení majetku z ústředí, chodily včas a byly správné?

Ano, ty pokyny nedávaly žádný prostor pro dvojí interpretaci. Koncem září jsme dostali dotazníky, abychom se vyjádřili k našemu budoucímu občanství, což byl také unikátní model. Pokud jsem měl nějakou výhradu v té době, tak to bylo v přístupu slovenské strany k slovenským diplomatům ve federálních službách, což byl i můj případ. Stáli jsme totiž před osudovým rozhodnutím. Byli jsme Slováci, ale všechno zázemí jsme měli do té doby v Praze. Existovala smíšená manželství, děti v českých školách a poměrně dlouho chybělo jasné pozvání ze strany slovenského ministerstva, že s námi počítají, že jsme vítáni. Tento element lidi znejišťoval. Nebylo jasné, zda o nás v Bratislavě stojí. Ale celkový proces byl zvládnutý velice dobře.

Euro: Byl rozdělen federální majetek zahraniční služby spravedlivě, anebo na Slovensku zůstal pocit, že to šlo udělat lépe?

Léta zde prožíval podobný sentiment a spousta lidí říkala, že to nebylo férové, že jsme na to doplatili a že nás česká strana doběhla. Já jsem tuto filozofii nikdy nesdílel, a sice ze dvou důvodů. Zaprvé, řešení bylo v balíku dva k jedné. Můžeme si představit velké váhy a na jednu misku se hodila například rezidenci v Bonnu a velvyslanectví v Teheránu a druhá strana se vyvážila jinými budovami. Všechno se vypočítalo a princip dva ku jedné byl zachován. A zadruhé, kdyby bylo pravda, že česká strana z toho vytěžila více, tak to je kritika do vlastních řad. Znamenalo by to, že slovenští negociátoři nebyli dostatečně připravení. I když jsem s tím někdy konfrontován, nevidím absolutně důvod se k tomu vracet. Uplynulo navíc hodně let. To, že lidé z české strany věděli lépe, v jakém technickém stavu jsou konkrétní budovy, která potřebuje například rekonstrukci a která ji má již za sebou a tak dále, to je objektivní realita. Tak jako bylo skutečností, že infrastruktura federálního ministerstva zahraniční zůstala v Praze. S tím ale nešlo nic dělat. Určitě však nejsem součástí teorií, že to nebylo fér.

Euro: Rozdělení majetku v zahraničí neprobíhalo čistě matematicky. Bralo se v úvahu, že například v Kanadě je silnější slovenská komunita a tak tamní úřad připadl slovenské straně, zatímco ve Washingtonu zůstala ambasáda a rezidence České republice.

Zohledňovaly se i tyto věci, ale hlavně šlo o to, aby se celý balík rozdělil dvě ku jedné a aby obě nástupnické země měly na místě nějaký majetek a mohly začít fungovat. Součástí byla také dohoda, že tam, kde to nešlo rozdělit, například v Tokiu vše připadlo české straně a naopak v Římě slovenské, budou do doby, než si druhá republika najde něco svého, fungovat pod jednou střechou.

Co nás spojuje a v čem jsou Slováci jiní

Euro: Naše velvyslanectví v Pekingu a v Dillí dodnes fungují ve společném areálu. Pojí nás společná minulost. Nejde však i o důkaz našich nadstandardních vztahů?

O tom není pochyb. Jsme si přirozeně nejblíže. Máme společnou historii, společné vnímání věcí, vyrostli jsme v jednom školním, informačním a hodnotovém systému. Jsem velice rád, když jezdím po světě a pozoruji, že česká a slovenská komunita doopravdy velice úzce spolupracují. Je to skvělé, protože se to očistilo od těch řečí, kdo na koho doplácí a zůstal fakt, že tyto naše národy jsou si doopravdy nejblíže. V Pekingu a Dillí to nebylo rozdělené, ale nám a i české straně to vyhovuje, jak to je.

Euro: Nicméně nepostavili mezi sebou plot, jak tomu bylo na hranicích.

Tam ne, ale v Turecku se postavil. Dokonce to byl jeden z příkladů těch problémových dvou procent, o nichž jsem mluvil. Tam si dali záležet, aby jej natáhli přesně přes bazén, ve smyslu – když ne já, tak ani ty. *Neuvažuje se v rámci šetření o společných, česko-slovenských zastoupeních v zahraničí?
Diskutujeme o tom již dlouho s ministrem Schwarzenbergem, protože finanční situace nás tlačí do snižování nákladů. Nejjednodušší by bylo si pronajmout společný objekt a dělit se o náklady. Druhou možností je, že v našem objektu bude jeden český diplomat, a to v zemích, kde Česká republika nemá své zastoupení, a naopak. A třetí možnost je zastupovat se při vízových a konzulárních záležitostech. Jedná se o evropský trend a dost o tom mluvíme na visegrádské čtyřce a v rámci uskupení V4 je Česká republika pro nás prvním partnerem, na kterého se díváme.

Euro: V jaké perspektivě by mohlo dojít k něčemu konkrétnímu?

V Nairobi na našem úřadě již působí český diplomat a těch společných projektů je více. Momentálně jednáme o Kišinevě, kde budeme otevírat náš úřad. Zvažujeme, zda by to nešlo udělat ve společných prostorách s Českou republikou. Téma na stole je. Paradoxně, vždy tady byla politická vůle a ministři, a to nejenom já, ale i moji předchůdci, se s českými partnery vícekrát dohodli. Ovšem poté začaly složky, které to měly realizovat, dokazovat, že to není tak jednoduché. Zvláště ty, pod které spadají bezpečností záležitosti. I když je to absurdní, protože oba jsme členy NATO i EU.

Euro: Přesto existují rozdíly mezi českou a slovenskou diplomacií, například co se týče postoje k nezávislosti Kosova, anebo listopadové hlasování v OSN týkající se Palestiny.

Anebo vůbec evropská politika. Ano, rozdíly a specifické otázky jsou. Realitou také je, že slovenská veřejnost vnímá například Ruskou federaci zcela jistě ve všeobecnosti pozitivněji, než česká, čili zde například nějaký antiruský sentiment neexistuje. To je fakt.

Postoj české strany v některých dalších otázkách bych nazval ideologičtějším a postoj Slovenska spíše pragmatičtějším. Mám na mysli například Kubu. Tak nebo tak se jedná o odchylky, které se velice komfortně vejdou do společné evropské pozice. V blízkovýchodní otázce jsou rozdíly drobné. Česká republika byla v rámci EU jedinou, která hlasovala proti palestinské rezoluci. Vychází to z komplexu faktorů, na které má každá země právo. Největší rozdíl v našich zahraničněpolitických doktrínách je v postoji k EU, kde v České republice do značné míry převažuje euroskepticismus, který česká strana nazývá eurorealismem. A Slovensko je vůči EU pozitivní, což prezident Klaus nazýval eurofanatismem. To souvisí s tím, že místo České republiky v Unii a v západním hodnotovém systému od 1. ledna 1993 nebylo nikdy zpochybnitelné.

My jsme se do roku 1998 pohybovali na hraně a někteří nás viděli na stole a někteří pod ním. Čili ten proces pro nás začal s pětiletým zpožděním. O to intenzivněji jsme pracovali na tom, abychom doběhli první skupinu zemí, a naše zakotvení v evropských strukturách jsme vnímali vždy jako odpověď na jakékoli budoucí pochybnosti. Šli jsme ještě dále a vstoupili jsme nejen do Schengenu, ale i do eurozóny. Když jsme vstupovali do Evropské unie, náš HDP na hlavu byl 48 procent průměru EU, dnes je 74 procent. Díky zahraničním investicím se zvýšila životní úroveň, zaměstnanost lidí, je to vidět. Slováci cestují, vychutnávají si Schengen, společnou měnu, za těch pár let měli možnost vidět, jak Unie změnila jejich život. Čili i to je důvod, proč jsou vůči EU pozitivnější. Ambice a budoucnost evropské diplomatické služby

Euro: Několik slovenských diplomatů působí na vysokých funkcích v mezinárodních organizacích. Kolik jich uspělo v nové evropské diplomatické službě ESVA?

Nemůžeme být spokojení. Po mém odchodu máme de facto dva lidi zastávající významnější funkce, a sice vedoucího delegace EU v Libyi Petera Zsoldose a Annu Juríkovou, která je zástupkyní vedoucího delegace EU na Ukrajině. Dalších osm lidí tam působí na úrovni referentů. Na základě mé zkušenosti z této služby, kdy jsem seděl v desítkách výběrových komisí, vím, že člověk musí dokázat svoji přidanou hodnotu. Musí přesvědčit, že je v zájmu této služby, aby se tam dostal právě on. Je dobře, že se to nedělá na základě kvót, že by země pouze dodala lidi. Opět to beru jako výzvu do našich vlastních řad.

Euro: Hraje v obsazování těchto pozic jistou roli i lobbing?

Samozřejmě. Ten fakt, že máme několik let, až desetiletí ztrátu ve srovnání se zakládajícími členy Unie je jasně cítit. Na úrovni pracovních skupin jsme všichni stejní. Ovšem v kuloárech nikoliv. Ani ne tak v počtech, ale z hlediska rozložení a úrovně zastoupení je to výrazně v neprospěch nových členských států. Poláci jsou v tom však velice dobří. Vybudovali si vlivné postavení, a to do takové míry, že jsou schopni si prosadit na tu nebo onu pozici svého kandidáta. Zatímco v případě Slovenské anebo České republiky tomu tak není.

Euro: Věříte, že může existovat jednotná evropská zahraniční služba, která by spravedlivě zastupovala všechny země EU?

Domnívám se, že projekt Evropské služby pro vnější činnost je velice dobrý. Když chceme, aby EU byla globálním hráčem a aby se nám konečně přestali posmívat, že jsme pomalí a nerozhodní, tak toto je cesta. Dalším dobrým faktorem je, že se jedná o mix diplomatů přicházejících z národních služeb. Díky tomu tyto instituce cítí zodpovědnost vůči národním státům, což dříve nebylo. Doteď byly delegace Evropské komise planety samy o sobě. A naopak, členské státy získávají pocit spoluvlastnictví za tuto službu. Výzvou ale je, aby se to nestalo koridorem, přes který unikají ti nejlepší lidé z národní diplomacie do Bruselu.

Načasování tohoto ambiciózního projektu však není moc šťastné. V této chvíli je ESVA silně poddimenzovaná. Nemá ani dostatek lidí, a ani peněz, aby plnila svoji roli. Naši partneři, globální hráči jako USA, Ruská federace a další však vznik této služby přivítali, protože najednou evropská diplomacie dostala tvar, strukturu a ví se, za kým je třeba jít. Já jsem byl v této službě každý den v kontaktu s partnery, kteří si ověřovali pozici EU. Je však třeba si vyjasnit, kde úkoly společné evropské diplomacie začínají, kde končí a kde již nastupují členské státy. Na to v této chvíli nemáme definitivní odpověď. Na tom se ještě pracuje. Je však správné, že se unie snaží mluvit co nejmenším počtem hlasů. Specifické národní zájmy si ohlídáme, ale pokud jde o politický dialog, tam bychom měli mluvit jednotně jako Evropané. A vývoj k tomu směřuje.

Euro: Cítíte rozdíl v slovensko-maďarských vztazích ve srovnání s obdobím vašeho prvního ministerského mandátu?

Jednoznačně. Ten rozdíl nejde nevidět. Přítomnost Slovenské národní strany v tehdejší vládní koalici objektivně zhoršovala vztahy s Maďarskem, protože čas od času tato strana potřebovala na ně zaútočit. Šlo o způsob, jak mobilizovat voliče, čili šlo o cyklický jev. Na straně druhé její přítomnost posloužila pro Maďarsko jako omluva pro cokoliv. Vždy mohli ukázat prstem – podívejte se, máme pravdu, protože oni mají Slotu ve vládě.

Dnes je situace jiná. Oni mají v parlamentu Jobik a naše SNS se do parlamentu nedostala. Dalším faktem je, že Slovensko je dnes vnímáno jako výrazně silnější partner, než tomu bylo v letech 2009 – 2010. Jsme tudíž i těžším oříškem pro zpochybňování. A za třetí je nám jasné, že spory mezi Slovenskem a Maďarskem ubližují oběma. Je přece nedůstojné, abychom jako členské státy EU jezdili do Bruselu a Štrasburku a říkali, co ten druhý dělá. Jak můžeme být příkladem pro země západního Balkánu a povzbuzovat je, aby se staly členy EU? Ti mohou namítat, že naše členství žádné spory nevyřešilo.

Na počátku mandátu jsme si s maďarskou stranou definovali, že se soustředíme na prioritní otázky. Za druhé, že nebudeme zužovat naše vztahy na těch pět procent, v nichž máme odlišný názor. A nakonec jsme se domluvili, že to, v čem nesouhlasíme, budeme řešit u jednacího stolu. Daří se nám to a diskutujeme i o zákoně o občanství, o Gabčíkovu, ale na diplomatické úrovni. Jsme rádi, že tomu tak je a zcela jistě nedáme žádnou záminku k tomu, aby se to změnilo, nebo pokazilo.

Euro: Nenapadlo vás do budoucna usilovat například o bratislavský hrad?

O takové funkci neuvažuji. Celý život se věnuji zahraniční politice a stále mně inspiruje, naplňuje a baví. A v této oblasti vidím i svoji budoucnost. Ať již doma, anebo v širších mezinárodních strukturách.