Itálie přebrala předsednictví EU a premiér Matteo Renzi by rád využil tohoto vlivu, aby učinil fiskální mantinely eurozóny pružnějšími. Jeho motto zní „Raději rozjet ekonomiku a snížit nezaměstnanost než slepě dodržovat Pakt stability a růstu“. Německý ministr financí Schäuble reagoval tím, že Itálii doporučil pokračovat ve strukturálních reformách, ne změkčovat pakt. Následně Německo ohlásilo, že příští rok dosáhne vyrovnaného rozpočtu.
Premiér Renzi následně připomíná Německu, že před deseti lety se samo vyhrabalo z problémů porušováním paktu. Který z těchto soupeřících pohledů na fiskální politiku je správný? A co může případný úspěch italského vidění rozpočtové politiky znamenat?
Nelze než souhlasit s německým, teoreticky správným pohledem: rozpočtová politika by měla být umírněná. Žít na neustále rostoucí dluh nelze. Když dluhy nabobtnají, plyne z toho hromada rizik. Doporučení německého ministra jsou opodstatněná, protože Němci vnímají situaci tak, že italské dluhy jsou v rámci eurozóny potenciálně jejich dluhy. Ale vidění světa „podle sebe soudím tebe“ má problém. Co je vhodné pro mne, nemusí být nutně vhodné pro někoho jiného.
Italský dluh dosahuje zhruba 130 procent HDP. Perspektivy dalšího vývoje italského dluhu značně závisí nejen na růstu ekonomiky a strukturálních reformách, ale také na inflaci. Zůstane-li inflace nízká, šance na zmenšení dluhu nejsou dobré. Itálie prostě potřebuje inflaci k ředění reálné hodnoty dluhu a k ředění reálných nákladů na jeho obsluhu.
Vyšší inflaci může vyrobit centrální banka. ECB se o to snaží a dál uvolňuje svou již uvolněnou měnovou politiku. Pro Německo jsou sice úrokové sazby moc nízko a euro je příliš slabé, ale pro Itálii a ostatní jižní země eurozóny to neplatí. Pro Italy jsou měnové podmínky stále moc tvrdé, než aby vyrobily vysokou inflaci. A je-li měnová politika příliš přísná, rozpočtová politika by ji měla vyvažovat. Tak praví učebnice ekonomie.
Při současném nastavení fiskálních mantinelů nejsou rozpočty dost expanzivní na to, aby vyrobily dostatečně vysokou inflaci, která by dokázala ředit reálnou hodnotu dluhu. Ne že by ředění dluhu inflací bylo něco bůhvíjak hezkého. Je to vlastně pomalý částečný bankrot na úkor všech, kteří mají úspory v eurech. Avšak druhou variantou je škrtání dluhu formou skutečného bankrotu někdy v budoucnu. Při vzpomínce na krizi eura se druhý scénář jeví jako horší.
Snahy rozjet v Evropě fiskální expanzi nejspíš zesílí. Renziho prohlášení a argumenty jsou prvním výkopem. Itálii a ostatním slabším zemím v eurozóně zjevně otrnulo s tím, jak investoři houfně kupují jejich dluhopisy. Posun k expanzivnějším evropským rozpočtům pak může být tím drobkem, který vychýlí jazýček ekonomických vah směrem k oživení inflace a oslabení eura.
Čtěte také:
Nový rozpočet EU počítá s propouštěním euroúředníků i vyššími platbami
