Miroslav Singer: Lidé ve mně vidí symbol

V České národní bance působí už šest let, a tak v červenci loňského roku při nástupu do funkce guvernéra nečekal, že ho něco překvapí. Stalo se. S pocitem, kdy Miroslava Singera lidé vnímají jako instituci, prý nebylo jednoduché se vyrovnat. Centrální banka pod jeho vedením rozhodně nespěchá do náručí eurozóny. Českým podnikatelům se podle něj nezávislost vyplácí.

Foto: Jakub Stadler

Dlouhá léta jste byl viceguvernérem, od července zastáváte post nejvyšší. Které období v České národní bance pro Vás bylo nejnáročnější?

Skutečně náročné to bylo na podzim 2008, kdy i nás ovlivňovaly obavy, co bude znamenat celosvětová ekonomická krize. Tehdy jsem v pozici viceguvernéra měl právě dohled nad finančním trhem na starost. Pokud bych měl srovnávat, je současná doba klidnější.

Jak vypadají dopady rozhodnutí guvernéra nebo viceguvernéra v době krize v běžném životě lidí?

Nejtěžší bylo prosadit, aby u nás stát neručil za celou bankovní soustavu bez výjimek. Tlaky na takové záruky byly i u nás dost velké. Některé pocházely z finančního sektoru, který se bál, že vklady odejdou někam jinam a byl pod tlakem svých často zahraničních vlastníků nucen přesouvat hotovost do zahraničí. Samozřejmě, že pokud by peníze začaly odplouvat, museli bychom poskytnout záruky – a byli jsme s ministrem financí připraveni to učinit. Celá ta situace nebyla vůbec jednoduchá. Některé země, které se za vklady takto zaručily, nyní vidí, že si tím nejen nepomohly, ale navíc svou situaci zhoršily.

Nebyla situace u nás jiná i proto, že bankovní sektor v 90. letech už jednou krizí prošel?

Za to, že jste dostali státní pomoc v minulé krizi, vám nikdo nic nedá v další krizi. To je taková idealistická iluze mnohých zdejších odborníků. Hezky je tento princip vidět ve Skandinávii, která také před pár lety prošla krizí a současné otřesy byly patrné i tam. Žádný z vlastníků bank neřekl: „Fajn, když jsme dostali peníze minule, tak teď my akcionáři radostně peníze doplatíme sami.“ Tak to nefunguje, to je naivita.

Do centrální banky jste přišel ze soukromého sektoru. Hodily se vám tyto zkušenosti v době krize?

Můj známý bankéř říká, že prvotní otřes z krize v polovině roku 2008 byl tak dramatický i proto, že lidé, kteří prožili předchozí krize, už v těch firmách a úřadech nejsou. Nejde přitom jen o Česko. Mně se hodilo, že jsem prošel dvěma krizemi předtím. Věděl jsem, co lidé prožívají, o čem přemýšlejí, i to, jak se jim proti krizi nechce bojovat. Raději jakoby paralyzovaně sedí a čekají. Doufají, že se něco stane. Právě z toho vzniká hodně průšvihů.

Jak těžké nebo naopak lehké tedy bylo přijmout nabídku na post guvernéra? Byl jste na to připravený?

Nebyl. Naivně jsem si myslel, že už všechny aspekty této pozice znám. Zejména proto, že v oblasti pravomocí je zastupitelnost guvernéra a viceguvernéra plná. To nelze srovnávat s ministrem a jeho náměstkem, který nezastoupí šéfa ve všem. Nejvíc mě překvapil pocit, že se na mě najednou všichni dívají jako na zosobnění instituce, jako na symbol. Chvílemi to člověku může být až nepříjemné.

Možná proto, že rozhodujete o věcech, které ovlivňují celou ekonomiku, třeba i úrokovou sazbu. Tu jste snížili na minimum a držíte ji tak už řadu měsíců. Jaký efekt to podle vás mělo?

Snížení nás nezachránilo od krize, ale na začátku, kdy na ni firmy nejsou připravené, jim dalo prostor, aby našly rezervy v lidech i procesech a nákladech obecně. Dramatické oslabení měny firmám navíc pomohlo zvýšit konkurenceschopnost v zahraničí. Efekt našeho snížení úrokové sazby můžeme porovnat s vývojem ekonomiky Slovenska. V růstu jsme slovenské sousedy předběhli jen třikrát v historii. Krátce po rozdělení republik, na konci Mečiarovy éry a pak když zafixovali měnu v tom nešťastně silném kurzu vůči euru z léta 2008.

Jaký efekt má současné setrvání na nízké úrokové sazbě? Proč sazbu nezvýšíte, když odhady vývoje české ekonomiky jsou už pozitivní?

Jednoduše proto, že se neřídíme podle růstu, ale podle inflace, a námi pozorované inflační tlaky jsou zatím v ekonomice slabé. Vidíme oživení, ale zatím nedosáhlo patřičných limitů. Dlouhodobě tyto úrokové sazby nejsou únosné. V tuto chvíli ovšem fungují. Inflace je na dvou procentech, náš současný výhled je, že u této úrovně po nějakou dobu zůstane. Dvě procenta jsou cíl.

Jaká by byla reakce na to, pokud by vláda změnila DPH, jak o tom uvažuje v souvislosti s důchodovou reformou?

To by bylo samozřejmě složitější. My se staráme o to, aby se v lidech nezvedl pocit, že inflace bude vyšší. Ale z hlediska rozhodování o měnové politice nás nezajímá primární dopad daňových úprav. Jakmile bychom však získali pocit, že to nějak dramaticky hýbe ekonomikou, zasáhli bychom.

Někteří analytici ale bankám vyčítali, že na snížení úrokových sazeb nereagovaly dost rychle a razantně.

Banky nezdražovaly a to je důležité. My jsme vnímali, že se zvyšuje riziková prémie a to, co banky za riziko považují. Snažili jsme se na to reagovat tak, aby se cena bankovních produktů nezvyšovala. Teď když se situace uklidňuje a riziko je menší, je vidět, jak banky zlevňují. Banky loni neplnily své byznys plány na růst úvěrů. Česká společnost je konzervativní, a jakmile se mluví o krizi, přestane si půjčovat. Právě proto banky na konci roku přistoupily ke zlevňování. Takže reakce na snížení úrokových sazeb přišla, i když později.

Velké téma pro Česko je zavedení eura. Je možné nyní stanovit konkrétní datum?

To není reálné kvůli situaci u nás. Fiskálně nesplňujeme kritéria a ještě nějakou dobu je splňovat nebudeme. Nejistota panuje i kolem eurozóny. Nevíme, proč bychom do ní měli chtít vstoupit. Jaká bude eurozóna za dva roky, není jasné. Ani to, jak ji ovlivní různé záchranné fondy, které se tvoří. Je to stav, kdy všichni vyčkávají a tváří se u toho zdvořile. K debatě o vstupu se podle mě vrátíme kolem roku 2013 nebo na konci roku 2012, pokud se situace v Evropě uklidní.

Nyní asi o výhodách pozice mimo eurozónu nikdo nepochybuje, má to i nějaká negativa?

Kolísání měny má za normálních okolností hrubé náklady, jež se dají odhadnout asi na úrovni půl procenta HDP. Výhodou vlastní měny je ale vlastní měnová politika, která odpovídá situaci země. Její přínosy se odhadují hůře, takže se často bagatelizují. Jenže jsou reálné. Často se u nás zapomíná na to, jak ekonomiky některých zemí eurozóny, jako třeba Irska, poškodila pro ně nevhodná měnová politika nízkých sazeb ECB. My se snažíme každý podzim zveřejňovat vlastní model toho, jak by to u nás vypadalo v případě členství v eurozóně. Zatím nám to vychází tak, že se nezávislost vyplácí.

Hlavní tlak na vstup do eurozóny byl ze strany obchodníků a podnikatelů, teď slyšet není. Je to podle vás reakce na její stav?

Podnikatelé nejsou slepí a vidí i své partnery v eurozóně, kteří mají obavy o to, co bude s jejich vlastními úsporami. Utichnutí požadavků na vstup tak vidím spíš jako důsledek tohoto nového pocitu, tedy psychologický faktor. On vyprchá a exportéři budou znovu toužit po fixaci kurzu, ulehčilo by jim to plánování. Ovšem ono dlouhodobé plánování ztrácí význam ve skutečné krizi, kdy nevíte, co budete vyrábět příští týden. Pak sebelepší plánování selhává. Na druhou stranu je třeba říct, že zahraniční obchod funguje v posledních letech velmi dobře.

Dobré výsledky zahraničního obchodu jste očekával, nebo vás v době krize překvapily?

Krize vždy pomohou připraveným a kvalitním substitutům, tedy náhradníkům, kterými čeští producenti jsou, takže mě to nepřekvapilo. Krize totiž otřásají zavedenými vztahy. Nákupčí nemá úkol udržovat je s dlouholetým partnerem, ale nakupovat zboží kvalitní a levněji. Tak se vytváří prostor i pro nové dodavatele, jako jsou Češi. Pro koncového uživatele tato změna vztahů vypadá asi tak, že si belgický taxikář koupí levnější škodovku. Dřív by měl pocit, že by v ní lidé nechtěli jezdit.

Od loňska v Česku působí s úspěchy Fio banka, mluví se o příchodu dalších dvou nových bankovních ústavů. Je tu pro ně prostor?

Banky tu dosahují návratnosti často na úrovni nad 20 procenty hodnoty kapitálu. To je prostor, který rozhodně je využitelný. Dokud jsou na trhu zisky, je tu místo i pro další subjekty.

Patrik Nacher ze serveru Bankovnipoplatky.cz tvrdí, že celá čtvrtina zisku bank pochází z bankovních poplatků. To je podle vás v pořádku?

Musíte si uvědomit, že nejde jen o poplatky od drobných střadatelů a firem, ale i podniků a také o platby za transakce, které narůstají díky oživení ekonomiky. Navíc pokud se podíváme na výsledky srovnání, které uveřejnila před dvěma lety Evropská komise, vycházíme z něj jako země těsně pod průměrem. Rozdíl oproti valné většině levnějších zemí je u nás zhruba do 10 eur ročně.

Je to podle vás dostačující útěcha?

Můžeme se podívat třeba na Velkou Británii, kde jsou poplatky extrémně nízké. Akcionáři bank ovšem chtějí zisky, a tak tlačí své ústavy i do těch činností, které posléze vedou ke krizi finančního sektoru. Britské ministerstvo financí odhaduje, že země vynaložila 70 liber na hlavu na jeho záchranu.

V tomto kontextu oněch několik eur rozdílu ročně za poplatky není tak mnoho.

Kritici bankovních poplatků by i přesto čekali větší konkurenční boj ústavů.

Souboj bank tu probíhá, na depozitech nebo na hypotékách. Ústavy bojují tam, kde mají pocit, že je na to zákazník citlivý. Já jsem si sám loni cvičně zrušil jeden účet a je to opravdu lehké. Vyřídíte to za půl hodiny a potřebujete jeden stránkový formulář. Udělat to může každý, ale lidé tak nečiní. Banky, které zkusily získat klienty na služby bez poplatků, zjistily, že stahují klientelu, která je nezajímavá. Mě to ale nepřekvapuje. Jestli jsou rozdíly v Evropě maximálně v několika desítkách eur ročně, kdo bude měnit banku kvůli pěti stovkám?

Miroslav Singer (42)

Absolvoval VŠE v Praze a doktorandské studium na University of Pittsburgh. Od roku 1993 pracoval v Národohospodářském ústavu AV ČR a CERGE-EI. V roce 1995 se stal hlavním ekonomem Expandia Finance. Ve skupině Expandia pracoval do roku 2001, kdy nastoupil do PricewaterhouseCoopers ČR. Byl členem dozorčí rady či představenstva společností Česká pojišťovna, Expandia Finance, Expandia Banka, Expandia Holding a Chemofond a průmyslových firem Jitona, Vigona a Vlnap. Je předsedou Nadace CERGE–EI. Byl členem redakční rady časopisů Finance a úvěr a Business Central Europe. Viceguvernérem a členem bankovní rady se stal v roce 2005, od července 2010 je guvernérem ČNB.

Neměl by zasáhnout bankovní dohled nebo stát? Nepomohlo by zjednodušení sazebníků nebo zjednodušení balíčků služeb?

Cenotvorbu zkusili na Slovensku. Vymysleli vzorového klienta, kterého musí banky nabízet, a pokud vím, tento produkt pro vzorového klienta, který musí mít srovnatelný sazebník, získal asi 20 klientů reálných. To mě nevede k extrémnímu optimismu. Nabídky bank srovnávají internetové kalkulačky, přílohy novin a týdeníků. Lidé to čtou, ale nechovají se podle toho.

Po loňských zprávách o problémech států eurozóny se zdají první dva měsíce roku klidnější. Znamená to, že je čas pro mírný optimismus? Nebo se máme připravit na další krize?

Já jsem životní optimista. Pokud se bavíme o Česku, nás irská ani řecká krize nečeká. Myslím ale, že některé země nemají problémy vyřešené ani s pomocí masivních opatření a fondů. Ten problém se jmenuje konkurenceschopnost.

Mluvil jste o odpovědnosti a síle funkce guvernéra. Jak se s tím vyrovnáváte v osobním životě? Jak trávíte volný čas?

Stresu se zbavuji tím, že každý večer chodím pěšky domů. O víkendech se snažím také pohybovat. Mám rád České středohoří. Část víkendu trávím ve sklepě, protože pěstuji a vyrábím víno. Jinak hodně čtu.

Vaši předchůdci na pozici guvernéra se často později uplatnili v politice. Uvažujete i vy o politické kariéře?

To zobecnění není úplně správné. Jeden guvernér byl chvíli nepolitickým šéfem vlády, než z politiky utekl. Druhý byl chvíli kandidátem na primátora, ale každopádně v tuto chvíli je šťastným zaměstnancem soukromé firmy, poté, co si s politikou zahrál asi po dobu tří měsíců. Takže to s přechodem z banky do politiky nebude tak horké. Já o tom zatím neuvažuji. A taky, ve funkci guvernéra nejsem ani celý rok, nepřemýšlím o tom, co bude potom. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.